O inženýru Juanovi Baigorrimu Velarovi se říká, že ve 30. letech minulého století sestavil stroj, který dokázal přivolat déšť
Někteří vědci vždy toužili ovládnout počasí, aby zvítězili nad výstřednostmi přírody. Jedním z moderních pokusů v této oblasti je například kontroverzní užití anorganické sloučeniny Agl na osévání mraků [1]. Ale už ve 30. letech minulého století žil muž, který údajně vynalezl stroj na výrobu deště. Zda tento mýtický stroj opravdu fungoval tak, jak uvádí mnohé zprávy, se však pravděpodobně nikdy nedozvíme.
Vynálezcem tohoto tajemného přístroje byl Juan Baigorri Velar, narozený v Argentině. Nejdřív studoval na inženýra, ale potom odcestoval do Itálie, aby přesedlal na studium geofyziky na Milánské univerzitě. To ho přivedlo k tomu, že omylem sestrojil takzvaný stroj na výrobu deště.
Původně se Velar rozhodl vyrobil přístroj schopný měřit potenciální elektřinu a elektromagnetické podmínky na Zemi. Ale v roce 1938, když pracoval v podkroví svého domu v Buenos Aires, objevil, že stroj způsoboval mírný déšť, který se rychle rozptýlil do okolí. Uvědomil si, že tento malý přístroj by mohl využít k něčemu daleko většímu.
Když se nadanému vědci podařilo vyvolat déšť v některých odlehlých suchých oblastech vlasti, o jeho tajemném stroji se rychle začalo povídat po celé Argentině. Dle některých zpráv spočíval jeho největší úspěch v tom, že dokázal přinést déšť do provincií, kde trvalo období sucha několik měsíců či dokonce let.
V Santiagu prý Velarův stroj ukončil období sucha trvající jeden rok a čtyři měsíce. Doktor Pio Montenegro poukázal na to, že předtím lidé v kraji neviděli déšť po celé tři roky, a Velarovi se podařilo za dvě hodiny návštěvy přivolat šest centimetrů deště. V Carhue zase vědec způsobil déšť dost velký na to, aby se znovu naplnila stará laguna. A v roce 1951 ve vesnické oblasti San Juan, kde se déšť neobjevil osm let, Velarova návštěva okamžitě vyústila do 3 centimetrů deště.
Velar držel vnitřní pochody stroje v tajnosti, ale je známo, že měl dva obvody - „A" pro jemné mrholení a „B" pro silný déšť. Protože se však stroj ztratil, mnoho „důkazů" o převratném vynálezu se dochovalo pouze v podobě domácích a zahraničních rozhovorů.
Když si Velar vysloužil přezdívku „čaroděje z vily Luro", přirozeně to povzbudilo záplavu skeptiků a nevěřících včetně ředitele Národní meteorologické služby, Alfreda G. Galmariniho. Jeho snahy o zesměšnění Velara se mu ale nevyplatily, když vyzval „pána deště", aby způsobil 2. června 1939 bouřku.
Vědec výzvu přijal a svým strojem si byl tak jist, že poslal Galmarinimu nepromokavý plášť s poznámkou: „K užití 2. června." Věrný svému slovu svůj zázrak také uskutečnil. Mraky se rychle začaly formovat, ztmavly a vzápětí se spustil příval ohromných rozměrů, který trval až do dalšího dne.
S těmito zázračnými výkony by si jeden myslel, že Baigorri Velar a jeho stroj získají místo v historii; přesto je dnes prakticky neznámý. Velar údajně získal několik zahraničních nabídek na odkoupení svého stroje, ale všechny je odmítl s tím, že stroj byl postaven, aby sloužil Argentině.
Vynálezce zemřel v chudobě ve věku 81 let, a jen málo lidí vědělo o jeho skvělých úspěších. Nikdo si nebyl jist tím, jak to s jeho záhadným strojem dopadlo. Říká se ale, že v den jeho pohřbu se strhl prudký liják.
Sláva Baigorri Velara byla vždy vnímána jako pochybná. Mnozí pokračovali ve vyvracení jeho stroje s odůvodněním, že změna počasí byla jen šťastnou náhodou.
Přeložil: Pavel Porubiak 
[1] angl. Cloud seeding – forma úmyslné změny počasí, obvykle za účelem navození či odklonění deště nebo sněhu anebo na potlačení mlhy a krupobití, například na letištích. Probíhá tak, že letadlo letí skrze mraky nebo nad nimi a sype na ně chemické sloučeniny. Práškování lze provést i ze země například za pomoci protileteckých zbraní odpalujících kanystry s těmito sloučeninami. Peking osévání mraků využil při olympijských hrách v roce 2008.
Čtěte také:
Mořské panny jsou skutečné, říkají Kryštof Kolumbus, Shakespeare i Plinius starší
Železný muž: Buddhistická socha vytesaná z meteoritu
