Podoby smrti člověka: Smrt se dělila na dobrou a špatnou
Foto náhrobků na výstavě. (Z. Danková/Epoch Times ČR)
Ty jdeš na přednášku o smrti? Jdeš na výstavu o pohřbívání? Jak tě takové téma může bavit? – Takové otázky jsem slýchala, když jsem se začala zajímat o historii smrti a pohřbu.
Téma smrti především v kontextu kulturní historie nabízí zamyšlení nad tím, jakou roli přisuzujeme tomuto tématu dnes. Zabývá se smrtí jako nedílnou součástí života a kulturní historie.
Zeptali jsme se autorky výstavy a přednášek o smrti a pohřbívání Mgr. Silvie Čermákové z Muzea Vysočiny.
Odkdy se téma pohřbívání studuje? Když odmyslíme prvobytně pospolité společnosti, jakým datem se pohřbívání začalo studovat?
Kdy se začalo studovat pohřbívání, souvisí se vznikem etnologie a kdy vznikla antropologie, což bylo asi tak v 19. století. Moje výstava zahrnuje časový úsek od středověku a sahá k 19. století s mírnými přesahy do 20. století. Stěžejní úsek náleží od středověku do renesance, ve které nastaly takové zásadní změny v pohřbívání po zásazích Josefa II. Po josefínských osvícenských reformách nabralo pohřebnictví jiná pravidla a rituály se posunuly tím, jak církev byla od té doby upozaděná. Duše začala být chápána jinak. Stala zkoumáním přírodních věd.
Byla to veliká změna, který znamenala změnu náhledu na život a na smrt, tedy základní otázky lidské existence. Jelikož se to odráží v naší sekulární společnosti, dosahy se dají vypátrat ve změnách pohřebních ritů třeba s první republikou, kdy byl přijat i pohřeb žehem, který byl po mnohá staletí nepřípustný.
Proč byl pohřeb žehem dlouho nepřípustný?
Souvisí to s křesťanským chápáním duše. Na rozdíl od před-křesťanských časů u starých Slovanů pohřeb žehem naopak býval. Nacházel se i v indických nebo v jiných kulturách a dodneška je brán jako jeden z nejlepších možných způsobů – z různých důvodů. Ale – pro křesťanský svět pohřeb žehem znamenal, že vlastně nelze pohřbít tělo. A že nic nezbude. A tělo bylo nějakým způsobem podstatné, protože se vůči tělu vykonávaly nějaké rituály.
Bylo důležité ho dobře pohřbít, duše byla vázaná na tělo přestože ho už opustila. Byla to dvojjediná věc i dlouho potom. Vůbec tělesnost ve středověku je fenomén. Po dlouhá staletí byl pohřeb žehem – tedy v ohni – byl po dlouhá staletí považován za nejhorší možný způsob smrti, tedy naložení s tělem po smrti. Právě proto, že nelze pohřbít – nic. Nezbude nic, co by bylo možno uložit do posvěcené půdy. Aby způsob pohřbení byl co nejbližší té dobré smrti. Způsob pohřbu žehem nebyl přijatelný, protože tělo bez země nebylo pohřbeno správně podle výkladu křesťanského.
Začalo to středověkem a končí osvícenstvím.
Oheň jako nejhorší varianta trestu, stětí mečem bylo čestnou smrtí
Lze pozorovat, že pohřeb žehem byla také ta nejhorší varianta trestu.
Pokud odsouzenec dostával určitý trest smrti, stále ještě měly tresty smrti různé stupně. Nejlepší možná a čestná smrt bylo stětí mečem, kdy bylo možné vykonat pak ještě křesťanský pohřeb se vším svěcením. Duše potom byla na další cestu zaopatřena co nejlépe. Horší varianty byly oběšení, kdy tělo zůstávalo často na šibenici. Jedna z nejhorších variant byla zakopat sebevraha nebo vraha na místě, kde byl nalezen. To neradi vykonávali i rasové nebo pohůnci – tzv. nečistí. Pokud se někdo oběsil, tak z jeho hrobu se nechávala čouhat oprátka. Pohřbíván byl třeba s oprátkou na krku.
Jak záleží na pohřbu, jak se nejlépe postarat o duši. Duše, která není dobře vypravena, se vrací. A žaluje a vyžaduje nápravu, v tom lepším případě. Duše vraha je ztracena, už sama existence byla trestem. Tam nestačilo, že to někdo napravil – nebylo co napravit. Duše vraha byla odsouzena k dlouhému bloumání. Na způsobu pohřbu záleželo.
Pokud nezůstane tělo, je to velmi špatná smrt
Jakou smrtí zemře, záleží také na těch pozůstalých, jak zaopatří nebožtíka, jak se vloží do rakve, v jakém oblečení, jaké rituály se vykonají, jakým způsobem se ta rakev odnese na hřbitov, jakým způsobem se odebere pohřební průvod nazpátek. Jaké špatné nebo dobré znamení se cestou ukáže a plus ještě to, že duše má tendenci se navracet, a s tím se počítá.
Ustálená představa je, že duše se vrací třetího dne po smrti ke svému domu nebo dovnitř. Všichni se na to připravují. Příchodu té duše dělají co nejlepší prostředí a podmínky, aby duše zase v klidu odešla.
Pokud jde třeba o duši nedělky, to jsou duše se zvláštním nadáním a magickou mocí, to je že duše nedělky chodí příštích šest týdnů okolo domu. A když ji někdo spatří, tak do roka umře. S duší se počítá a záleží na mnoha okolnostech, když se třeba zapomene dát do rakve oblíbená věc nebo co tam nebožtík chtěl mít, on se pro to vrací.
Proto když neexistuje tělo a je spáleno, je to jakoby se vymazalo i ze vzpomínek. Není hrob, není kam jít třeba odprosit nebo se usmířit. Není kam směřovat další komunikaci. Pro křesťanský svět není smrt konečná. Zánik živého člověka není zánikem duše. Komunikace vlastně není přerušena, jen se přesouvá do jiné sféry a jiného způsobu. Pokud není hrob a není dodržena pieta vůči tělu, je to považováno za hodně špatný konec.
