Takovej barevnej vocas letící komety – životopisný dokument odkrývá osobnost Filipa Topola

Ve filmu se postupně diváci seznamují s Filipem Topolem, nejdříve jako třináctiletým klukem, který začíná žít hudbou a se svojí skupinou poprvé vystoupí na legendárním koncertě The Plastic People of the Universe na Hrádečku. Jenže v zemi vládne tuhý socialismus a undergroundu není přáno. A tak se malý Filip ocitá na svém prvním výslechu, na který navážou další a další. Dojemným artefaktem je Filipova kresba z výslechu, na kterém neměl ani občanku. Temné období komunismu vystavuje Filipa Topola nesčetným překážkám, skupina Psí vojáci se stahuje na utajované koncerty, Filip Topol se díky svému zapálení pro hudbu a klavír stává „miláčkem“ publika. Začíná se mu přezdívat Michal David undergroundu. Doba, která se k alternativní hudbě chovala macešsky, byla v mnohém pro Topola inspirativní, ještě více se prohlubovala jeho posedlost hudbou a také tolik milovaným Mozartem.

Důležitým prvkem mozaiky je samozřejmě jeho vztah k alkoholu, který byl hlavním spouštěčem Topolova předčasně skončeného života. Alkohol tu působí nejen jako destruktivní nástroj, ale také jako zdroj inspirace pro jeho tvorbu. Divák se díky záznamům z koncertů a archivních videí setkává s nespoutanou a živelnou atmosférou, která vystupování Psích vojáků po celou dobu provázela. Nejbouřlivější období provázená nekonečnými večírky postupně střídá vystřízlivění, které sebou jako daň přivedl nespoutaný život a alkohol. Bolestivě niterné pocity z nemoci a beznaděj střídá naděje. A tou je v jeho případě opět hudba, která byla jeho láskou, prokletím i osudem. Topol se nechává při jednom z interview slyšet: „Střízlivost je ta největší droga.“

Zklidnění se promítá i do jeho vztahu s okolím. Koncerty jsou klidnější a komornější. Do toho promlouvá i jeho přítelkyně Sylvie, která Filipa Topola představuje v jiném, méně známém světle.

K významným milníkům v životopisném dokumentu patří i film Zdeňka Tyce Žiletky, kde Filip Topol ztvárnil hlavní roli – neukotveného mladíka Andreje Chadimu, který hledá svoje místo v životě. I z tohoto filmu pochází nejznámější hit Psích vojáků – Žiletky.

Dokument postupně představuje Topolovu osobnost slovy jeho kamarádů a souputníků, převážně zde hovoří jeho bratr Jáchym a hudebníci Psích vojáků – Jan Hazuka a David Skála. Kromě nich však v dokumentu promlouvají i lidé neznámí – Filipova učitelka hry na klavír a varhany, prodavačka z hudebnin, přítelkyně Lucie, ošetřující lékař nebo kanadská přítelkyně Silvie. Obraz Filipa Topola začíná nabírat netušené barvy a odstíny.

Snímek odkrývá nejednoduchou osobnost Filipa Topola, která působí zcela protikladně – jako tichý nesměle působící introvert žijící pouze milovanou hudbou, po extrovertního lídra kapely, který na koncertech skáče po klavíru a vydává ze sebe maximum s do krve rozdrásanými prsty. Tato dvojakost se táhne celým filmem a hledá odpověď na nevyřčenou otázku, kdo byl Filip Topol ve skutečnosti?

Co by se dalo filmu vytknout, je absence pojmenování. Lidé, kteří Filipa Topola neznali, se mohou ztrácet v jednotlivých postavách příběhu, které zůstávají anonymními do té doby, pokud si je nepojmenujeme nebo pokud to z děje samovolně nevyplave. Možná to byl ale záměr tvůrců, možná ne... Co však životnímu příběhu Filipa Topola chybí zcela jistě, jsou rodiče. V několika fotografiích se sice objeví, ale ve snímku by jim slušela alespoň malá zmínka nebo komentář, protože to byli právě oni, kdo jeho svět jistou měrou ovlivnili a vytvářeli. Škoda také, že v dokumentu není dáno více prostoru osudovým ženám Filipa Topola. K plusům snímku patří citované úryvky z Topolovy literární tvorby, které dotváří mozaiku Filipa Topola nejen jako nadaného muzikanta, ale také básníka a spisovatele.

Předčasná smrt Filipa Topola je ve snímku jen naznačená. Přesto se však táhne celým příběhem, ale spíše nenápadně a přesto všudypřítomně. Ve snímku ji značí prudké zaklapnutí dvířek klavíru a ticho. Tento moment dodává filmu netušenou sílu, která postrádá patos, který by se přímo nabízel. A to je dobře.

Takovej barevnej vocas letící komety – tak Filip Topol nazval svoji cestu životem. Dokument, který působí komorně až skromně, stejně jako jeho hlavní aktér, je silnou vzpomínkou a připomínkou jedné významné osobnosti české kultury posledních čtyř desetiletí, která se zapsala do srdcí a uší tří generací. Takovej barevnej vocas letící komety neprolítne kolem vás bez povšimnutí, naopak svou barvou se dostane pod kůži.