Když se v 60. letech jezdívalo parním vlakem z Jihlavy do Havlíčkova Brodu, pokaždé, když vlak zastavil v Dobroníně, babička vždy hlásila: Šicndorf (pův. německý název Schützendorf, pozn. red.). A lidé z okolí dodnes neříkají ani Dobronín, ale Dobrodín. Zavedené jméno, které tu každý zná.
„Občané Dobrodína sobě“
V rámci doprovodných programů festivalu odjížděl autobus pro zájemce temným večerem z Jihlavy do „Dobrodína“ a zpět. Režisér divadla Jiří Havelka se rozhodl, že hru uvede přímo poblíž místa činu. Potěšitelné bylo, že přišlo mnoho mladých lidí, které událost zajímala. Zatímco se diváci usazovali v sále dobronínského kulturního domu, z reproduktorů se ryčně drala dechová hudba.
Dechovka, divadelní hra souboru Vosto5, hru přibližuje ve třech časových rovinách: jednak soužití Čechů a Němců v obci německého jazykového ostrova na Jihlavsku, potom poválečné události a do třetice nepohodlnou situaci po odhalení hromadného hrobu - nalezení kosterních ostatků v roce 2010 na louce Budínka nedaleko „Dobrodína“, to vše s lehkým nádechem parodie.
Hra velmi živě podává děj, do kterého jakoby zapojila i diváky v hledišti – události velmi nedávné znázorňovaly, jak nepohodlné pro zastupitelstvo obce bylo před 4 lety odhalení ostatků řádně nepohřbených Němců z okolí, jednání s pozůstalými a rozhodování o místě, jak a kam pietně uložit nalezené ostatky (jež nakonec ukončily svoji pouť na jihlavském ústředním hřbitově). Výrazně se rýsuje nepříjemnost situace a touha s ní rychle skoncovat. Zaznělo zde, proč pozůstalí nechtěli své mrtvé odvážet do Německa. Proč? Jejich rodnou vlastí je přece tato hrouda na Vysočině!
„Proč stavět kříž právě na našem hřbitově?“ zněl dotaz jednoho ze zastupitelů.
„Protože jsou mrtví!“ zněla odpověď.
„Mrtví prd ví, ty vole!“ zněl odpor.
Jiná dějová rovina se vrací do opravdu dávných časů, téměř před sto lety, kdy Němci a Češi žili svorně v jazykovém ostrově na Jihlavsku, rozuměli si i přes odlišnost jazyka a společně stavěli, společně hráli divadlo nebo cvičili v Sokole. V sále kulturního domu se rozehrávají „sokolská prostná“ cvičení, která zná už nemnoho pamětníků, stříhání pásky společně postavené sokolovny i děkovačka panu velkostatkáři, který ač Němec, přispěl na společné česko-německé dílo.
Svědomí v bílém plnovousu
Když skončila válka, někteří jedinci potřebovali dokázat svůj vlastenecký odboj proti fašismu. Horlivě se začali vypořádávat se svými německými spoluobčany, kteří po konci války čekali na odsun. Dobrodínský sál potemněl, ve svitu kalných lamp stoupal dým a muži – muži se divoce opili. Stačilo malé slovo, jež působilo jako třaskavina, a někteří „vlastenci“ vykročili z tancovačky ven do deštivé noci – sál zůstal tichý, když i muzikanti odešli. Němý náznak vraždy tu visel ve vzduchu.
Během reálného vyšetřování „údajné“ hromadné vraždy dva z již dožívajících aktérů naprosto popřeli svoji vinu - a pak umřeli. Tento náznak se ve hře ukazuje poněkud smířlivě: bělovousý dědoušek vzpomíná, jak jej otec na tancovačce v noci z 19. na 20. května odvolal z kapely a vyzval ho, aby jim šel „hrát do kroku“ cestou na louku Budínku. „Od té doby … nemám rád dechovku,“ s povzdechem přiznává svým vnoučatům.
Jak naznačil režisér Havelka, pokoušel se zde s náhodně potkanými místními lidmi diskutovat o kauze Budínka, avšak většinou se setkal s nevolí. Na dotaz, jaké materiály použili při psaní Dechovky, uvedl, že čerpali z médií, které o tom psala, z románů o poválečných událostech a rovněž z internetových diskuzí. Zastupitelé obce se nakonec rozhodli udělat vstřícný krok a poskytli bezplatně sál kulturního domu divadlu a do hry se podařilo zapojit i místní ochotníky..
„Nacistická zvůle vůči české frustraci – takový úhel pohledu není snadno uchopitelný,“ přemýšlí nad zápletkou režisér. „Zvlášť když se české frustrace zmocní rudá páska!“
Cestou nazpět řidič autobusu ponechal svítit vnitřní osvětlení, jakoby vracející se diváci potřebovali být světlem ochráněni před přízraky mrtvých z budínské louky...
Divadlo Vosto5 je autorské generační sdružení, které své náměty čerpá především z domácího prostředí a historie a snaží se vybírat zdánlivě omšelé motivy, témata či situace, které dřímají v povědomí společnosti, a zasazovat je do souvislostí dneška.
Závěrečná úklona herců Vosto5. (Z. Danková/ET ČR)
Banner připomínající nemilou povinnost zastupitelstva po objevení kosterních nálezů na louce Budínce, a také lidově pojatý název obce.
Diváci i herci byli v sále promíšeni.
Kalné světlo lamp a dým v sále evokují tragické události, ke kterým v Dobroníně došlo během poválečné tancovačky. (Z. Danková/ET ČR)
