Vesmír je plný záhad, které zpochybňují naše současné vědomosti. V rubrice „Za hranice vědy“ sbírá Epoch Times příběhy o těchto zvláštních úkazech, aby stimulovaly představivost našich čtenářů a otevřely možnosti, o nichž byste si dříve mohli myslet, že jsou nemožné. Jsou tyto příběhy pravdivé? Rozhodněte sami.
Zdá se, že inspirace, sny a fantazie přicházejí odněkud z nadpozemského světa, kam někteří lidé přístup mají a druzí možná ne. U těchto spisovatelů však nešlo o pouhou inspiraci v obvyklém slova smyslu. Jejich vidění ve snech byla nezvykle jasná a přinejmenším jeden z nich cítil, že jeho slavné dílo bylo, alespoň částečně, napsáno někým jiným.
Robert Louis Stevenson – Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
Britský spisovatel Stevenson (1859-1894) prohlásil, že měl pisatelský blok, než se mu zdály živé scény, jež se posléze staly základem pro sepsání „Podivného případu Dr. Jekylla a pana Hyda“. Co je zajímavé, je fakt, že sám autor považoval to, co napsal vědomě, za své vlastní dílo, a to, co se mu vyjevilo ve snu, za práci „neviditelných napomahačů“.
Stevenson popsal celý proces v eseji „Kapitola o snech“ (A Chapter on Dreams):
„Po dva dny jsem si lámal hlavu nad zápletkou jakéhokoliv druhu a druhou noc jsem měl sen s výjevem u okna a následný výjev se rozdělil ve dva, kde si Hyde, pronásledován za nějaký zločin, bere prášek a projde proměnou v přítomnosti svých pronásledovatelů. Zbytek byl vytvořen za bdělého stavu a vědomě...
„Poselství příběhu je tudíž mé … a stejně tak prostředí je mé a postavy. Vše, co mi bylo dáno, jsou tři výjevy a ústřední myšlenka dobrovolné proměny, která se stává nedobrovolnou.“
Jedna ze scén v příběhu byla silně kritizována a Stevenson o ní napsal: ta „není, musím s úlevou říci, vůbec má“.
Mary Shelleyová - Frankenstein
Mary Shelleyová (1797–1851) měla dva sny, z nichž jeden možná ovlivnil její práci na Frankensteinovi, a druhý, který tuto známou povídku inspiroval zcela určitě.
Ve svém diáři si spisovatelka 19. března 1815 poznamenala sen o svém zesnulém dítěti: „Sen, že moje děťátko opět ožilo – bylo pouze studené, my jsme ho třeli u ohně a ono ožilo.“
Druhý sen přišel, když přemýšlela nad hororovou povídkou pro soutěž mezi svými přáteli – spisovateli. Popisuje ho v úvodu k povídce: „Moje představivost, samovolná, mne posedla a vedla, aby mne obdařila po sobě jdoucími obrazy, které mi vyvstaly v mysli daleko realističtěji, než je tomu u obvyklého zasnění.“
Ve snu viděla „bledého studenta bezbožných věd, kterak klečí vedle věci, kterou sestrojil“. Student se snažil „vysmívat úžasnému mechanizmu Stvořitele světa“ tím, že vpustil „jiskru života“ do „šeredné mrtvoly“.
Stephen King – Pavučina snů
V roce 1999 Kinga srazilo auto, načež musel strávit několik měsíců v nemocnici. V rozhovoru s SFGate řekl, že nápad na knihu Pavučina snů (Dreamcatcher) dostal ze snů, které v tomto období míval.
„První opravdu silný nápad, který se mi objevil po nehodě, byl: čtyři chlapíci v chatě v lese. Pak představíte tohohle chlápka, co se vpotácí do tábora a povídá: ‘Není mi dobře,’ a přivede s sebou toho hrozného stopaře. O té chatě a těch chlapech v ní jsem měl hodně snů.“
Stephenie Meyerová – Stmívání (Twilight)
Meyerová vytáhla Bellu a Edwarda ze snu, ve kterém se jí objevil krátký výjev, kde se upír setká v lese s dívkou, aby probrali svou lásku a těžkosti s tím spojené.
Spisovatelka popisuje sen, který měla v roce 2003, na svých internetových stránkách: „Vzbudila jsem se z velice živého snu. V tom snu dva lidé náruživě debatovali na mýtině v lese. Jednou z těch lidí byla obyčejná holka, ta druhá osoba byla neskutečně krásná, oslnivá a upír.
„Probírali těžkosti spojené s faktem, že: za A) se do sebe zamilovali a za B) že upíra k ní táhl hlavně pach její krve a těžko se přemáhá, aby ji okamžitě nezabil.“
Meyerová zůstala ještě chvíli v posteli, aby rozjímala o svém snu, než vstala a připravila děti na hodinu plavání. O něco později se posadila a začala poprvé za dlouhou dobu psát. Vznikla tak kniha Stmívání.
