Karolína Světlá. (Volné dílo)
FACTA SUNT POTENTIORA VERBIS
Obdivuhodná žena se narodila 24. února 1830 v domě U tří králů v Poštovské ulici v Praze. Karolína Světlá, vlastním jménem Johanna Rottová. Celý život spisovatele se zrcadlí v jeho knihách, nebylo tomu jinak ani s malou Johankou.
Dětství
Nezapomenutelný dojem na ni učinilo prostředí rodného domu a její rodiny, a také procházky v doprovodu laskavého a vzdělaného otce. V paměti jí také utkvěla vyprávění pana Matesa, který pracoval v rodině jako cídič bot[1]. Při své práci jí vyprávěl převážně historky o pražských strašidlech, což na představivost mladé Johanky velmi zapůsobilo. Později toto téma zpracovala v knize Upomínky, a také v dalších pražských románech a povídkách.
Už od dvanácti let zaznamenávala své dojmy, pocity a myšlenky do almanachu, který nazvala poeticky Zvuky loutnové. Byla vychována v soukromém ústavu dvou poněmčilých Francouzek, díky čemuž uměla hovořit jak německy a česky, tak i francouzsky.
Almanach psaný v němčině se dostal do ruky jejímu učiteli, který ihned rozpoznal její obrovský literární talent, nadšený však z jejího nadání nebyl. Dráha spisovatelská nebyla podle představ tehdejší společnosti pro mladou dámu vhodná. Proto „varoval“ Johančiny rodiče, že by se z ní mohla stát spisovatelka, a rodiče jí ze strachu o její budoucnost znemožnili veškerý přístup ke knihám.
Ruka osudu
V době, kdy byla z utlačování svého talentu velmi nešťastná, se objevil jistý policejní úředník, který pravidelně prozkoumával svůj rajón, v němž byla také rodina malé Johanky. Zkušeným okem zřejmě pochopil, co se dívence stalo, a tak jí poskytl azyl na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici, kde jí ukázal pokojík se spoustou knih, které byly v Rakousku zakázané. Byl mezi nimi i Heine a jiní básníci. Tak se policejní komisař zasloužil o růst budoucí spisovatelky.
Revoluční rok 1848 v době svatodušních bouří prožívala jako osmnáctiletá, takže se jí mnohé události zachovaly v paměti. Boje v ulicích a na barikádách však v jejích knihách bývají pouhým pozadím a jakousi kulisou milostných příběhů. Což uplatnila například v příběhu Z ovzduší barikád. Také povídka Pán a sluha líčí události z revolučního roku 1848.
„Boj za právo je poezie života.“
Revoluční dny roku 1848 popisuje i v závěru románu První Češka, jehož dějištěm je Staroměstské náměstí v první polovině 19. století. Karolína Světlá zde mistrným způsobem vykreslila podivnou atmosféru starobylého domu, v němž vyrůstala hrdinka románu. Za romantickou láskou se skrývá i velká myšlenka svobody, vycházející z dokonalého poznání dějin národa a pochopení smyslu jeho boje. „Boj za právo je poezie života,“ říkala Karolína Světlá.
Manželství
Vroce 1852 se Karolína provdala za učitele hry na klavír Petra Mužáka, který k Rottovým docházel, získal ji pro vlastenecké snahy mladé generace a také ji uvedl do kruhů české společnosti. Tak ji například seznámil i s Boženou Němcovou, která na ni udělala velký dojem a stala se pro ni vzorem. Mladí manželé se brzy přestěhovali do bytu v bývalém klášteře sv. Anny. Později bydleli v ulici Ve Smečkách.
„Jen ta láska je pravá, která se dokáže odříkat,“ píše Světlá, její manželství však nebylo příliš šťastné. Velmi bolestně ji zasáhla smrt jediné dcery, která zemřela záhy po porodu. V té době měla Světlá i silný citový vztah k Janu Nerudovi, s nímž ji sblížily hlavně jejich zájmy. A byla to právě ona, kdo v Nerudovi viděl básníka, i když ho stará generace podceňovala a přehlížela.
Neruda vytušil její obrovské nadání spisovatelky a ona zase správně odhadnula jeho talent pro umění i publicistiku. Avšak na podzim v roce 1862 tento vztah z vlastní vůle ukončila. Nikdy nedovolila, aby jejich přátelství přerostlo v něco jiného. O vztahu ke svému muži řekla: „On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat.“ Literární historik Dr. Josef Špičák se o jejím vztahu k Nerudovi vyjádřil v monografii o Karolíně Světlé: „Neruda v ní proto viděl svou zachránkyni, a jeho upřímná vděčnost přecházela pak v hluboký cit.“
Aby unikla současnosti a zapomněla na manželské problémy i na svůj špatný zdravotní stav, věnovala mnoho času literární činnosti. A tak koncem 50. let začala tvořit. Velkou inspirací pro její romány se stalo Podještědí, kam jezdila vždy v době léta. Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem ji inspirovalo při vymýšlení jejího pseudonymu - Karolína Světlá.
Dnes vede v Podještědí naučná stezka „Cesta Karoliny Světlé" a spojuje Světlou pod Ještědem, Pláně pod Ještědem, osadu Padouchov, Jiříčkov a přes Mazovu horku, Rozstání, Dolní Paseky a Hodku se vrací do Světlé. Místa, kde se odehrává děj povídek a románů, jsou po cestě označena modrými tabulemi.
„Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí.“
Společenské aktivity
Počátkem šedesátých let 19. století začal vznikat nový spolek Sokol a sokolská myšlenka se rychle šířila po celé zemi. V tu dobu byly vlastně zakládány různé spolky, například pěvecký spolek Hlahol nebo spisovatelský spolek Svatobor. Na první velké sokolské slavnosti s odhalením praporu, který vytvořil Josef Mánes, měla Karolína Světlá proslov jako matka praporu: „Žádáme si od vás, abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, abyste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdci nosili, ale také v skutcích projevili.“
Resslově ulici je budova bývalého Ženského výrobního spolku českého. Spolek vznikl v roce 1871 zásluhou Karolíny Světlé, která ho i několik let řídila. Cílem spolku bylo umožnit dívkám z chudých rodin cestu ke vzdělání. Karolína Světlá byla členkou i několika emancipačních spolků a spoluzakladatelkou Amerického klubu dam. Působila i jako novinářka, jejímž hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. Většinu jejích románových či povídkových postav ostatně tvoří ženy – ušlechtilé, obětavé a ochotné svou láskou pomáhat chybujícím mužům.
Pražské povídky čerpají převážně z prostředí pražské měšťanské společnosti. Ale dozvídáme se i to, jak vypadala tehdejší Praha. Například v románu Zvonečková královna popisuje Dobytčí trh, což je dnešní Karlovo náměstí. Ve staropražské povídce Černý Petříček zase vylíčí, jak vypadal Koňský trh ve třicátých letech 19. století, tedy dnešní Václavské náměstí.
V části východní strany Karlova náměstí od Ječné ulice směrem k radnici stával památný dům U kamenného stolu. Tam prožila Karolína Světlá sklonek svého života, z něhož se dochovala její slova: „Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky na duši, když je dělá na tváři."
Světlá byla na tehdejší dobu velmi emancipovaná žena, měla hlavu plnou filozofických, historických, psychologických a přírodovědných spisů. Věřila, že ženy mají inteligenci a jsou schopné studovat zrovna jako muži. Na své okolí působila jako geniální žena. Po dobu třiceti let jezdila každé léto do Podještědí, kde vytvořila nejslavnější prózy, takzvané ještědské prózy. Řešila v nich morální otázky, které považovala za velmi důležité. Byl to hlavně vztah muže a ženy, s ženou jako hlavní hrdinkou. Vystupují zde ženy mravně a morálně silné, schopny obětovat svou lásku vyšším cílům. Právě skrze ně Světlá demonstruje své přesvědčení, že skutečného štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů.
„Žádáme si od vás, abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, abyste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdci nosili, ale také v skutcích projevili.“
[1] Starý název pro čističe bot
Obdivuhodná žena se narodila 24. února 1830 v domě U tří králů v Poštovské ulici v Praze. Karolína Světlá, vlastním jménem Johanna Rottová. Celý život spisovatele se zrcadlí v jeho knihách, nebylo tomu jinak ani s malou Johankou.
Dětství
Nezapomenutelný dojem na ni učinilo prostředí rodného domu a její rodiny, a také procházky v doprovodu laskavého a vzdělaného otce. V paměti jí také utkvěla vyprávění pana Matesa, který pracoval v rodině jako cídič bot[1]. Při své práci jí vyprávěl převážně historky o pražských strašidlech, což na představivost mladé Johanky velmi zapůsobilo. Později toto téma zpracovala v knize Upomínky, a také v dalších pražských románech a povídkách.
Už od dvanácti let zaznamenávala své dojmy, pocity a myšlenky do almanachu, který nazvala poeticky Zvuky loutnové. Byla vychována v soukromém ústavu dvou poněmčilých Francouzek, díky čemuž uměla hovořit jak německy a česky, tak i francouzsky.
Almanach psaný v němčině se dostal do ruky jejímu učiteli, který ihned rozpoznal její obrovský literární talent, nadšený však z jejího nadání nebyl. Dráha spisovatelská nebyla podle představ tehdejší společnosti pro mladou dámu vhodná. Proto „varoval“ Johančiny rodiče, že by se z ní mohla stát spisovatelka, a rodiče jí ze strachu o její budoucnost znemožnili veškerý přístup ke knihám.
Ruka osudu
V době, kdy byla z utlačování svého talentu velmi nešťastná, se objevil jistý policejní úředník, který pravidelně prozkoumával svůj rajón, v němž byla také rodina malé Johanky. Zkušeným okem zřejmě pochopil, co se dívence stalo, a tak jí poskytl azyl na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici, kde jí ukázal pokojík se spoustou knih, které byly v Rakousku zakázané. Byl mezi nimi i Heine a jiní básníci. Tak se policejní komisař zasloužil o růst budoucí spisovatelky.
Revoluční rok 1848 v době svatodušních bouří prožívala jako osmnáctiletá, takže se jí mnohé události zachovaly v paměti. Boje v ulicích a na barikádách však v jejích knihách bývají pouhým pozadím a jakousi kulisou milostných příběhů. Což uplatnila například v příběhu Z ovzduší barikád. Také povídka Pán a sluha líčí události z revolučního roku 1848.
„Boj za právo je poezie života.“
Revoluční dny roku 1848 popisuje i v závěru románu První Češka, jehož dějištěm je Staroměstské náměstí v první polovině 19. století. Karolína Světlá zde mistrným způsobem vykreslila podivnou atmosféru starobylého domu, v němž vyrůstala hrdinka románu. Za romantickou láskou se skrývá i velká myšlenka svobody, vycházející z dokonalého poznání dějin národa a pochopení smyslu jeho boje. „Boj za právo je poezie života,“ říkala Karolína Světlá.
Karolína světlá. (knihy-antikvariat.webnode.cz)
Manželství
Vroce 1852 se Karolína provdala za učitele hry na klavír Petra Mužáka, který k Rottovým docházel, získal ji pro vlastenecké snahy mladé generace a také ji uvedl do kruhů české společnosti. Tak ji například seznámil i s Boženou Němcovou, která na ni udělala velký dojem a stala se pro ni vzorem. Mladí manželé se brzy přestěhovali do bytu v bývalém klášteře sv. Anny. Později bydleli v ulici Ve Smečkách.
„Jen ta láska je pravá, která se dokáže odříkat,“ píše Světlá, její manželství však nebylo příliš šťastné. Velmi bolestně ji zasáhla smrt jediné dcery, která zemřela záhy po porodu. V té době měla Světlá i silný citový vztah k Janu Nerudovi, s nímž ji sblížily hlavně jejich zájmy. A byla to právě ona, kdo v Nerudovi viděl básníka, i když ho stará generace podceňovala a přehlížela.
Neruda vytušil její obrovské nadání spisovatelky a ona zase správně odhadnula jeho talent pro umění i publicistiku. Avšak na podzim v roce 1862 tento vztah z vlastní vůle ukončila. Nikdy nedovolila, aby jejich přátelství přerostlo v něco jiného. O vztahu ke svému muži řekla: „On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat.“ Literární historik Dr. Josef Špičák se o jejím vztahu k Nerudovi vyjádřil v monografii o Karolíně Světlé: „Neruda v ní proto viděl svou zachránkyni, a jeho upřímná vděčnost přecházela pak v hluboký cit.“
Aby unikla současnosti a zapomněla na manželské problémy i na svůj špatný zdravotní stav, věnovala mnoho času literární činnosti. A tak koncem 50. let začala tvořit. Velkou inspirací pro její romány se stalo Podještědí, kam jezdila vždy v době léta. Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem ji inspirovalo při vymýšlení jejího pseudonymu - Karolína Světlá.
Dnes vede v Podještědí naučná stezka „Cesta Karoliny Světlé" a spojuje Světlou pod Ještědem, Pláně pod Ještědem, osadu Padouchov, Jiříčkov a přes Mazovu horku, Rozstání, Dolní Paseky a Hodku se vrací do Světlé. Místa, kde se odehrává děj povídek a románů, jsou po cestě označena modrými tabulemi.
„Když pozoruji, jak jsou lidé zlí, nikdy se tomu nedivím, ale často se divím, že se nestydí.“
Společenské aktivity
Počátkem šedesátých let 19. století začal vznikat nový spolek Sokol a sokolská myšlenka se rychle šířila po celé zemi. V tu dobu byly vlastně zakládány různé spolky, například pěvecký spolek Hlahol nebo spisovatelský spolek Svatobor. Na první velké sokolské slavnosti s odhalením praporu, který vytvořil Josef Mánes, měla Karolína Světlá proslov jako matka praporu: „Žádáme si od vás, abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, abyste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdci nosili, ale také v skutcích projevili.“
Resslově ulici je budova bývalého Ženského výrobního spolku českého. Spolek vznikl v roce 1871 zásluhou Karolíny Světlé, která ho i několik let řídila. Cílem spolku bylo umožnit dívkám z chudých rodin cestu ke vzdělání. Karolína Světlá byla členkou i několika emancipačních spolků a spoluzakladatelkou Amerického klubu dam. Působila i jako novinářka, jejímž hlavním tématem bylo postavení ženy ve společnosti. Většinu jejích románových či povídkových postav ostatně tvoří ženy – ušlechtilé, obětavé a ochotné svou láskou pomáhat chybujícím mužům.
Pražské povídky čerpají převážně z prostředí pražské měšťanské společnosti. Ale dozvídáme se i to, jak vypadala tehdejší Praha. Například v románu Zvonečková královna popisuje Dobytčí trh, což je dnešní Karlovo náměstí. Ve staropražské povídce Černý Petříček zase vylíčí, jak vypadal Koňský trh ve třicátých letech 19. století, tedy dnešní Václavské náměstí.
V části východní strany Karlova náměstí od Ječné ulice směrem k radnici stával památný dům U kamenného stolu. Tam prožila Karolína Světlá sklonek svého života, z něhož se dochovala její slova: „Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky na duši, když je dělá na tváři."
Světlá byla na tehdejší dobu velmi emancipovaná žena, měla hlavu plnou filozofických, historických, psychologických a přírodovědných spisů. Věřila, že ženy mají inteligenci a jsou schopné studovat zrovna jako muži. Na své okolí působila jako geniální žena. Po dobu třiceti let jezdila každé léto do Podještědí, kde vytvořila nejslavnější prózy, takzvané ještědské prózy. Řešila v nich morální otázky, které považovala za velmi důležité. Byl to hlavně vztah muže a ženy, s ženou jako hlavní hrdinkou. Vystupují zde ženy mravně a morálně silné, schopny obětovat svou lásku vyšším cílům. Právě skrze ně Světlá demonstruje své přesvědčení, že skutečného štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů.
„Žádáme si od vás, abyste se vždy zastali slabého a před mocným se nechvěli, jen ušlechtilosti se kořili a lži a zradě vždy odhodlaně na hlavu šlápli, žádáme, abyste otčinu vždy nade vše milovali a lidskost nejen v srdci nosili, ale také v skutcích projevili.“
[1] Starý název pro čističe bot
 Posbírali jsme citáty a záznamy z životů významných českých vládců, spisovatelů, umělců a myslitelů. Jejich receptem na dobrý a úspěšný život bylo pěstování ctností, dodržování morálních zásad a společenské etiky. Ve výtisku české redakce deníku Epoch Times se vracíme zpět ke kořenům českého národa a poodhalujeme základy myšlení nejvýznamnějších postav české historie i hodnoty, které podle nich přinášejí lidem a společnosti štěstí, harmonii, prosperitu a klid v duši. Čtěte více... |
