Beseda s prof. Putnou – jak pochopit tu rozervanou ruskou duši

V podvečer 4. března se v malovaném sále jihlavského Muzea Vysočiny sešlo mnoho zájemců, kteří si pomocí přednášky filosofa M. C. Putny přáli pochopit současnou situaci Ruska a Ukrajiny. Nebo pochopit alespoň tu „rozervanou ruskou duši“?

Klíčem k pochopení dnešní tváře Ruska je historie, říká profesor M. C. Putna, přičemž jde o tisíc nebo i více let historie.

Dva názorové stereotypy

Nejprve musíme rozluštit ustálené stereotypy názorů, které jsou jak negativní, tak pozitivní.

Jeden z negativních názorových stereotypů poskytuje rok 1968, odkdy bereme Rusy a Sověty jako okupanty, barbary.

Ale pozitivní stereotypy poskytovali třeba starší rusofilové nebo lingvisté, kteří poznávali společný slovanský jazyk, a z toho vyvozovali i společné historické osudy, jako třeba Karel Havlíček Borovský, Karel Kramář nebo např. když Vítězslav Nezval napsal oslavnou báseň Znám zemi blízko pólu apod.

A Ukrajina zapadá do velké ruské říše.

Původní ruská identita však není neměnná.

Jako první o se o Rusi zmiňuje již velký řecký autor Hérodotos. Území Ruska bylo nazýváno Skýthií, což byla Ukrajina a Krym. A o Krymu se zmiňuje již řecká tragédie Ífigenie v Tauridě (resp. v Aulidě). Taurida totiž byla Krymem, a toto území mohlo být součástí řeckého světa.

První Ruská říše se zákoníkem

Nejprve povstala tzv. Kyjevská Rus, založena vikingskou dynastií, s hlavními městy Kyjev a Novgorod. „Rus“ je slovo skandinávského původu. Zde žili šlechtici, bojaři, kteří měli již svůj zákoník. Necítili se nijak vyvolení. Žili mezi ostatními národy a nenárokovali si nadvládu nad nikým.

O původní Kyjevské Rusi se zmiňuje náš kronikář Nestor, současník Kosmasův, ve své původní kronice. Za doby knížete Vladimíra (asi 10. stol.) přišla chvíle, kdy se mělo zvolit státní náboženství. Nabízeli se latinští mnichové, pravoslavní Řekové nebo chazarští Židé. Ve hře byl dokonce také islám. Ale protože islám měl prohibici, kníže Vladimír nemohl opustit ruskou vodku, proto se nakonec rozhodl pro pravoslaví.

Kyjevská Rus pěstovala dobré kontakty s okolními národy. Svoje vazby utužovala sňatky, a tak se princezny provdávaly do dalekých zemí, do Uher, Skandinávie a naopak. Je zde pozorována také tzv. výměna světců. Česká sv. Ludmila nebo kníže Václav přešli do povědomí původních obyvatel Kyjevské Rusi, a naopak, na Sázavě se objevuje sv. Prokop ruského původu.

Kyjevská Rus zažívala relativně idylické období před tím, co pak následovalo.

Dalo by se říci, že Ukrajinci i Rusové jsou dědici té první, Kyjevské Rusi. Byla zavedena církevní slovanština, otevřena byla i cesta k antice.

Kultura se vytvářela pomocí úryvků bible, legend o svatých, avšak absence řečtiny znamenala, že k antické kultuře neobdrželi „klíč“.

Proto se vytvořila tzv., jak M. C. Putna tvrdí, redukovaná podoba náboženství – tedy duchovní odkaz byl nahrazen obřadem. Obřad byl pojat doslova, avšak scházela mystika a intelektuální pozadí.

Vznik samoděržaví

Klíčovým se stala skutečnost, že Kyjevská Rus byla dobyta Tatary, nájezdníky, a až na město Novgorod zcela zničena. 13. – 14. století – doba nikoho, doba temna. Zbytek pravoslavné církve dostal za úkol pouze „udržovat pořádek“.

Zatímco v ostatní Evropě se rozvíjel humanismus a renesance, bývalé Rusi vládli Tataři. Na dobytém území byli porobení obyvatelé rozdělováni podle výšky své postavy. Znamenalo to velmi hrubou zkázu národa, protože každý byl postaven k oji vozu a každý, kdo ji přečníval, byl popraven. Z toho vyplývá, že přežily jen děti.

V 16. stol se vynořuje Moskevská Rus, které se podařilo Tatary vyhnat. Zákoník nezůstal. Po Tatarech zůstala jedna jediná mocenská páka. Samoděržaví.

A tak se Rusům dostalo vzoru, jak vládnout lidu. Postrádajíce evropský vývoj, pochopili Rusové samoděržaví jako vzor svého vládnutí. Věřili, že vládce má být jeden, obdařen absolutní mocí, a že má být hrozný. A dokonce má být krutý. Aby ukázal svoji sílu. Pravidlo krutosti se stalo principem vládnutí (např. zločiny Ivana Hrozného).

Moskevská Rus se považuje za vyvolenou vládnout. Totalitární systém – bdělost režimu, stálý teror, zatýkání, mizení lidí.

Moskva se považuje za Třetí Řím a za jediný křesťanský stát na světě. Neuznávají katolicismus, ostatní náboženství považují za heretická, odpadlá. Moskva je považována za vyvolenou, pravoslavnou, západní svět katolický, tudíž shnilý.

Navíc tu prorůstá myšlenka, že Západ chce Moskvu zničit, a proto je třeba se mu postavit.

Původní ruský znak obsahoval symbol světa, zeměkouli. M. C. Putna ze znaku čte nároky na vládu nad celým světem – Cařihrad musí být dobyt.

Alternativy vnější a vnitřní

Vnější alternativa sděluje, že není jediná linie – vyvolenost. Do 19. stol. vzniklo více států podobných Kyjevské Rusi. V Novgorodě se uchovaly kyjevské tradice, zákoník. Ruskost tedy není nezbytně spojená se samoděržavím.

Vzniklo Litevsko – spojilo Polsko, Litvu, část Ruska, mělo prvky království i republiky, obsahovalo různé národy i náboženství, humanismus, renesanci. V Bělorusku bylo dokonce přijato protestantství ze Západu. Říkali si Rusíni. V Moskvě a jejím státě žili Moskovité – říše Moskovia.

Z ruského pohledu je Ukrajina tzv. Maloruskem, samostatné etnikum, ne rovnocenné Rusům. Malorusové nejsou Moskvou bráni vážně, rovnocenně. Jsou vnímáni jako nesamostatní. A teď chtějí rozhodovat sami o sobě.

Vnitřní alternativou je, že Moskevská Rus měla opozici. Vládci chtěli pokrok, techniku, ale ne liberární hodnoty. Boris Němcov chtěl přijmout základní standardy a modifikovat je po ruském způsobu. Zbavit se samoděržaví.


Proslulá velká ruská literatura neobsahuje příliš veselí. Je to v podstatě obžaloba Ruska a Sovětů, vzbuzuje hořký smích.

Jurodivost a radikální kontra-kultura

Co se u nás nedá dobře pochopit, je ruská jurodivost, která započala tradici snad již v postavě Vasila Blaženého a v dnešní době se ukazuje na činech např. Pussy Riot. Jde o jakousi tradici tzv. „zoufalého protestu, aby si někdo všimnul“. V drtivé většině takových protestů jde o šílenou provokaci s následkem sebezničení protestujícího.

Car Ivan Hrozný zavíral do kláštera, odkud již nikdo živý nevyšel, Leonid Brežněv zavíral své odpůrce do psychušky.


Moskva dnes ještě méně představuje svobodný veřejný prostor: „Necháme průvod projít. A dál si budeme dělat, co chceme!“ A nic se nezmění.

Proto dělají provokace i za cenu sebezničení, aby dokázali na něco alespoň upozornit.

Samoděržaví se etabluje, schází pokání

S dotazem na postavu Rasputina M. C. Putna vysvětluje, že Rasputin byl ztělesněním perverze a představ o svaté Rusi. Jedním z mnoha důvodů, proč bolševici v Rusku dokázali zvítězit, byla otázka – může být něco ještě horšího, než závěr carova vládnutí?

Pokusy o smíření bolševiků s pravoslavím dnes probíhají několika způsoby, přičemž schází vyznání viny, omluva a pokání.

Když byl např. obnoven Chrám Krista Spasitele na břehu řeky Moskvy, po vysvěcení nechyběl na pamětní desce údaj, že přítomen byl Putin.

Některé pravoslavné farnosti začaly obnovovat život ve farní obci, tak jak by to mělo být. Pravoslaví má velmi složitý vztah ke katolicismu, který přetrvává staletí. Podle něho je papež stále brán jako antikrist.

Zděděné samoděržaví přetrvává, car je brán jako zástupce papeže, z toho vyplývá, že současným carem je – Putin.

Bolševismus se postupně vyvinul v pseudo-náboženství a jako byly dříve v průvodech nošeny ikony, nyní jsou nošeny portréty Marxe, Engelse, Lenina, Putina.

Kdosi řekl, že dokud nebude mumie Lenina pochována, nebude v Rusku klid.

Martin C. Putna (* 30. 5. 1968 Písek) je český literární historik a kritik, moderátor a pedagog Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Je autorem monografie Rusko mimo Rusko, antologie U řek babylonských aj.