Žánr: hořká komedie o homo sapiens
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Režie: Stanislav Moša
Scéna: Emil Konečný
Hudba: Zdeněk Merta
Kostýmy: Andrea Kučerová
Překlad: Leoš Suchařípa
Hrají: Viktor Skála, Zdeněk Junák, Ivana Skálová, Svetlana Janotová, Petr Štěpán, Jan Mazák, Eva Jelínková, Miroslava Kolářová, Patrik Bořecký, Jaroslav Záděra.
Strýček Váňa – jedna ze čtveřice nejslavnějších Čechovových her - po půlstoletí opětovně ožila na prknech Městského divadla Brno. Letos by slavný dramatik Čechov oslavil 110 let. Příběh, který se zabývá hledáním štěstí v životě, nabízí i po více než stovce let aktuální témata. Premiérově byl Strýček Váňa uveden 8. února 2014 na scéně brněnského Městského divadla v režii Stanislava Moši.
Hořká komedie o homo sapiens
Ivan Vojnickij (strýček Váňa) s neteří Soňou tvrdě pracují na statku, a po celý život velkou část peněz posílají Serebrjakovi, nyní již profesorovi v penzi, kterého Vojnickij bezmezně obdivoval a ke kterému vzhlížel. Doposud poklidný život na venkovském sídle náhle rozčeří příjezd Serebrjakova s jeho mladou krásnou ženou Jelenou, a od jejich příjezdu už není nic jako dřív – snídá se na oběd a obědvá večer, alkohol teče proudem, statek chátrá a úroda hnije.
Aby toho nebylo tak málo, na povrch vyplouvají fakta o pravých důvodech Serebrjakova příjezdu, a začínají se zamotávat i vztahy mezi jednotlivými postavami. Vojnickij miluje Jelenu, ta však ve své marnivosti a znuděnosti jeho lásku odmítá a raději vyhledává společnost Ivanova přítele lékaře Astrova, kterého zase platonicky miluje Sonička. Když Vojnickij odhalí pravou Serebrjakovu tvář, tedy tvář stárnoucího rozmařilého staříka, který jen využíval Vojnického obdiv pro svůj prospěch, rozhodne se zdrcený Vojnickij k zoufalému činu. Bere do ruky revolver, aby pomyslnému zlu učinil přítrž...
Deprese i humor na jevišti
Režisér Moša, pro kterého je Strýček Váňa druhým setkáním s Čechovem (poprvé se tak stalo v roce 2009 s inscenací Tři sestry), sází na aktuální téma hledání lidského štěstí a lásky. Čechov, který ve Strýčku Váňovi mistrně a s lehkostí rozehrává hru vášní, deziluze života, ztrátu nadějí i zoufalství z nešťastné lásky, však divákům nedává nic zadarmo. Kromě této pro mnohé až téměř depresivní složky se ve hře divák setkává i s humorem, který inscenaci dovede alespoň trochu odlehčit.
V jednoduchosti je krása
Možná právě proto inscenaci zdobí jednoduchá scéna, která vychází z přírodních motivů. Divák se setkává s neměnnou scénou, kterou tvoří dřevěná střecha a podlaha a také les v pozadí, který se pozvolna ztrácí s aktivitou mlčenlivých dřevorubců. Z mizejícího lesa dřevorubci berou fošny, které postupně opírají o střechu. Prostor pod střechou se zastavuje z prken a tím vzniká jakési nedobrovolné vězení uvnitř, které koresponduje s kolísající náladou postav, s jejich omezením životem. Zároveň však vypovídá i o určitém (a na svou dobu nadčasovém) ekologickém poselství hry, které doplňuje i výklad doktora Astrova o zastavování půdy, drancování přírodních zdrojů a kácení lesů.
Příjemná hudba Zdenka Merty a kostýmy Andrey Kučerové v bílých a béžových odstínech plynule navazují na atmosféru hry. Toto vyznění nepůsobí beznadějně, ale spíš hořkosladce, protože přílišnou skepsi by diváci asi jen těžko snášeli.
Herecké výkony bez zklamání
V inscenaci i přes její název neexistuje hlavní postava. Z mužských hereckých výkonů nejvíce zaujme Petr Štěpán v roli lékaře Astrova nebo Zdeněk Junák ztvárňující suverénního Serebrjakova. Viktor Skála jako Ivan Vojnickij zde neexceluje. Skála působí dojmem zlomeného muže, který se nedokáže vyrovnat se svým osudem a už vůbec ne mu čelit. Z ženských výkonů se jasně blýskla Svetlana Janotová ztvárňující zoufalou Soňu, méně výrazná je Ivana Vaňková v roli Serebrjakovy ženy Jeleny, ale osloví i Eva Jelínková v roli staré chůvy Mariny. Jako stín se jevištěm mihá mlčenlivý jevištní mistr Jaroslav Záděra, představující dřevorubce s pilou, který beze slov dobře nahrává poměrně ponurému ladění hry. Možná kdyby se Mošův tým méně zaměřil na přílišné vykreslení psychologie postav, nepůsobily by některé z nich křečovitě (Váňa, Jelena).
Škoda těch hřebíků...
Celkově inscenace působí poměrně sehraně, co se hereckých výkonů týče, i když v první půli méně vyrovnaným dojmem. Divák se popasovává s mnohotvárností postav na jevišti, a než se zorientuje v ději, chvíli to potrvá. V druhé půli je hra dynamičtější, má rytmus a lehce prvotně rozehranou depresivní náladu kombinuje s černým humorem. I přes moderní vizáž působí inscenace tak trochu jako ze „starého světa.“ Ale ekologický prvek zde dobře pracuje a tento handicap vyrovnává a přidává mu na modernosti. Zato hůře jsou na tom dřevorubci, kteří zaklepávají hřebíky do dřevěných latí, protože jejich práce představení ruší a dialogy herců se ztrácejí v rachotu jejich kladiv.
Strýček Váňa podle Stanislava Moši nabízí poměrně kvalitní podívanou a nabízí klasiku v nejnovějším pojetí. Hra o deziluzi života, ztracených nadějích i krizi středního věku i přes více než stoletý odstup má co nabídnout. To je Čechov, klasik, a ten nikdy nezklame.
Hodnocení: 65 %
Více na mdb.cz.
