O uměleckém kovářství s Erwinem Habermannem z rodu „papeže kovářů“ (rozhovor)

Kovářství, magické řemeslo spojené s ohněm a mýty

Dnešní kovář má poblíž výhně zapojený notebook a mobil, aby mohl současně kovat i řešit akutní zakázky či objednávky. Jinak – během kování se musí pořádně otáčet a nemeškat, protože ne nadarmo se říká, že „železo se musí kout, dokud je žhavé“.

Kovárna bývala dříve v obci jedním z nejčastěji navštěvovaných hospodářství. Kováři nejenom kovali, ale i léčili, trhali lidem zuby, léčili koně, znali tajemství ohně.

Jak se žije dnešním kovářům, jsme se přišli zeptat Erwina Habermanna ml. (*1981), rodáka ze staroněmeckého rodu kovářů z Jihlavy. Část rodiny byla po válce odsunuta, žije v Baden-Württembergu, v původně západním Německu, část zde zůstala, ale po válce se obávala mluvit německy. Jeho pradědeček Alfred ve svých 33 letech musel za války narukovat do wehrmachtu a nikdy se z fronty nevrátil, údajně zahynul u Stalingradu. Zůstali po něm dva synové. Bratři Leopold a Alfred, dědové dnešní generace Habermannů, se živili kovařinou.

První kovárna Habermannů vznikla na faře poblíž kostela sv. Jakuba v Jihlavě. Tu založil Alfred, nazývaný „papežem kovářů“. Později vznikla dílna na hradbách, v ní se kulo asi 30 let. Erwin Habermann st. za totality pracoval právě na faře, která spadala pod Umělecká řemesla Praha, to byl státní podnik. Později pracoval pod Družstvem kovářů a po roce 1989 začal podnikat.

Nedávno se Habermannové rozhodli, že dílnu přestěhují na velký statek do malé vsi u Polné.

V současnosti tedy slouží k práci bývalá stodola – stáj, která je velmi prostorná.

Pod dvojí střechou stodoly panuje v létě příjemný chládek. Jeden z nejstarších statků po původních obyvatelích, Němcích, má ještě barokní klenby – selské baroko, náležel nesmírně bohatému člověku, který vlastnil množství pozemků. Stále ještě zde pociťují velkou averzi vůči Němcům, ačkoliv tu před poválečným odsunem němečtí obyvatelé žili 700 let.

Nekonkurujete si spolu s ostatními kováři nebo svojí rodinou v Jihlavě?

EH: Nejde ani tak o konkurenci, ale spíš je to boj o ceny. Řemeslo se začalo kazit dovozem polotovarů strojně lisovaných dovozem z Itálie. Dnes jde velká vlna z Číny. My ale nepoužíváme tyto polotovary – vše si vyrábíme sami. Spousta kovářů však tyto polotovary používá a kazí tak řemeslo i ceny.

Jeden kovář fungoval 20 let, dodával italské práce, ale teď už zavřel. Nedokáže konkurovat levnějším výrobkům z Číny. Dováží se všechna strojní zařízení, načančané zábradlí, jsou to módní kovářské věci.

Znamená to velký propad našeho řemesla. Mladší kováři většinou nakupují cizí výrobky, a tím devalvují naše řemeslo a celkově ceny upadají.

Jaké studium a přípravy předcházejí práci kováře?

EH: Studium je dneska složité. Zaprvé je to denní studium a za druhé – nakonec certifikát ani nemusíte dostat... Vyučil jsem se u táty (Erwin starší), protože on měl povolení od ministerstva kultury, které si tehdy zařídil zčásti kvůli mně. Takže jsem vyučen jako umělecký kovář. Studium jsem zakončil tovaryšskou prací. Když táta ještě za totality dělal pro Družstvo kovářů Praha, mohl dělat mistrovskou práci, měl učně. Mistrovská zkouška pomáhala otci při práci na kulturních památkách, zámcích, muzeích a při schvalování prací u komise. Ale dneska už je to tak, že musíte získat certifikát na restaurování.

S otcem oba vytváříme raději úplně nové a historizující práce. Někdy máme i dobré zákazníky, kteří jsou bohatí. V poslední době jsme začali dělat hodně do Německa, kde je ruční práce hodně ceněná, tomu se dá říci štěstí.

Jakou práci jste odevzdával jako svoji závěrečnou?

EH: Je to vykovaná secesní orlice, která zavěšená na trámu podnes zdobí kovárnu. (Závěrečnou práci na zdi kovárny se nepodařilo vyfotografovat.) Zavěšeno je tu mnoho věcí, jako např. pant ve dřevě nebo závěsná konzola – možná vývěsní štít, který přechází do baroka, nikdo už neví, k čemu sloužil. Táta ho dělal podle původního originálu, který byl zapůjčen z muzea v Brně.

Tento velký buchar má 100 kilo úder, slouží jako pomocná technika, ještě ho musíme zprovoznit.

Jako byly dříve vodní hamry, později byly vzduchové buchary.

Samozřejmě dneska se objevují i novější technologie, kterými lze práci usnadnit, jako třeba obrábění, soustružení, všechno, co práci usnadní. Když jsme dříve potřebovali něco osadit, dneska se to dá osadit na soustruhu. Máte to rychlejší a také čas se tím ušetří.

Postupně se stěhujeme z původní menší dílny sem na statek, přebudováváme původní stodolu na víceúčelovou kovárnu.

Příprava materiálu

Z nakoupených kovů si kovář vytvoří kujný materiál, aby jej mohl dále použít. Když v ruce na tyči drží svazek dvou druhů kovů, každý z kovů má svoje vlastnosti. Jeden je tvrdý a křehký, druhý je měkký a pružný. Materiál se rozžhaví a kuje, několikrát překládá a znovu kuje. Tak získá materiál, který má potřebné vlastnosti. „Tohle mi zabere tak dvě – tři hodiny,“ sdělil Erwin ml. o přípravě materiálu. (Kujná teplota kovu začíná kolem 1 200 °C. )

EH: Používáme úplně všechny druhy kovářské práce – utínání, vytahování, pěchování, rozkovávání, ohýbání, zkrucování, hlazení apod. Děláme úplně všechno, co se týče zámečnických prací. Nerez je dneska moderní, z kovářských prací děláme zábradlí, brány, zámky, nože, věžní hodiny – úplně všechno, co zákazník chce.


Kovář umí být i řezbářem

EH: (ukazuje) Různé druhy nožů, zavírací nože, atraktivní střenky, dámské nože, leptaný materiál. Galvanicky pozlaceno 24karátovým zlatem. Na střenky se používají přírodní materiály, jako perleť nebo mamutovina. Ta se dá dnes běžně koupit v internetovém obchodě. Dnešním trendem je těžba mamutoviny v Rusku, na Sibiři, kde vlastně byl největší úhyn zvířat. Těží se tam kly a z nich se vyrábí materiál, největší zájem o ně je v Číně. Dělám čepele, rukojeti i rytiny – člověk musí umět být i řezbářem.

V kovářské dílně najdete i dřevo, fosilie, mamutovinu nebo meteority

EH: (ukazuje) Nožík – japonská technologie, mozaika, kresba dřeva, měď, mosaz, stříbro. Používám na dekorační věci, vzory. Spolupracuji s nožířem, kamarádem Milošem Kislingerem, který mne navnadil se opět vrátit a více se věnovat krásnému řemeslu.

Takovéhoto krásného vzoru se dosáhne překládáním materiálů. Skládá se, ková, rozřeže, kovářsky svaří v ohni. Pak používám exotická dřeva, jako třeba cocobolo, palisandr, eben, různá hadí dřeva. Hadí dřevo připomíná hadí kůži.

Pak jsou tu meteority – jako železoniklový meteorit, pochází asi z Namibie, z Afriky. Hodně se nachází i ve Švédsku. To se používá na výzdobu nožů. Opravdu drahý materiál, a vše se dá koupit na internetu. Používám fosilní materiály a spoustu jiných krásných přírodních materiálů.

Damascénská ocel – je překládaná, na to používám převážně koks ve výhni. Dává vysokou teplotu. Pro běžné kování používáme černé uhlí, ořech. Nebo je nová technologie – plynová pec. Dřevěného uhlí potřebujete velké množství, a to se prodraží. Dřevěné uhlí se však dosud používá na výrobu samurajských mečů a tradičních věcí. To jsou speciality.

Hodiny a různá další díla

EH: Zde je všechno nářadí, které se používá na různá osazování. Materiál se tvaruje, když chcete vybombírovat nějakou mističku, použijete různá kladiva. Vybombírovat? To je možná takovej německej výraz. Používáme kleště a různá kladiva, máme výrobu hřebíků, nýtů, šroubů. Vše si ručně vyrábíme sami, to se nedá koupit. Rozety pro dveře se narýsují a potom se různými kladívky vyklepávají.


Replika hodin – když jsem byl kluk, viděl jsem v muzeu výstavu kovářství. Tehdy jsem si domluvil s historikem Z. Jarošem, aby mi hodiny zapůjčil. Vytvořil jsem podle nich repliku, která potom ještě bude mít zvonky, ciferník, ozdoby, bude to celé malované a zlacené. Budou zvonit jako „čvrtťovky“. Zvonky jsem si nechal odlít u zvonařky, paní Dytrychové. Sbírám staré hodiny. Původní model hodin mohl být tak 300–400 let starý, ale tyto s velkým kyvadlem jsou asi z roku 1910.

Kde si pořizujete kovářskou zástěru?

EH: Koženou zástěru jsem si dělal sám ze staré žíněnky, mám ji už asi 15 let. Táta má podobnou. Mám ji podle své potřeby, jak mi to vyhovuje, tak jsme si to sami snýtovali. Ale máme tu ve vsi i šikovného sedláře, který nám šije pouzdra na nože, sedla, brašny na motorky. Motorkáři u nás také můžou opatřit svoje věci, ty svoje „parády“. Ale samozřejmě, také se dá dnes koupit hovězí useň.

Mám i zákazníka, který je ochoten zaplatit kvalitní práci, tam se používají staré technologie.

Např. ozdoby na renesančním zábradlí, všechny jsou svařeny a zakovány v ohni. Skládají se z několika kusů a zakovají se.

Někdo to třeba svaří, pak to zabrousí a není to tak hezké, jako když se ková. Taky se rýsuje, kreslí a podle toho ková, není to jednoduché. Zvlášť když to železo není tak správné, jak má být.

Např. spirála, která je původně plochá – vykovete si materiál, který je do špičky, úplně do ztracena, pak stočíte jednu a druhou spirálu. Pak se na kovadlině vytahuje jakoby ven, pak se otočí, zkovává až se vytvoří třeba takováhle renesanční „šiška“. Ještě se maluje a zlatí. V Jindřichově Hradci na nádvoří zámku je studna, která je zdobená stejnými motivy.

Kde kupujete železný materiál, kolik máte dodavatelů?

EH: Mám jednoho dodavatele v Pávově, který dodává železo, a pak ještě další, kteří dodávají speciálně nerez nebo barevné kovy. Některé si nechávám posílat z Prahy, Brna, Ostravy, někdy i z ciziny.

Připravuji zde i brusírnu, ta musí být oddělená zvlášť, aby prach z ní nešel do obráběcích strojů. Zabrousím si materiály, které vykovu, třeba čepele nožů si zde srovnám. Budou zde všechny stroje na výbrus čepelí.

A zde bude obráběcí dílna s frézou řízenou počítačem. To už jsou moderní věci pro usnadnění práce. Budu mít prostředí pro velmi jemnou práci, čistou dílnu, kde budu rýt, zdobit. To budujeme sami. Nemáme na to jinou firmu, děláme to sami s tátou.

V 70.–80. letech se jezdilo všude po různých objektech. Otec dělal různé mříže v židovské synagoze v Praze, brány na zámku v Přibyslavi, ve Větrném Jeníkově, na Strahově v Praze, dveře v Mostě, ve Znojmě, v Jihlavě, v Lidéřovicích aj. Některé výkovky byly z objektů ukradeny a už tam nejsou...

Celou naši práci realizujeme s tátou a za to, že dělám toto krásné, pro nás velmi rozsáhlé řemeslo, bych mu chtěl poděkovat. Rád bych zde jednou měl i muzeum původních kovářských výkovků a muzeum hodin.

….............................................................................

Děkujeme za rozhovor.


V celé dílně je zřetelně přítomen duch umění a velké píle, který provází několik generací. Že je dnes kovářské řemeslo dokonalým uměním, je nepopiratelný fakt, který je z výkovků znát.