Současný model zemědělství je neudržitelný, říká Tomáš Mitáček

Rozhovor jsme rozdělili na dvě části. Tato se věnuje obecnějšímu filozofování, zatímco ta první se zaměřuje čistě na Sonnentor.

Těch lidí je hodně, hlavně to byly ženské. Vždy jsem měl kolem sebe takové dobré sudičky, které mě zachránily. Byl jsem strašný průšvihář, ale míval jsem kolem sebe nějaké starší dámy, které vnímaly ...ta jedna říkala, že jsem pošetilec, ale nejsem darebák. Připadá mi, že vždycky to byly ženské, ať už profesorka na gymnáziu, nebo jsem měl takovou dobrou vílu na vysoké škole, které se mě zastaly, když mě politicky filcovali.

Druhá skupina lidí je spousta přátel, kterým jsem hrozně vděčný, že jsem dramatické období dospívání překonal bez újmy. A pak jsem vděčný své sestře a jejímu mužovi, kteří jsou zhruba o deset let starší. Díky nim jsem už jako mlaďoch měl možnost přičichnout k ekologickému zemědělství.

Jo, vždycky jsem byl ten nejmladší ze skupiny, vždycky jsem byl obklopený staršími lidmi. Se skupinou vrstevníků jsem si nerozuměl. Připadlo mi, že oni řeší plytké věci, a mě zajímaly ty „světoborné“ (smích).

Já jsem už od začátku, co jsem začal vnímat, nesouhlasil. Měl jsem potřebu nesouhlasit a ochraňovat. Už na gymnáziu, možná ještě předtím, jsem dělal věci kolem ochrany přírody. Vždy mě to do přírody táhlo. Dělali jsme budky pro sovy a dravé ptáky, pomáhali mapovat jejich hnízdění a tak dále, místo abychom seděli v hospodě s kamarády.

Díky tomu, že jsme na vysoké škole měli povinné praxe, viděl jsem, jak to kolchoznictví nefunguje. Bylo to úplně šílené. Zemědělství bylo v té době víceméně odkladiště dále nevzdělavatelných lidí. Po tom, co jsem na těchto praxích zažil, pak jsem si říkal sám pro sebe: „Ne, na tomhle já se nemůžu podílet. To po mně nikdo nemůže chtít.“

Mohl by to být. To mě ještě nenapadlo, ale zní to dobře (smích). My máme trošku vyšší ambice v projektu, který vzniká mimo firmu Sonnentor. Vzniká asi 20 kilometrů odtud, ve Velkých Hostěrádkách, jako modelová biofarma. Sonnentor je tomu jednou z takových sudiček, která se ho snaží někam posunovat. Tam bychom chtěli do budoucna vytvořit plnohodnotné vzdělávání.

Máme představu, že by to mělo fungovat jako výzkumný ústav ekologického zemědělství a zároveň vysoká škola ekologického zemědělství. Farma má 380 hektarů, přátelé tam ekologicky hospodaří šest let, a protože jsou to všechno lidé, kteří se kolem toho motáme 25 let, řekli jsme si: „Zatraceně, my už si zasloužíme mít modelovou ekologickou farmu, kde může kdokoliv, kdykoliv, v kterékoliv roční a noční době přijít a podívat se, kde se to dělá bez ohledu na to, že by se čekalo na dotace, kde se to dělá bez toho, aniž by se něco kamuflovalo. Kde to teče přirozenou cestou, kde to lidé dělají srdcem a s radostí.

Je to běh na dlouhou trať, ale hrozně mě to naplňuje. Konečně mám po mnoha letech pocit, že jsem se opět dostal k tomu zdroji, kde cítím, že je potřeba to kovat a posílat to dál.

To jste řekl moc vzletně. Já to cítím jako úkol, který bych si měl splnit. Někdy si připadám, že jsme jako apoštolové. Ale my nezvěstujeme žádnou novinu, my zvěstujeme staré věci, takové ty, co jsou prostě přirozené a normální.

Když si vezmete dobu, ve které fungujeme, řekněme dva tisíce let, tak práce s půdou je jakási přirozenost. To, co se děje tady posledních 70 let na poli zemědělství, sice obrovsky zemědělství intenzifikovalo, nasytilo obrovské množství lidí, zemědělství je velmi výkonné, ale není dlouhodobě udržitelné.

Co mě šokuje, že člověk, co je člověkem, vždycky měl hlavní zaměstnání zemědělství a chov dobytka. Vezměte si, že nyní už je v České republice zemědělců míň než homosexuálů, pod 2 procenta. To s sebou nese čím dál uniformnější stroje, uniformnější rostliny, uniformnější zvířata. Kdo to pak má konzumovat? A kde je pestrost?

Současný model zemědělství tedy podle vás není dobrý? Jak byste si to představoval vy? Kdybychom měli uživit alespoň svůj národ, jakým způsobem by to mělo fungovat?

Způsob fungování, který nám připadne teď, že je skvělý, je dlouhodobě neudržitelný. Stojí na obrovské dotaci energie, kterou máme lacinou díky tomu, že se našla přes sto lety ropa. Jakmile začnou být s energií problémy, zemědělství půjde dolů. Je s tím spojený další problém. Když tam nejsou lidi, dělá se to stroji, chemií, a půdy tak degradují, vzniká obrovská eroze. Milimetr půdy se tvoří sto let. Tohle jsou věci, které nám umožňují přežívat, ale my to kvůli naší průmyslové aroganci nevidíme. Já si myslím, že se zemědělství v určité fázi chová, jak když máte prasklý odpad pod umyvadlem. Vy vypouštíte vodu, ona teče bokem, ale vy neřešíte opravu, ale utíráte vodu na podlaze.

Nejde se vracet, to je kravina. My jdeme po spirále dál. U věcí, které nejsou dobré, je potřeba je nedělat, a k těm, které jsou dobré, se vrátit. Ve vlastivědě jste se učili, že po trojhonném hospodaření přišlo racionální střídání plodin, ale ty už nikdo nestřídá. A když střídá, tak střídá pšenici s řepkou, ale to není racionální osevní postup.

Střídání plodin stálo na čtyřech plodinách, které se od sebe liší svou životní strategií, a díky tomu, po těch čtyřech letech, pokud je vytočíte mezi sebou, nemáte problém se škůdci a máte půdu připravenou ve stavu minimálně takovém, jak jste ji měli, nebo dokonce lepším. V tom je ten princip, který zemědělství nastartoval, rozjel a tím zjednodušováním a zprůmyslněním se jede pouze ze setrvačnosti půdy. Ona, než úplně zdegraduje, dokáže ještě desetiletí fungovat hůř a hůř a míň a končí to tím, jak to vypadá v Sahelu.

Sahara byla kdysi obydlené místo, kde se dařilo kultuře velmi dobře, ale díky nevhodnému hospodaření se to postupně změnilo v poušť. Takových příkladů – mluví se tady o mayské civilizaci – je spousta. Obávám se, že trend je jednoznačný.

Hm, to přemýšlím. To jste mě dostal. Smutek.. myslím si, že lidi, co dělají největší srandu, bývají možná vevnitř smutní, že to je taková obrana. Ale myslím, že je potřeba, aby byl i smutek. Život běží po sinusoidě, a pokud chce člověk zažít, že je mu hezky, musí zažít i to opačné. Jinak nepozná, že je mu dobře.

Jak pro koho. Osobně mám po strašně dlouhé době prostor k tomu, že se nemusím zabývat denním byznysem a můžu naplno dělat rozvojové činnosti. Tím pádem se můžu věnovat i projektu Veselé biofarmy ve Velkých Hostěrádkách, a já jsem zjistil, že když se tam prdlám s půdou, že mě to hrozně naplňuje.

Chodím a koukám se. Nejvíc mě baví dálkové pohledy do krajiny, při tom si náramně odpočinu. Přestože trpaslík, i když je na kopci, zůstává trpaslíkem, nicméně mně to dělá dobře – čumět do krajiny. Pak mě fascinují letadla, ale ne pilotovat, na to jsem velký chaot.