Žítkovské bohyně. (divadlozlin.cz)

Autorka: Kateřina Tučková

Režie: Dodo Gombár

Dramaturgie: Vladimír Fekar

Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská

Hudba: David Rotter

Pohybová spolupráce: Hana Geržová

Hrají: Hana Briešťanská, Jan Leflík, Eva Daňková, Gustav Řezníček, Helena Čermáková, Marta Bačíková, Drahomíra Hofmanová, Eva Matalová, Luděk Randár, Milena Marcilisová, Romana Julinová, Markéta Kalužíková, Rostislav Marek, Kateřina Liďáková, Pavel Vacek a další.

Kniha Kateřiny Tučkové „Žítkovské bohyně" se stala doslova hitem novodobé české moderní literatury a získala i mnohá ocenění včetně ceny Magnesia Litera. Bylo jen otázkou času, kdy se příběh o ženách, které „bohovaly" objeví ve filmovém nebo divadelním zpracování. Poprvé se šance uchopit dramaticko - magický příběh zhostil v Městském divadle Zlín bývalý umělecký šéf souboru Dodo Gombár.

Pohnutý příběh a dějiny

Dora Idesová prožívá dramatický život. Dětství prožila na Moravských Kopanicích, na Žítkové, a jako poslední z linie žítkovských bohyní se dar čarovat nenaučila. Po tragické smrti matky a uvěznění otce Doru s postiženým bratrem Jakoubkem vychovávala teta Surmena, mocná žítkovská bohyně. Ani s ní však Dora nenachází klid. Surmena skončí ve vězení a posléze na psychiatrii a Dora s Jakoubkem v ústavu. V dospělosti Dora vystuduje etnografii a rozhodne se napsat o žítkovských bohyních vědeckou práci. Cesty do archívu Doru šokují, když odhalí, že Surmena je vedena v seznamu StB jako veřejný nepřítel. Postupně rozkrývá příběh bohyní, které byly za všech režimů i vlád pronásledovány, a navíc dochází k poznání, že i ona sama patří do této tradice. S příběhem bohyní se otevírá i její vlastní příběh.

Zajímavosti

Bohyně na Žítkové skutečně existovaly. Zabývaly se po staletí léčitelstvím, věštěním budoucnosti nebo zaříkáváním počasí. Některé z nich se dokonce objevují i v knize či hře (Surmena, Pagáčena, Irma Gabrhelová, Kateřina Shánělka či Kateřina Divoká). Poslední žijící žítkovská bohyně Irma Gabrhelová zemřela v roce 2001.

Dodo Gombár do Žítkovských bohyní obsadil drtivou většinu zlínského hereckého ansámblu, navíc dokonce ke spolupráci přizval vizovické ochotníky.

Kroje, svíčky, varhany

Se scénou Evy Jiřikovské se ocitáme na plechové autobusové zastávce, která slouží jako místo setkávání. Zde se míjí lidé, kteří míří za bohyněmi na Žítkovou, kolem ní lidé chodí z práce, tady se setkávají místní, aby si popovídali o nelehkém životě na Kopanicích a tady i pálenka z těžkého života teče proudem. Ve druhé části hry zastávku vystřídá kolumbárium. Tady urnová stěna symbolizuje setkávání živých a mrtvých, jejichž prolínání se line příběhem a odkrývá dosud utajovaná fakta.

Kostýmy tvoří prosté oblečení Kopaničářů a také i lidové kroje, které přispívají k ještě větší autentičnosti příběhu. Kromě zastávky se děj odvíjí i na chalupě na Žítkové, v psychiatrické léčebně nebo v archivu. Na zemi hoří desítky svíček, které podtrhávají jistou magičnost a dramatičnost příběhu. Hudba Davida Rottera se táhne celým příběhem a výborně pracuje s emocemi. Někdy zní v podobě chladné elektroniky, jindy zase, když se děj vrací do historie jako zběsilé varhanní sólo. Hudební doprovod tvoří nepostradatelnou část příběhu, ve kterém stupňuje napětí a jitří emoce.

20140602-zlin1
Žítkovské bohyně. (divadlozlin.cz)

Většina zlínského ansámblu a hostující ochotníci

V roli Dory Idsesové se představila Hana Tomáš Briešťanská. Ta tuto roli pojala po svém, je jí totiž šitá přímo na tělo. Briešťanská s lehkostí zvládá všechny polohy svojí postavy. Divák jí snadno uvěří zdrcenou dívku, osudem zkoušenou ženu, zapálenou vědkyní pátrající v archívech nebo vášnivou ženu. Bez skrupulí a plnou parou vpřed se Dora Idesová ve ztvárnění Hany Briešťanské žene za svým osudem. Jan Leflík ztvárňující postiženého Dořina bratra si Jakoubka užívá s chutí. I když toho moc nenamluví, patří k nepostradatelnému koloritu hry. Helena Čermáková jako Surmena přesvědčivě moudře i věcně nabízí divákům svoji verzi postavy ženy, která je spjata s dávnými tradicemi, a to s naléhavostí v každém detailu. Z Marty Bačíkové jako Janigeny je cítit nezvratná osudovost. V gestech, projevu i drsném vzhledu a hlase z ní čiší takový chlad, který až zamrazí. Samozřejmě v kontextu role Janigeny je to zcela v pořádku. Poměrně dobře zvládnutá je postava Jindřicha Švance v podání Luďka Randára. Zakomplexovaný prospěchář, který se mstí za své odhalení, v podání Luďka Randára bez servítků proplouvá režimy zanechávajíce za sebou spoušť a utrpení, byl dobrou volbou.

Žítkovské bohyně díky zlínskému souboru představují magický příběh o ženách, které díky svým schopnostem a touze pomáhat druhým narazily na nepochopení a závist a zaplatily často cenu nejvyšší. Dodo Gombár se pustil do náročného úkolu, aby z obsáhlého knižního bestselleru vypracoval srozumitelný a zároveň mnohovrstevný příběh. Knižní předlohy se autor držel poměrně pevně, avšak kvůli obsáhlosti musel udělat i nutné škrty. I přes svou tří a půl hodinovou délku inscenace nesklouzává do patosu nebo ryze mystické roviny. Naopak, drží si věcnost a aniž by se divák nudil nebo ztrácel v ději, sleduje jako tichý pozorovatel osudy žítkovských „čarodějek", jakoby četl nějakou živou knihu.

Gombár odkrývá žítkovské bohyně v celé jejich nahotě s jejich výsadami i slabinami. Přesto některé scény svojí syrovostí a dokonce i drastičností mohou působit, že jsou na hraně. Pokud však přihlédneme k čarodějnickým procesům i nedaleké historii, která se k ženám – vědmám stavěla poněkud odtažitě, můžeme to pochopit. Co se však podařilo je to, že při mísení časových rovin (čarodějnické procesy, nacistické výzkumy, sledování bohyň StB) nedochází ke splynutí příběhu do jednoho celku. Toto bylo zřejmě nejtěžší úskalí inscenace oproti knize.

Pro někoho může být délka hry těžko snesitelná, ale bohužel při zkrácení by hrozilo, že by se děj usekl a divák by se v něm mohl ztratit. Milovníci emotivních a tajuplných příběhů si podmanivé Žítkovské bohyně jistě zamilují, skeptici, kteří nepropadli kouzlu ženské energie, půjdou dál. Každopádně Zlíňané mají body za originalitu a silný příběh a zaděláno bezesporu na počin sezóny.

Program zde.

Upoutávka na představení


Dodo Gombár (*3. červen 1973)
Současný umělecký šéf Švandova divadla na Smíchově patří k úspěšné generaci slovenských režisérů, kteří našli uplatnění na obou březích hraniční řeky Moravy. Momentálně žije v Praze, ale jak jen to jde, utíká společně se svou ženou (slovenskou herečkou Rékou Derzsi) zpátky do Hostýnských a Vizovických vrchů, které si zamiloval během svého zlínského angažmá. Citlivě a přesně sahá po neotřelých divadelních předlohách, které staví na tenkou hranu mezi realitou a snem. Zajímavá je vždy i hudební složka jeho inscenací, pravidelně uváděných a oceňovaných na domácích i zahraničních festivalech.

 

20140602-zlin3
20140602-zlin7
Žítkovské bohyně. (divadlozlin.cz)