Když jsem v roce 1999 přiletěla do Kanady, zde jsem nepotkala člověka, který by na ulici telefonoval z mobilu. Můj manžel tehdy mobil neměl a hrozně se divil, co s ním pořád mám. Zmínka je tu o roce 1999, kdy mobily ještě neměly ani foťáky, natož chytré aplikace a lidé jimi snad nikde po světě nebyli zdaleka tak posedlí. Jak roky ubíhaly, přibývalo postupně stále více mobilních operátorů a s nimi i technologických nadšenců. Ale kam až to došlo? Připadá mi, jakoby dnes lidé po celé zeměkouli byli moderními technologiemi zhypnotizovaní. Bez chytrého mobilního telefonu snad dnes už nikdo nevyjde z domu, a mnozí vypadají, jakoby jim přirostl k ruce.
Bez klobouku bos…
Jdu takhle jednou po ulici a pohledem zavadím o mladého, velmi pěkně oblečeného muže, který jde naproti mně a při tom hledí do svého mobilu. Byl opravdu vyfiknutý, jak se patří, ale když došel tak na tři metry ode mě, zakopl špičkou boty o chodník a svalil se v tu ránu na zem. Dokutálel se až na kraj silnice pod kola zaparkovaného náklaďáku. Tak jsem se lekla, že jsem honem nevěděla, co se děje. Přiskočila jsem k němu a ptám se, jestli je OK? Jak rychle upadl, tak snad ještě rychleji vstal a zběsile si oprašoval vše, co na sebe na té zemi nachytal. Než odešel, tak ještě prohodil, že to se mu asi třicet let nestalo. Než jsem došla domů, tak se mi ten obrázek přehrál v hlavě snad stokrát, a pak jsem o tom ještě dlouze odstrašujícím tónem vyprávěla své rodině.
Dcera totiž mobil ještě nemá a já se snažím jí vysvětlit, že ho zatím tak nutně nepotřebuje. Když vidím pochodující lidi na ulici a každý druhý buď telefonuje nebo někomu odepisuje, tak se nestačím divit, kam až dnešní moderní technologie člověka dohnala. Rozhodně nechci nikomu nic kázat, ale rušit neustálým telefonováním ostatní lidi ve veřejných dopravních prostředcích, v restauracích, veřejných prostorách, a také např. i v kinech, je už dávno přes hranici slušného chování. Určitá míra etiky, speciálně v souvislosti s telefonováním na veřejnosti, je v dnešní době nedostatkové zboží. Domnívám se, že bychom tomuto rušivému jevu neměli jen tak přihlížet a už vůbec jej nebrat jako novou společenskou normu! Některé lidské úkony by i nadále měly zůstat jen na privátní úrovni ať se děje, co se děje.
Blázen blázna učí, a oba nemyslí.
Ruské přísloví
Položila jsem si tedy jednu zajímavou otázku. Jak je vůbec možné vychovat mladou generaci k těmto základním pravidlům slušného chování, když jim rodiče jdou špatným příkladem? Dospělí dnes běžně hledí do telefonu při rodinné večeři, volají z veřejných prostranství, odepisují na zprávy v kinech, představeních a koncertech a u toho všeho je vidí jejich děti. Je tedy jasné, že budou dělat to samé. V Kanadě je běžné, že před promítáním filmu je divákům puštěn krátký a mnohdy i velmi vtipný spot, ve kterém jsou upozorněni na to, že si mají vypnout své mobilní telefony. Myslela jsem, že je to dnes běžná rutina všude po světě. Velmi mě tedy překvapilo, když jsem s rodiči a dcerou vyrazila do plzeňského Multikina a viděla, jak dvě slečny vedle mě stále svými svítícími telefony všechny v jejich filmovém zážitku ruší. Řekněme si upřímně, že svítící display bude asi to poslední, co chce člověk při promítání filmu vidět. Již dávno totiž vstupné do kina není 10 korun, a i kdyby bylo, je to prostě značně neslušné.
Dobrý sluha, špatný pán
Ano, mobilní telefony byly jistě vymyšleny proto, aby lidem sloužily, ale je nad slunce jasné, že dnes jsme se stali spíš jejich otroky. V průměru každý, kdo vlastní mobilní telefon, na jeho display pohlédne během jediného dne dle nových průzkumů více jak stokrát. Je zcela běžné, že lidé svůj telefon kontrolují ještě před tím, než posnídají a těsně před tím, než si jdou večer lehnout do postele. Všichni jsme podlehli iluzi, že bychom o něco zřejmě přišli, kdybychom telefon neustále nekontrolovali. Přeci jenom co kdyby… A tak „strach z toho, že něco prošvihnu“ (FOMO Addiction - The Fear of Missing Out), bude za nedlouho zřejmě nová obsedantně kompulzivní porucha. My všichni jsme lapeni do tohoto moderního technologického výmyslu a už ani nevíme, co se s námi po psychické stránce děje a jak moc nám to také neprospívá a často i ubližuje.
Co tedy dodat na závěr?
Možná jen to, že pokud někomu chceme odpovědět na zprávu nebo hovor, nemusíme k tomu „zvát“ všechny lidi kolem. A hlavně to, že život máme jen jeden a mně přijde naprosto zbytečné, když se dočtu, že na přechodu někdo srazil chodce v souvislosti s tím, že dotyčný právě hovořil a s někým něco v tu chvíli řešil po telefonu a nedával na sebe pozor. Je pro mě nepochopitelné, jak mohlo v tu chvíli být „něco“ více důležité, než dotyčného vlastní život…
Myslím, že autoři krátkého filmu „Look Up“ určeného pro moderní online generaci to vystihli naprosto dokonale. Posuďte sami:
Marie Copps (* 19. září 1970 v Chebu) je česká módní návrhářka, výtvarnice, floristka.
Módní návrhářství nikdy nestudovala, svou kariéru začala u maminčina šicího stroje v rodném Tachově. V roce 1999 opustila zaměstnání bankovní úřednice a odešla do Kanady, kterou označuje za „svůj osud“. „V mém životě tady pevně vykrystalizovaly všechny tři impulzy, které mě přinutily odejít z Čech. Touha ovládnout cizí jazyk, kreativně pracovat a přispět na poli ´humanity´,“ říká módní návrhářka.
V letech 2006 a 2007 připravovala kolekce šatů pro Českou Miss (kategorie Extravagantní návrhář), navíc jako floristka aranžovala květinovou výzdobu a pugéty pro oba ročníky. Před olympiádou v Pekingu 2008 zorganizovala projekt Fashion For Help, který pomocí velkoplošných fotografií a módních šatů upozorňuje na zásadní úskalí porušování lidských práv v Číně.
