Antonín Dvořák – „Bůh, láska, vlast! A to jedině vede k šťastnému cíli!“

Intelektuál a v mezinárodním kontextu nejhranější český skladatel a nejproslulejší český umělec. Jeho jméno a tvorbu znají snad všichni milovníci vážné hudby.

V závěru svého života byl Dvořák často označován za největšího žijícího hudebního skladatele na světě.

Je často popisován jako nesmírně všestranný autor, který psal vše od symfonií přes pochody, opery, písně, kantáty, komorní skladby a využíval také další formy. Vytvořil více než sto velkých hudebních děl.

Dvořák kladl nad ostatní věci vyšší principy. Z jeho dochované korespondence je zřejmý také jeho žebříček hodnot. „Bůh, láska, vlast! A to jedině vede k šťastnému cíli!...“ napsal v jednom ze svých dopisů.

Víra prostupuje také jeho díla, projevuje se však jako hluboce lidská, nepovyšuje se a je bez jakékoli okázalosti. O Dvořákovi se traduje, že odzbrojuje svojí upřímností a pokorou před vyšší silou.

Sláva a skromnost

Navzdory své mezinárodní slávě zůstal vždy skromným a na svém věhlasu si příliš nezakládal. Také jeho vlastenectví mělo daleko k útočnému nacionalismu.

„Často komponoval hned, jakmile se vzbudil. Hudební myšlenku si nejprve „zahrál“ na svrchnici postele. Psával-li u stolu, držel brko mezi zuby a prsty hrály na kabátě nebo na nohách. Až za chvilku se obrátil k pianu, přehrával a přitom tichým hlasem zpíval. Často jsem se vplížila do pokoje a poslouchala. On mi hleděl do očí, slabě hvízdal a jistě ani nevěděl, že jsem na světě...,“ vzpomíná jeho sestřenice Anna Dušková.

„Umělec má také vlast, pro niž musí mít pevnou víru a vřelé srdce,“ napsal skladatel v roce 1885 v dopise vydavateli Fritzi Simrockovi. Jeho velkou inspirací, jak prozrazuje text dopisu a také jak bylo tehdy v Evropě v oblibě, byla národní lidová kultura, v jeho případě zejména česká a moravská. V závěrečném období svého života se věnoval naopak téměř výhradně pohádkovým a mytickým námětům, díky čemuž vznikly například Čert a Káča, Rusalka, Vodník a jiné opery.

Se svojí rodinou zažíval těžké období, když přišel o své první tři děti Otakara, Josefa a Růženu, které krátce po sobě zemřely. Později jeho žena přivedla na svět dalších šest potomků Otilii, Annu, Magdalenu, Antonína, Otakara a Aloisii. Syn Otakar se později zasloužil o zachování celé řady vzpomínek na svého otce, které v roce 1960 sepsal do knižní podoby. O jiné ženy se Dvořák nezajímal, na prvním místě byla jeho manželka Anna. Ve svém životě byl plně pohlcen tvořením hudby.

Ve všech jeho dílech, ať je to píseň, komorní skladba, symfonie nebo některá z oper, všude najdeme místa, která člověku pozvednou srdce.

Úryvek notového zápisu Symphony No. 7 in D Minor, Op. 70, 1885. (Volné dílo)

Jeho pokoru před vyšší mocí, lásku k lidem a světu, vlastenectví a skromnost obdivovaly mnohé české osobnosti. Václav Havel, dramatik a bývalý český prezident, o Dvořákovi prohlásil: „Antonín Dvořák je jedním z těch velikánů našich dějin, který nám ukázal cestu a způsob, jak se můžeme nejlépe včlenit do širokých světových souvislostí tím, že jsme dobře sami sebou, že děláme dobře vlastní práci. On sám vstoupil do světového povědomí nikoli tím, že vykřikoval do světa své jméno a ukazoval na sebe prstem, ale obsahem svého bytí, svou prací, svými výkony, druhem své duchovnosti.“

Dvořákova libretistka Marie Červinková – Riegrová o Dvořákovi říká: „Je nesmírně dobromyslný a přirozený. Do hudby je zamilován vášnivě a je přesvědčen, že je hudba tím nejlepším na světě. Když nějakou hudbu probírá, hluboká vráska, rozdělující čelo, se ještě více prohloubí. Dvořák se o sobě nedomýšlí, sláva ve světě neměla naň vlivu; zůstal tak přirozeným, jak byl dříve.“



Také Dvořákovi kolegové v jeho životě a díle hledali vedení a inspiraci. Hudební skladatel Josef Suk nacházel v osobě hudebního mistra řadu obdivuhodných ctností. „Pravda bez pozlátka, pravá demokracie nedvořící se mocným a nezdůrazňující vlastní velikost oproti „nižším“, sebevědomí Vyvoleného bez ješitnosti, nejhlubší cit bez sentimentálnosti, nevýslovná radost z práce, čistý a prostý poměr k Bohu a lidem, to byly vlastnosti jeho duše. A stálý tvůrčí neklid! Vidím Mistrovu ruku, která neustále, někdy i během přestávky v rozmluvě, nepokojně hraje na kabátě, jakoby na piáně. Zdálo se, že myslí jen hudbou.“

Dirigent Erich Kleiber, hudební ředitel Vídeňské státní opery, prohlašuje, že Dvořákova tvorba pozvedá srdce člověka. „V jeho hudbě se v průzračné čistotě zrcadlí česká krajina a duše českého lidu... Ve všech jeho dílech, ať je to píseň, komorní skladba, symfonie nebo některá z oper, všude najdeme místa, která člověku pozvednou srdce.“

Sopranistka Eva Urbanová, přední česká operní pěvkyně, tvrdí, že Dvořákova hudba „dokáže otevřít nebesa“.

Johanes Brahms, slavný hudební skladatel, složil Dvořákovi nemalou poklonu, když prohlásil: „Byl bych rád, kdyby mě jako hlavní napadlo to, co Dvořáka napadne jen tak mimochodem."

„Byl bych rád, kdyby mě jako hlavní napadlo to, co Dvořáka napadne jen tak mimochodem." – Johanes Brahms

O kariéře, zajímavosti

Více než dva roky pobýval a působil ve Spojených státech, kde po dlouhém přemlouvání přijal místo ředitele Newyorské konzervatoře. V těch letech už byl mezinárodně známým a uznávaným autorem. Americké noviny o něm psaly jako o úspěšné a významné osobnosti.

Ze svého nemalého platu podporoval celou svoji početnou rodinu v Čechách. A bylo to právě ve Spojených státech, kde Dvořák složil zřejmě své nejproslulejší dílo – Symfonii č. 9. známou také jako „Z Nového světa“. Dvořákovo působení ve Státech a jeho vliv na studenty vedly k vytvoření do té doby neexistujícího amerického stylu komponování s využitím ducha černošské a indiánské hudby. Americké námořnictvo po něm pojmenovalo za 2. světové války jednu ze svých nákladních lodí - USNS Antonín Dvořák.

I přes svou slávu anebo právě pro ni měl Dvořák i své odpůrce. Největším z nich byl muzikolog, ideolog a zarytý komunista Zdeněk Nejedlý. S fanatickou vášní Dvořákova díla odmítal a haněl, a když se po nástupu komunismu dostal do vrcholné politiky, zajistil, aby se jeho melodie objevovaly na veřejnosti co nejméně. V roce 1950 například zakázal na celých 13 let všechny reprízy Dvořákovy opery Dimitrij v Národním divadle.

Laskavou a lidskou hudbu největšího českého skladatele však nemohl potlačovat navždy. Krása géniova díla skýtá potěšení a dojímá srdce milovníků vážné hudby dodnes. A nejenom je. Jeden z uživatelů YouTube napsal v komentáři ke Dvořákově 9. symfonii následující komentář: „To nejlepší z vážné hudby! Lepší než všechny rock-popové kapely, rapeři nebo dídžejové! A to říkám jako fanoušek takovéto hudby!“

---