Lektor Dido (v modrém) předává svoje řemeslo účastníkovi kurzu v kosení trávy. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Jednou z obnovených tradic, ke kterým se lidstvo navrací, je sečení trávy kosou, tedy kosení. V létě se pořádají kurzy pro zájemce, kteří se s tímto nástrojem, jenž doprovází historii doby husitské anebo připomíná symbolický nástroj smrti, chtějí naučit zacházet. Pod vrchem Čeřínkem na Vysočině byl pořádán třetí ročník kurzu kosení trávy.
Zeptali jsme se pořadatelky z Eko-infocentra ing. Jany Kotoučkové:
Účast na kurzech bývá větší, zvyšuje se?
Jana: Vždycky je to kolem 10–15 lidí. To je přiměřeně, aby se lektor mohl každému jednotlivci věnovat, od naklepání přes broušení kosy a samotné kosení. Aby ostatní nemuseli dlouho čekat, než přijdou na řadu.
Ti, kdo přicházejí na kurzy kosení, jsou právě ti, kdo chtějí opustit motorové sekačky. Nechtějí v přírodě cítit zápach benzínu a slyšet hluk sekačky.
Kosení je zároveň i meditací. V přírodě je to spíše takové splynutí. Během kosení člověk sleduje trávu, kam se ohýbá stéblo, podle toho tu kosu nasazuje, přidá, podebere, nastaví se na tu či onu stranu. Bere to zleva, zprava podle toho, kam se tráva naklání, když už je dlouhá. Jinak přistupuje ke krátké, řídké, vysoké, husté, na svahu, na rovině.
Když se to člověk naučí, soustředí se na to kosení, pak už samo o sobě je to meditace, protože se plně spojí s prostorem, prolne se a sžívá se. Vlastně jde o takovou symbiózu, prostě splynutí.
Jak se daří sehnat lektora kosení?
Jana: Když jsem dělala první kurz kosení, poptala jsem se a sehnala lektora z Českých Budějovic. Na tom kosení jsme se dověděla, že existuje člověk, který jezdí na soutěže v kosení. Pak jsem pozvala oba dva.
A protože to je takový guru kosení, tak sem přitáhli kosáci z celé Vysočiny. Byla to spíš taková oslava kosení. Postavili se na louku a začali kosit. A začali zpívat. To bylo nádherné.
Na druhém kurzu byl současný, letošní lektor. Delian Kuzma, zvaný Dido, pochází z Bulharska Pomáhá tady kosit louky při péči o chráněná území. Většina kosáků, kteří sem přišli, jsou ti, kdo se starají o chráněná území. Kosí na mokřadech. Dido sám měl zkušenosti ze své domoviny, Bulharska. Dělal tam pasáčka koz pro celou vesnici.
Není to ovšem v tom starém smyslu slova. V dnešní době je to tak, že pasáky koz se stávají většinou intelektuálové, kteří jsou takoví novodobí poustevníci. Dido jako absolvent gymnázia odchází z civilizace a žije v přírodě.
V dnešním Bulharsku převládá konzum. Všichni prodávají pozemky, končí s hospodářstvím. Proto lektor odešel do Česka. Tady už jsme trochu dál, pochopili jsme, že o konzumu to není. A našel zde skupinu lidí, která nestaví na tom konzumu.
Co je kosiště na obilí či na trávu?
Vepředu vrbový tunel, za ním sekáči kosí trávu. (Z. Danková / Epoch Times ČR)
Kosy s krátkými rukojeťmi, které jsme používali, s ergonomicky vytvarovaným kosištěm, ty zabírají půlkruh, zabírají užší pruh a sekáč se nemusí tolik ohýbat. Jde to v kroutícím momentu, v té ose. Člověk se tolik nenamáhá, nenadře se tolik, vydrží déle kosit. A blíží se to více té meditaci.
A může zabrat i těžkou trávu. Proto tyhle kosy jsou spíše na vlhké louky, kde se jimi kosí. Máme právě kvetoucí vysokou srhu říznačku. My používáme tu správnou kosu s kratší rukojetí.
Umění naklepat kosu
Jana: Probírali jsme i naklepávání. Někdo naklepává kosu tak, že tu část, která kosí, vytáhne na dlouho do tenka. Tenká část je široká.
A někdo na tom tenkém naklepávači – ta kosa zůstává tlustá – vyklepe jen půl centimetru do tenka. Musí to tedy častěji vyklepat, ale je to snadnější. Kdežto když se vyklepává ta delší část, větší šíře, třeba až 1 cm, vydrží samozřejmě déle. Ale je to náročnější.
Tupý úhel kosiště kosa – kosiště – zabere větší množství trávy a do kosení musíte dát více síly.
Umění kosit trávu se vrací na mokřady a podmáčené louky, kde se nemůže uplatnit moderní technika.
O tradičním zámeckém kosení pojednává, hlavně obrazem, velmi vkusně koncipovaná kniha O písních koseckých od Petry Kropáčové, vedoucí Folklorního studia v Buchlovicích.
Čtěte také:
