Sniper’s Lake – taneční inscenace inspirovaná příběhy běženců

Soubor současného tanečního divadla Spitfire Company před časem uvedl v premiéře novou inscenaci Sniper’s Lake, která pomyslně uzavírá volnou trilogii „Člověk v mezní situaci“. Na poli současného tance, zdánlivě abstraktního a nepochopitelného divadelního žánru, se objevuje řada děl čerpajících z reálných problémů současné společnosti. Spitfire Company se inspiruje skutečnými příběhy, životy i obecnými společenskými a psychologickými otázkami.

Současný tanec jako výpověď o současném světě

Do tria inscenací věnujících se stavu lidského bytí pod extrémním tlakem patří velmi úspěšné One Step before the Fall, které se inspirovalo příběhem Muhammada Aliho a jeho bojem s Parkinsonovou chorobou; ústředním tématem byl boj – s vysílením, s vlastním já, s neodvratitelným osudem, byl metaforou absolutního vyčerpání, ale také čestného souboje. Dalším dílem byl divácky náročnější Animal Exitus, který diváka prostřednictvím dvou perforemrek provedl fázemi vyrovnávání se s psychickým traumatem. Členka tohoto souboru, choreografka a tanečnice Miřenka Čechová, jež je autorkou poslední premiéry, vytvořila mimo rámec těchto inscenací další opusy s přesahem. Velký ohlas nejen u nás, ale i v zahraničí měla její sólová inscenace S/He Is Nancy Joe zabývající se problematikou transgenderu (esteticky kultivované, a přitom velmi niterné ztvárnění) a v inscenaci FAiTH se promítla problematika tanečního vzdělávání, nerealistických nároků na výkony (i vzhled) studentů tance, na ne/přijetí vlastního těla stejně jako problém absolutního ztotožnění s profesí, které může vyústit v psychické problémy a tragedii.

Výčet inscenací tímto zdaleka nekončí. Taneční umění není jen estetickou zábavou odtrženou od reality, ale často naopak nástrojem, který aktuální témata může zpracovat a podat o nich svědectví. Ačkoli jde z diváckého hlediska o jeden z nejnáročnějších žánrů. Samozřejmě, že Spitfire Company nejsou jedinými, kdo se společenskými a obecně platnými otázkami zabývá, problémy dneška nejsou lhostejné žádným uskupením. Například na letošním festivalu Česká taneční platforma, který probíhal v dubnu, získalo hlavní ocenění dílo souboru DOT504 Collective Loss of Memory zabývající se znepokojivou vlastností lidského rodu, touhou zabíjet a účastnit se násilí (jakkoli je tato inscenace vlastně plná humoru a pohybové nadsázky). V minulé sezoně zase soubor Farma v jeskyni uvedl taneční inscenaci Informátoři, zabývající se nekalými praktikami nadnárodních korporací, a přípravě této inscenace předcházel důkladný výzkum reálií v terénu.



V kůži běženců

Jaká tedy byla poslední premiéra Spitfire Company? Choreografka Miřenka Čechová a dramaturg Petr Boháč si vybrali 5 tanečníků, velmi individuálních typů z české scény i zahraničí (inscenace vznikla v koprodukci s Norskem). Nevyprávějí příběh jedné rodiny uprchlíků, nespecifikují nijak geografickou oblast, v níž se kus odehrává. Abstrahují pocity, které ti, kteří jsou bez domova a prchají, prožívají, a nechávají tanečníky, aby je zpracovali v sobě a interpretovali je pohybem a výrazem. Stejně podstatná je taneční i herecká složka vystoupení, jde o navození pocitu autentičnosti.

Scéna je jednoduchá, prázdná, bez rekvizit a dekorací. Napříč jevištěm jsou nasvíceny pruhy jako v běžecké dráze, světlo je rudé, baletizol je rudý a stejně tak i zadní prospekt, který kryje plátno. I kostýmy tanečníků, kteří přibíhají na scénu a zběsile se ženou, stále zprava doleva, v nekonečném útěku před neznámým nebezpečím nebo za vysněným cílem. Pohyb se postupně variuje, styl běhu, chůze nebo klopýtání na sebe bere různé podoby. Tanečníci zpomalují, zrychlují, ohlížejí se, občas na sebe narážejí, reagují spíše agresivně než přátelsky, brzdí vzájemně své kroky. Každý se žene za svým vlastním štěstím. Postupně dochází v zákulisí k bleskovým převlekům do civilních šatů evokujících jak současnost, tak oděvní styl 60. let, když se tanečnice obléknou do šatů (každý interpret vystřídá nejméně tři nebo čtyři kostýmy).

Smrt může přijít kdykoli…

Kromě motivu běhu se ke slovu dostává jakési šílenství prostupující těly, neklid, který tanečníkům rozkmitává končetiny. Dostávají se do interakce, ale jako by stále nevnímali své protějšky, jenom vlastní strach, jsou vykořeněni, zranitelní ze všech stran. Situace se přiostřuje, protože v publiku se nachází avizovaný sniper – ostřelovač s puškou na paintballové náboje. Vystřelí z ní jen třikrát, ale vytvoří atmosféru nejistoty, která ještě více prohloubí napětí. Přijde ještě další výstřel? Interpreti se krčí u zadního prospektu a čekají na další ránu, která ale nepřichází. Monolog tanečnice odhaluje podstatu strachu. „Opravdu musím zemřít? Jaké to bude?“ ptá se. A znovu se interpreti dávají do pohybu, do běhu, znovu divoký třes jejich těl připomínající agonii. V závěru jedna z interpretek pomalu přechází podél horizontu se sklenicí vody, kterou pomalu s požitkem pije. Snad je symbolem konečného spočinutí, po kterém uprchlíci baží.

Alegorie prožitku akutního nebezpečí i skutečného strachu je mimo sekvenci se střelcem doprovázena hudbou progresivního uskupení Clarinet Factory, kterou zkomponovala pro inscenaci Američanka Sivan Eldar. Tóny nástrojů se mísí stejně jako těla zběsile se řítící po jevišti, do melodických útržků se zapojují zvuky hlasu a i samotné nástroje zní jako v kontrapunktu, jako kdyby se jejich hlasy střetávaly a míjely podobně jako postavy na scéně. Hudba je především silně rytmická, takže je výborným podkladem pro taneční složku. Propojení pohybu s hudbou je na inscenaci nejpoutavější, protože jinak jde o týž pohybový slovník a také dramaturgie celého kusu je nevyvážená – vrchol přišel uprostřed a závěr působí trochu do ztracena, chybí tu tečka, která by signalizovala konec představení. Poslední část působí zbytečně zdlouhavě a celá inscenace jako by po sobě zanechávala něco nedořečeného.

Přes tyto spíše režijní nedostatky je působivá. Název sice odkazuje k ikonickému titulu klasického tance Labutímu jezeru, ale po hudební stránce není spojitost vysledovatelná. „Jezero ostřelovače“ by mohlo zůstat pro diváky bez přečtení programu málo čitelné. Inscenace je sice podložena výzkumem a dlouhými přípravami, ale abstrahuje od reality až příliš a nabízela by širší paletu výkladu, kdybychom nebyli s námětem obeznámeni předem. Jde ale o kvalitní syntetické dílo, které otevírá pohled do lidské duše v mezních situacích, se kterými většina z nás nepřijde do styku. Není špatné připomenout si, jaké je to pro nás štěstí.

Hodnocení:

Lucie Kocourková je externí dopisovatelka Epoch Times a redaktorka internetového portálu Tanecniaktuality.cz.

Čtěte také:

Let snů Lili – snadná cesta do říše fantazie

Jméno – komedie, kde není nouze o zvraty

La Bayadère: Výpravný balet s kouzlem exotiky poprvé v Národním divadle