„Přijdete na to, že jste více či méně obětí dědičnosti,“ sdělil Lipton v dokumentu
„Biologie či víra“. „Problém s touto vírou je v tom, že vás vede i k jiné úrovni ... stanete se nezodpovědnými.“ Řeknete si: „Nemohu s tím nic dělat, tak proč se snažit?“
Tato představa „tvrdí, že jste méně silnými než vaše geny“, vysvětluje Lipton.
Uvádí, že lidské vnímání, a ne genetické programování, je tím, co pobízí všechno dění v těle: „Ve skutečnosti je naše víra tím, co vybírá naše geny a volí si naše chování.“
Aby vysvětlil, jak to funguje, tak začíná na úrovni 50-65 trilionů buněk, ze kterých se skládá lidské tělo. Ukazuje, jak buňka funguje nezávisle na DNA a jak vnímání podnětů v prostředí má na DNA účinky. Uplatňuje poté ty samé principy na lidské tělo jako celek, znázorňující sílu našeho vnímání a naší víry oproti síle našeho DNA.
Níže je zjednodušený souhrn závěrů Liptonova výzkumu a názorů. Pro více detailů můžete zhlédnout dokument pod článkem.
Vysvětlení v pěti krocích
1. Buňka je jako lidské tělo a funguje bez DNA
Buňka je jako lidské tělo. Je schopna dechu, trávení, rozmnožování a jiných životních funkcí. Na jádro, které obsahuje geny, bylo tradičně nahlíženo jako na kontrolní centrum – mozek buňky.
Ale přitom i poté, co je jádro vyjmuto, buňka pokračuje ve všech svých životních funkcích a stále rozezná toxiny a živiny. Zdá se, že jádro – a DNA, které obsahuje – buňku nekontrolují.
Vědci před přibližně 50 lety předpokládali, že geny kontrolují biologické procesy.
„Zdálo se to tak správné, že jsme to uznali za pravdu," uvádí Lipton. „Nemáme ty správné domněnky.“
2. DNA je kontrolováno okolím
V buňkách uskutečňují funkce proteiny a také vytváří shluky života. Dlouho se mělo
za to, že akce proteinů kontroluje či určuje DNA.
Lipton předkládá jiný model. Podněty v prostředí, které přijdou do kontaktu s membránou buňky, jsou vnímány proteiny v membráně reagujícími na podněty. To má za následek řetězovou reakci proteinů, které předávají dalším z nich jakési zprávy, čímž podněcují dění v buňce.
DNA je obaleno v ochranném obalu z proteinů. Signály prostředí na protein působí,
čímž ho používají pro výběr určitých genů – určených výhradně k reakci na současné prostředí.
V základě DNA není počátkem řetězové reakce. Namísto toho je prvním krokem vnímání prostředí membránou buňky.
Tedy pokud nejsou žádné vjemy, tak je DNA neaktivní.
„Geny se nemohou zapnout či vypnout... nemohou kontrolovat samy sebe,“ sdělil Lipton.
Pokud je buňka odstřižena od jakýchkoli podnětů z prostředí, tak nedělá nic. „Život je utvářen tím, jak buňka reaguje na prostředí.“
3. Vnímání prostředí není nezbytně jeho realitou tohoto prostředí
Lipton roku 1988 citoval studii publikovanou Johnem Cairnsem v žurnálu Nature nazvanou „Původ mutantů“. Cairns ukázal, že mutace v DNA nebyly náhodné, ale děly se předem určeným způsobem v odezvě na stresy z prostředí.
„V každé ze svých buněk máte geny, jejichž funkcí je přepsat a přizpůsobit geny tak, jak je nutné,“ vysvětlil Lipton. Ve schématu znázorňujícím nálezy Cairnse jsou ukázány signály z prostředí jako oddělené od vnímání signálů z prostředí samotným organismem.
Vnímání prostředí bytostí funguje jako filtr mezi realitou prostředí a biologickou reakcí na něj.
„Vnímání přepisuje geny,“ sdělil Lipton.
4. Lidská přesvědčení, rozhodnutí vnímat prostředí jako pozitivní či negativní
Stejně jako má buňka proteiny fungující jako čidla, aby mohla vnímat prostředí mimo buněčnou membránu, tak mají lidé pět smyslů.
Ty jsou tím, co pomáhá člověku vybrat geny, které budou pro danou situaci aktivovány.
Zmíněné geny jsou jako programy na disku počítače, řekl Lipton. A tyto programy mohou být rozděleny do dvou tříd: Ta první se vztahuje k růstu či rozmnožování a druhá se vztahuje k ochraně.
Když buňka narazí na živiny, tak jsou aktivovány a používány geny růstu. A když se setká s toxiny, tak jsou aktivovány a použity geny ochranné.
Pokud lidská bytost potká lásku, tak jsou aktivovány geny růstu. Když lidská bytost zažije strach, tak jsou aktivovány geny ochranné.
Člověk může vnímat prostředí jako negativní, i když je ve skutečnosit podporující, či pozitivní. A když toto negativní vnímání aktivuje ochranné geny, tak je reakcí těla jít do režimu „boj či útěk“.
5. „Boj či útěk“
Koloběh krve je nasměrovaný od životně důležitých orgánů do končetin, které jsou používány pro boj a útěk - systém imunity se stává méně důležitým. Pokud si představíte reakci, kterou jsme dříve potřebovali například pro útěk před lvem, nohy by byly v této situaci nekonečně více důležité, než systém imunity. A tak tělo upřednostňuje nohy a zanedbává právě imunitní systém.
Když se člověku dostane negativního komentáře, tak má tělo tendenci zanedbat imunitní systém a životně důležité orgány. Stres nás také činí méně inteligentními, s ne tak čistou myslí. Části mozku, která se vztahuje k reflexům, je dána větší důležitost v režimu boje, či útěku, než části, která se vztahuje k paměti a jiným mentálním funkcím.
Když člověk vnímá láskyplné prostředí, tak tělo aktivuje geny růstu a o sebe pečuje.
Lipton dal příklad s východními evropskými sirotčinci, kde se dostávalo dětem hodně živin, ale žádné lásky. O dětech v těchto institucích bylo zjištěno, že byly, co se týče výšky, zakrnělé ve vývoji, učení a jiných oblastech. Byl také častý výskyt autismu. Lipton uvedl, že autismus je v tomto případě příznakem ochranných genů, které jsou aktivovány - jako vztyčení ochranných zdí.
„Víra je jako filtr mezi vaším opravdovým prostředím a vašemi biologickými procesy,“ sděluje. A tak mají lidé sílu změnit svoje biologické procesy. Je důležité zachovat si čisté vnímání, říká, protože jinak si nevyvinete biologicky správné věci pro prostředí kolem sebe.
„Nejste oběťmi genů,“ dodává, s otázkou pro posluchače, aby zvážili: „Podle jaké víry vybíráte své geny?“
Přeložil: Pavel Porubiak
* Deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA (z anglického deoxyribonucleic acid, česky zřídka i DNK), je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA (např. RNA viry). DNA je podle některých vědců pro život nezbytnou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. (Zdroj: Wikipedie)
