ČR: Jak se dělá revoluce – Dějiny na vlastní kůži

Součástí večera na revoluční téma bylo exkluzivní scénické čtení autentických zápisů o tom, jak zažili drama na kyjevských ulicích právě před rokem přímí účastníci EuroMajdanu. Herci z Horáckého divadla se předčítání zhostili v plné parádě, a to díky divadlu Feste, které texty poskytlo. (Z. Danková/ET ČR)

Motto: „Jen dogmatikové a fanatici znají jedinou pravdu a všechny odpovědi.“  - Pavel Tigrid

Jihlava, Vysočina - Do malovaného sálu muzejní kavárny vkročili oba dva. Na besedu o tom, „Jak se dělá revoluce“, přijeli Martin Mejstřík a Jan Dušek osobně. V pátek 21. listopadu 2014 dva  studentští vůdci, nadšeně uvítáni publikem, usedli za stůl a vyprávěli o událostech, ve kterých hráli vůdčí roli před čtvrt stoletím.

Došlo k zajímavému spojení pohledu těch, kteří se ocitli na tribunách a kteří se později nejspíš ocitnou v učebnicích, a těch, kteří tyto události prožívali a zaznamenávali jako lidé „z davu“.

Vzpomínky na sametovou revoluci si lidé rádi opakují i čtvrt století poté.  V nabitém programu toho večera bylo slyšet útržky o chvílích, kdy se dějiny tvoří na ulici. To mohli návštěvníkům splnit jak bývalí vůdci sametu, tak i Ukrajinci a Češi, kteří vloni byli či nebyli přímo na událostech v kyjevském Majdanu.

„Tehdy tam ti lidé nepřišli proto, aby se stali hrdiny. A ti, kteří tam přišli vědomě, možná neodešli jako vítězové...“ komentoval Martin Mejstřík počátky sametové revoluce.

Když herci z Horáckého divadla četli úryvky z majdanských deníků, jak byly zaznamenány před rokem v událostech kyjevského Majdanu, hrdá a krásná Ukrajinka Ilnara (v bílém), žijící na Moravě, se k nim přidala. (Z. Danková/ET ČR)

„Prošel jsem Albertovem, Vyšehradem, Národní třídou, na které kordony policistů uzavřely asi na 3 tisíce lidí... Poblíž stály tzv. rudé barety, tehdejší protiteroristické komando...“ vzpomíná Jan Dušek, tehdejší student žurnalistiky. „Pohlédl jsem jim do očí – setkal jsem se s očima zabijáků.“

Praha byla vždy krásné město. Ale tehdy – jakoby na ni „padla deka“.

Diváky zajímal právě střet ideálů a reality. Osobní rovina byla velmi žádoucí, probíraly se autentické vzpomínky, dojmy, optimismus i skepse, naděje, očekávání, zklamání, vítězství a prohry.

Studentští vůdci cítili nejen během generální stávky, ale i dlouho poté zodpovědnost za spuštění sametové revoluce. Potom nastoupil disent.

„Zda to bylo vše předem domluvené?“ odpovídal Martin Mejstřík na otázku. „Myslím, že ano. Nahoře rozhodli ukončit studenou válku. Pak proběhla sametová revoluce. Ale ona tak zcela sametová nebyla, připustili Mejstřík i Dušek. „Určitě tam byli nějací mrtví.“

„Odpustili jsme těm z disentu, kteří o dohodě věděli. Ale mrzí nás, že nám to tehdy neřekli,“ přiznává Mejstřík.

Sametová revoluce nebyla tak docela – sametová

Jak to bylo s oběťmi?

„Určitě byli nějací mrtví. Nevěřím, že by nebyli,“ míní Jan Dušek.

Ale co pozůstalí, nikdo je 25 let nehledá?

„Víte co, když začal opravdový masakr, všechny kamery byly vypnuty. I západní média dostala příkaz vypnout své kamery. A víte, Stb byla zrušeno až v únoru (1990), měli dost času skartovat a zahladit stopy. Důkazy nejsou, je to jen … můj názor, že mrtví tam byli,“ zní odpověď Jana Duška.

Vůdci sametové revoluce, Ukrajinci, čeští studenti natočivší film z Majdanu, pořadatelka besedy – vše v jednom malovaném sále. Některé diskuze se táhly do opravdu pozdních hodin. (Z. Danková/ET ČR)

Deníky Majdanu: Když je člověk připravenej, ať zůstane

Na deset ukrajinských dramatiků přímo na stejnojmenném kyjevském náměstí sbíralo rozhovory pro text.

Ten byl poprvé uveden v Kabinetu múz 12. dubna 2014 při příležitosti představení festivalu scénických čtení ve veřejném prostoru Specific. Text Deníky Majdanu přeložil do češtiny Milan Vocílka a díky Jiřímu Honzírkovi byla jejich zkrácená verze součástí besedy na téma revoluce i v jihlavském muzeu právě v podání herců Horáckého divadla.

Jak lidé protestujícím vařili boršče, obilnou kaši i čaj, jak pomáhala pravoslavná církev i maltézská kuchyně, jak pomáhali lidé, kteří do Kyjeva přijeli zdaleka, co přinesl a odnesl Berkut...

Z deníkových úryvků z Majdanu bylo patrno i to, že pravoslavná církev otevřela protestujícím brány chrámu sv. Michala. Zvony naplno vyzváněly. Kněz se modlil nad lidmi, kteří našli provizorní ošetření na podlaze chrámu. „Něco svatého v sobě máme.“ 8. prosince začalo kácení Leninů...

Ve večeru nabitém vzpomínkami na události dávnější i nedávné se protagonisté i diváci potkali, aby si vyměnili vzpomínky, fotky, zpovědi ve volném cyklu besed Dějiny na vlastní kůži, jehož záměrem je přivést na muzejní půdu témata živé historie (tedy nejenom té, kterou lze z bezpečného odstupu objektivně popsat a založit do depozitáře).

Na závěr byl zhlédnut filmový dokument dvou českých studentů, Petry Ševců a Ondřeje Hrušky, kteří asi před rokem natočili film o Majdanu.

„Přestože to nebyla ´naše revoluce´, nakonec jsme ji jako svoji prožili,“ přiznali autoři filmu.

Kdo se chce dozvědět více, může si přečíst knihu M. Mejstříka.

Dva ´sametoví´, velmi vítaní a dotazovaní, a Ukrajinka prožívající svoji revoluci. (Z. Danková/ET ČR)