Phrasing the Pain. (Pavel Hejný)
V posledních letech zažívá český současný tanec jako umělecký žánr velký rozkvět. Každý měsíc se rodí nové projekty, umělci sklízejí úspěchy na zahraničních festivalech, čemuž významně napomáhá například spolupráce Institutu umění – Divadelního ústavu s Českými centry, která prezentují performativní umění i na uzavřených přehlídkách pro odbornou veřejnost. Máme silnou tradici tanečních festivalů – každý asi alespoň někdy slyšel o červnovém Tanci Praha, který trvá skoro měsíc. Celý minulý rok byl bohatý na výročí, a tak si některé soubory, jako skupina VerTeDance nebo NANOHACH uspořádaly k výročí vlastní přehlídky. A jako další krok se samozřejmě nabízí spojit obojí a rozvíjet větší spolupráci se sousedy. Tanec se jako neverbální umění hodí znamenitě k prohloubení vztahů a navázání na minulost.

Univerzální prostředek

Český tanec má historicky mnoho společného především s německým. V meziválečném období zde i v dobách, kdy to v politice vřelo, žili a tvořili zcela bez problémů nejen němečtí literáti, hudebníci či výtvarníci, ale stejně čilá byla i spolupráce s německou taneční scénou. Samozřejmě, že si český a německý tanec zachovaly svou individuální tvář, ale německý výrazový tanec (Ausdruckstanz) byl jedním z vlivů, který nás formoval. Je tedy nasnadě, že i dnes se chceme vzájemně dozvědět o současných podobách tohoto umění, ačkoli někdy bychom srovnávali nesrovnatelné – například podpora tanečního umění je v německých spolkových zemích na úrovni, o které si tady můžeme nechat jen zdát.

Občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem stejnojmenného festivalu, dalo impuls k vzniku nového projektu, jehož skromnému startu jsme mohli přihlížet v posledních dnech v Praze. Přehlídka s názvem Dance transit PRAHA.LEIPZIG.DRESDEN hovoří svým názvem sama za sebe – chce zatím propojit a vzájemně představit aktuální tvorbu českého a německého tance z oblastí, které jsou si geograficky a historicky velmi blízké, byť je dělí státní hranice. Někdy se zdá, že média úmyslně redukují naši společnou minulost jen na problematiku sudetských Němců, jako kdyby nikdy neexistovaly žádné přátelské vztahy a umělecká výměna. Jistě – vzpomínat na to, co bylo příjemné a pozitivní, nezapadá do mediální agendy, která vybírá témata podle míry negativity. Ale akce, jako je tato, by snad časem mohly získat větší pozornost, narušit jednotvárný diskurs a upozornit na to, že minimálně umělecká scéna na obou stranách už žádný problém s minulostí nemá a že naše cíle jsou stejné – a stojí za porovnání.

Samotný festival proběhl v Praze od 8. do 12. února jako krátká přehlídka německých a českých choreografií v divadlech Archa a Ponec. Ta spolu s lipským divadlem Lofft a slavným Evropským centrem umění v Hellerau v Drážďanech jsou hlavními organizátory. Mezi Archou a Hellerau funguje už delší čas projekt, v jehož rámci mohou čeští diváci využít možnosti jet čas od času do Drážďan na vystoupení některého významného tanečního souboru. Festival tedy nevzniká na zelené louce, ale je pokračováním a prohloubením už fungující spolupráce. Nová přehlídka bude pokračovat 28. února v Lipsku a současně mezi 27. únorem a 6. březnem v Drážďanech. A jaký byl její pražský program?

Tanec jako výzkum

Ve dnech 8. a 9. února se v Divadle Archa představili za českou taneční scénu 420PEOPLE a za Německo lipský tanečník Hermann Heising. První část večera patřila duetu Pongo Land, který vytvořil spolu s portugalským performerem Nuno Lucasem. „Pongoland“ je areál lipské zoologické zahrady specializující se na chov primátů. To se ovšem divák nedočte z programu, ačkoli právě tato inspirace v zásadě choreografii vysvětluje. Autoři o svém díle prozradí jen to, že jde o „setkání dvou odlišných těl“ a zkoumají „vzájemné rozdíly, podobnosti, možnosti i nemožnosti vlastní tělesnosti“, to, co je společné, rozdílné, normální, odlišné, jinaké. Choreografie působí skutečně spíš jako pohybový výzkum než dramaturgický celek. Interpreti tvoří prvoplánově groteskní dvojici – astenický dlouhán Heising je pravým opakem menšího podsaditého Lucase. Z tohoto rozdílu vyvěrá humorný nádech jejich setkávání v prostoru, který nezahrnuje žádné scénografické prvky ani rekvizity. Pohybový slovník se inspiruje v živočišné říši, ačkoli ne výlučně, obsahuje i civilní pohyby, poskoky, běh. Situace naznačuje setkání dvou mužů či samců na neznámém území, vzájemné pozorování, sledování, přibližování a vzdalování, navázání kontaktu. Muži chvílemi splývají ve figury, jako kdyby byli sousoším, opírají se vzájemně o nejrůznější části svých těl a hledají oporu pro vychýlenou osu. Také se snaží jeden druhého pohybovými výpady zastrašit, ale jejich chování nepřechází v agresi, nevygraduje v boj o území, ačkoli jeden z tanečníků jeviště opustí jako první. V inscenaci jsou vtipné momenty, ale většinou je každý pohybový nápad vystřídán půlminutou nudy, chybí dramaturgická propracovanost. Tématem je výzkum, ale ve fázi výzkumu zůstal i celý kus. Jako kdyby teprve z tohoto materiálu měl někdo začít tvořit skutečnou choreografii.

Druhá polovina večera patřila souboru 420PEOPLE, který v roce 2008 v Praze založili Václav Kuneš a Nataša Novotná. Patřili mezi členy proslulého souboru Nederlands Dans Theater, který na světovou úroveň dovedl český choreograf Jiří Kylián, zřejmě ve světě nejznámější osobnost české taneční scény. Tanečníci odchovaní jeho estetikou i jeho organizačními schopnostmi se vrátili do České republiky a s vlastním tělesem tvoří jak autorské choreografie, tak se snaží zvát ke spolupráci či hostování neokoukané tvůrce ze zahraničí. (Více o souboru na www.420people.org). Nyní ke spolupráci přizvali nizozemskou choreografku Ann Van de Broek, která na ně přenesla a modifikovala choreografii, která je v jejich podání uváděna pod titulem Phrasing the Pain (Frázování bolesti).

Choreografka v ní zkoumá různé podoby toho, jak člověk prožívá vnitřní utrpení, co se děje s jeho tělem a jakou energii a průchod dává těmto pocitům. Sedm tanečníků v inscenaci je sedm individualit, z nichž každá se poddává tématu s jiným přístupem. Sledování individuálního projevu, hlubšího či povrchnějšího podle toho, jak otevření či jak dalece zkušení (či zkoušení) tito lidé jsou, je poutavá podívaná. Formálně vychází choreografie z opakování určitých sekvencí, které se drží zrychlujícího se rytmu. Hudba Nicka Cavea dokresluje bezvýchodnost nebo naopak napjatost situace. Každý z tanečníků má prostor pro „svou“ pohybovou variaci, respektive sekvenci, již rozehraje a na níž se ostatní napojují či reagují.

A každý je ztělesněním určitého přístupu či reakce na bolest. Například Nataša Novotná zahajuje inscenaci spolu s Václavem Kunešem výjevem, který připomíná tradiční oplakávání mrtvého, žena se sklání nad tělem, její pohyby naznačují zaopatřování těla, jež se pod jejíma rukama pohybuje jako loutka, ale aniž by se ho fyzicky dotýkala. Milan Odstrčil pracuje s energií agrese, vzteku jako reakce na prožitek. Sylva Nečasová inscenací proplouvá jako křehká, zranitelná dívka, ztělesňuje strach z bolesti. A tak se postupně objevují prostřednictvím ostatních tanečníků další témata. V jedné sekvenci se interpreti více rozpohybují a energii z těla směřují ven, ne jako cílenou destrukci, spíš jako kdyby byla vypouštěna z přeplněného rezervoáru. V další sekvenci ji naopak uzavírají k sobě, prudká kontrakce připomíná stav, kdy se psychická bolest mění ve fyzickou a nutí člověka hroutit se do sebe, trochu jako když nás popadne křeč v útrobách. Jak známá jsou některá gesta, třeba ruka vztažená k hrdlu, když člověk trpí pocitem, jako kdyby se měl úzkostí zadusit, jak dobře známe falešný křečovitý úsměv, kterým se snažíme mást své okolí. Inscenace Phrasing the Pain je skvělou studií lidských emocí.

20150218-tanec-vessels
Vessels. (Vojtěch Brtnický)

Tanec hledající

Pokročme však k dalšímu programu, který se konal v divadle Ponec 10. února. Opět se představili zástupci české i německé taneční scény. První byla na programu delší inscenace Vessels, která sice zastupovala domácí tvorbu, ale režijně ji vytvořil italský umělec Davide Sportelli, ke spolupráci si jako interpretku přizval českou tanečnici Terezu Hradilkovou a celý kus dostal hlavní impuls na workshopu v Centru choreografického rozvoje Se.s.ta (Setkávání současného tance). Podtitul zní „semi-transparentní taneční performance“ a jejím tématem je odkrývání, proměna, „prolnutí představ do těl a těl do představ“, „Dvě bytosti (i více možná) hrají hry na téměř-nost, následujíce proudy přítomnosti a odloučení.

Od své premiéry v listopadu minulého roku získala inscenace něco na koherenci, ačkoli se stále zdá být spíš pásmem z dojmů poskládaným volně v prostoru, její kompozice je velmi volná. Potěšil lépe dotažený konec, kdy už použití mouky jako rekvizity nepůsobí jako prázdné gesto. Interpreti vycházejí hodně z civilního pohybu, z jednoduchých pohybů, poskoků, běhu, gest, kterými jako kdyby se dotýkali neviditelných předmětů a dosahovali na neviditelné cíle. Je to hra s divákem, který neví, k čemu se upírá jejich pozornost, co sledují pohledem, proč se usmívají či zvážní, na co reagují, za čím utíkají, kam směřují.

Pohyby jsou jaksi neurčité a mlhavé, záměrně nedotažené. Dobře tak vyjadřují motiv nerozhodnosti, jejich počínání lze číst jako stálé váhání mezi činem a stáhnutím se zpět, ale vrstvení tohoto materiálu nakonec působí zbytečně zdlouhavě. Nezměnila se scéna, kdy interpreti vedle sebe sedí na židli a natahují ruce po souboru všedních předmětů na stolku, nakonec se jich však nedotknou a obrátí pozornost k sobě navzájem. V interpretaci není akcentovaná taneční technika až na jeden zdařilý kontaktní duet, a je to téměř škoda, protože pak nevyniknou kvality performerů. Divákům zůstane v paměti scéna, kdy oba dva chtějí publiku vyprávět příběh, ale skáčou si do řeči, tanečnice vypráví příhodu ze života nápadně připomínající příběh Popelky, Italovi nerozumíme vůbec. Vystřihne si však i číslo se zpěvem. Inscenace ale stále nepřináší vysvětlení sama sebe, co a proč chce divákovi vlastně ukázat.

Večer zakončilo krátké sólo Um(-)räumen, pod nímž je autorsky podepsán brazilský rodák Wagner Moreira. (Jak je vidět u českých i německých produkcí, mezinárodní rozměr mají taneční projekty již všude.) Krátký výstup se dvěma židlemi na téma přemísťování (umräumen znamená přestěhovat) tančila drobná brunetka Helena Fernandino. Choreografie si hraje s prostorem, který tanečnice kolem sebe mění přemísťováním dvou nízkých stolků či stoliček – staví z nich ohradu, stěnu, lůžko, prostor stísněný i volný. Předměty je pohybováno, ale vzniklý vymezený prostor se může stát omezením v dalším pohybu. Jde o krátkou a výstižnou choreografii, která dobře tvaruje prostor.

Taneční kontrasty

20150218-tanec-flat-scream
Flat Scream. (David Pinzer)


Českou část festivalu zakončil poslední společný večer v Ponci 12. února. Inscenace německé provenience Flat Scream (Plochý výkřik) mladé choreografky Anny Till se dovolává k dědictví moderního tance. Je výrazně výtvarná jak tvarováním pohybu, tak využitím scény. Tanec se odehrává na úzkém pruhu prostoru před obecenstvem, od něhož je zbytek oddělen třemi bílými obdélníky s různě proříznutými otvory. Tři tanečnice skrze ně a okolo nich vstupují před diváky se svými variacemi nebo se zpět ukrývají. Doprovodný text hlásá, že těla slouží tanečnicím jako povrch, a celkové výtvarné ladění choreografie tomu odpovídá. Tři interpretky vycházejí z civilních pohybů nebo gest, která mění ve stylizované, jež ztrácejí přímý význam původního obrazu, ale získávají zajímavý geometrický tvar nebo figurativnost. Dívky čas od času strnou v pózách připomínajících sochy a sousoší, dynamika pohybu se nese právě ve znamení tohoto přerušení: tok pohybu – pauza. Jsou oblečeny civilně, to je více znak současného tance, ale jinak jejich počínání opravdu vzbuzuje asociaci na éru moderny.

Tvarování pohybu je těžko definovatelné, určitá plochost z názvu inscenace se projevuje například natáčením těla převážně z profilu, chvílemi máme dojem, že sledujeme spíše pohybující se reliéf, ale jsou tu i více rozpohybované variace na zemi, které prostor vnímají ve všech směrech. Přitom tanečnice téměř nespouštějí oči z publika, které je tak udržované v pozornosti i při sledování výjevů, v nichž pohyb zamrzá. Zobrazené výjevy nabízejí množství vysvětlení a asi jen samy protagonistky by mohly dokonale vysvětlit, kde leží původní doslovná inspirace. Mohou to být všechno každodenní pohyby a gesta, ale nabízí se také poetičtější řešení v inspiraci výtvarnými díly. Choreografie je prováděna na úplné ticho nebo na hudbu minimalistickou, ale i když by to tak mohlo vyznívat, není nudná. Vyžaduje ovšem soustředění a naladění na jemnější dynamiku.

20150218-tanec-moweon
Honza Malík v Move on. (Linda Průšová)

Choreografie Move on z dílny české skupiny NANOHACH je z jiného soudku, dynamická od začátku do konce, hravá a energická. Vznikla na podzim minulého roku k desetiletému výročí založení souboru, a to pod režijním vedením Veroniky Švábové, která se ke spolupráci s nimi také vrátila po deseti letech. Move on je úsměvné bilancování cesty tanečníků jako spolupracovníků a tvůrců pro tři interprety. Je určeno pro ty, kteří soubor zakládali, pro Honzu Malíka, Leu Švejdovou a Martu Trpišovskou, kterou v této repríze alternuje Jana Látalová.

Vystoupení rámuje hudba, kterou ovšem ovládají samotní tanečníci, zvukařský pult je na jevišti přístupný a každý může jít pustit svůj oblíbený styl, ale musí o toto právo lehce zápasit se svými kolegy. Tanečníci pojímají svou tvůrčí cestu sebekriticky, ukazují svůj osobní styl, aby jej pak nechali svého kolegu zkarikovat. Předávají si vedení asi stejně tak, jako se ta která osobnost dostala více ke slovu v samotném souboru. Obvykle jeden z nich načne tančit variaci či sekvenci, k níž se ostatní přidávají, ale místo delšího unisona začíná vždy někdo choreografii obměňovat a celý vzorec se promění v úplně jiný pohybový tvar. A tanečníci komunikují očima, doteky, své variace provádějí v prostoru i na zemi, tu za zvuků minimalismu, tu třeba při symfonické skladbě Bedřicha Smetany.

Divák se jen může domýšlet, jak dalece jednotlivé scénky odrážejí život souboru anebo osobní historii jeho představitelů. Co asi symbolizuje malý čokoládový bonbón, za kterým se ženou jako smečka štěňat, a který pak Lea v nestřeženém okamžiku zhltne? Co znamená humorná variace, kde se doprovázejí vlastním hlasem, jako kdyby šlo o dětskou říkanku? A skutečně si vyměňují ideové vedení souboru, tak jako se mění jejich vedení choreografie? Diváci se baví, a zvláště ti, kteří tanečníky dobře znají osobně, nám ostatním zřejmě mnoho z narážek uniká. Ale to nevadí.

NANOHACH tu prezentují český tanec jako pozitivní médium, ačkoli přitom sami nemají zrovna na růžích ustláno, k desátému výročí na podzim dostali od hlavního města jako dárek nulovou podporu. Jejich choreografie je ale kusem plným nezdolného optimismu, tančí tak, jak je jim to pohodlné, a proto vkládají do představení tolik energie, přesně v duchu dědictví moderního tance a duncanovské školy, z jejíž líhně sami pocházejí (zakladatelé souboru jsou absolventy Duncan Centra). Více o souboru na www.nanohach.cz.

Pražská část festivalu Dance transit PRAHA.LEIPZIG.DRESDEN je za námi, ale české tanečníky čeká ještě pokračování v Drážďanech. Ze známých souborů se na něm chystají vystoupit Spitfire Company, VerTeDance a další. Na závěr celého festivalu bude odbornou porotou sestávající z Dietera Jaenickeho (HELLERAU), Ulrike Melzwig (Schaubühne Lindenfels) a Markéty Perroud (Tanec Praha) udělena cena v podobě společného koprodukčního projektu. Ten spolupráci završí a doufejme, že i založí novou tradici spolupráce, která nemusí končit jen u festivalu.


Pongo Land

Choreografie a provedení: Nuno Lucas, Hermann Heising


Phrasing the Pain

Choreografie: Ann Van den Broek

Asistenti choreografky: Jan Deboom, Cecilia Moisio
Účinkují: Sylva Nečasová, Nataša Novotná, Ombline Noyer, Václav Kuneš, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar, Saša Volný
Hudba: Arne van Dongen, Nick Cave and The Bad Seeds
Světelný design: Ann Van den Broek, Adam Uzelac

Vessels

Po představení silně toužili: Davide Sportelli a Tereza Hradilková

Koncept a režie: Davide Sportelli
Interpretace: Tereza Hradilková a Davide Sportelli
Zvuk: Dalibor Kocian, Alessio Castellacci, Davide Sportelli
Kostýmy: Dominika Hladká
Světla: Rastislav Juhás

Um(-)räumen

Koncept a choreografie: Wagner Moreira

Interpretace: Helena Fernandino

Flat Scream

Choreografie: Anna Till 

Interpretace: Julek Kreutzer, Diethild Meier, Romy Schwarzer
Scéna, kostýmy: Romy Kießling
 
Zvuk, hudba: Ludwig Bauer

Move on

Námět: NANOHACH & Veronika Švábová

Choreografie, režie: Veronika Švábová
Tvorba, tanec: Lea Švejdová, Marta Trpišovská nebo Jana Látalová, Honza Malík
Kostýmní spolupráce: Mariana Novotná
Světelný design: Robert Štěpánek
Hudba: John Adams, Amon Tobin, Bedřich Smetana


PhDr. Lucie Kocourková je externí dopisovatelka Epoch Times a redaktorka internetového portálu Tanecniaktuality.cz.