Exodus: Dobrovolníci, uprchlíci a LIDÉ pohledem zblízka

S člověkem, se kterým jsem tam nakonec jela, jsem se znala 2 dny. Je to jeden z dobrovolníků.

„Slovo ‚uprchlík' já nepoužívám. Říkám jim ‚lidi'.“ Lidé v nějaké situaci, na útěku, nebo zoufalí lidé. Je to úplně jednoduché. Někteří zcela oprávněně prchající před válkou, někteří z nich zkouší štěstí v lepší části světa. Vlastně – také oprávněně, každý chce zkusit štěstí v jiné části světa, když má k tomu příležitost. Jsou to lidé velmi různí.

Pro mne jsou nejpodstatnější ti, kteří utíkají před válkou. Zde není diskuze o tom, zda se jim má nebo nemá pomoci. Nebudu je třídit. Na to jsou jiné orgány, azylová řízení na to mají mechanismy, aby zjistily, kdo spadá pod azylový zákon a kdo ne.

Ve chvíli, kdy jsou ti lidé na zemi, hladoví, promrzlí, promoklí, bez jídla bez pití a s malými dětmi, tak pro mne není důležité, kdo z nich spadá pod azylový zákon. My jsme Evropa, která by tohle neměla dopustit. To je základní motivace.


Původně jsem měla za to, že opět půjdu před lékárnu na náměstí a budu sbírat materiální pomoc. Ve čtvrtek mi zavolal Karel Paták, že mu vypadl spolujezdec, že jede na Bapske a zda bych nejela s ním. Cesta dlouhá. Každý řidič má raději někoho, kdo ho může střídat. Nejprve jsem se svých dětí zeptala, zda s tím souhlasí, a vysvětlila jim, proč jedu. Ve chvíli, kdy mi to děti odsouhlasily, vydala jsem se na cestu. Kývla jsem na tu příležitost, ale neměla jsem z toho vůbec žádný pocit. Nečekala jsem, že tu bude veselý výlet, a zároveň jsem to považovala za úplně normální. Nemám pocit výjimečnosti. S Karlem jsme se znali dva dny, jeli jsme a také v autě přespávali.

 

Dorazili jsme v pátek v noci (16. 10.) do stavu relativního klidu, hned jsme šli pracovat.

Zjistili jsme, co se může a nedá dělat a kde tak nejlépe zaujmout pozici. Kdokoliv přijede, rozhlédne se, zjistí situaci – a začne makat. Celkem šťastný okamžik, kdy na velmi krátkou dobu začaly spolupracovat srbská a chorvatská strana, začaly spolu komunikovat. Příjezd i odjezd lidí byl koordinovaný. Počátkem soboty to vypadalo tak, že lidé procházeli, my jsme podávali čaj, ze skladu věci atd.  Čaj a další obstarávají dobrovolníci, kupuje se ze společných peněz - něco ze svého, něco z toho, co věnovali ti, kteří nemohli třeba jet a chtěli pomoct, sponzoruje se z veřejných účtů, které má zřízené centrum Klinika v Praze nebo pomáhací dobrovolnické spolky v Brně.

Většina těch lidí přijde v noci, protože cesta na hranice z makedonsko-srbských hranic trvá zhruba půl dne. Naloží je do autobusu ráno a dojedou v noci, není to ale zadarmo. Kdo nemá peníze, zůstává na těch hranicích nebo jde pěšky. Lidé přicházeli promoklí, hladoví, s dětmi nedostatečně oblečenými. Několik dní neměli teplé jídlo.

V české dobrovolnické sekci jsme se starali, aby ti lidé byli lidmi. Nejen položky, které procházejí. Dobrovolníci se vždy na ně usmívají a vždy mají pro ně vlídné slovo. Jednají prostě lidsky.

Zvláště děti, jsou počůrané, zapruzené. Nemají k dispozici vůbec nic. To je taková základní věc.

Lidé tam byli rozpočítáváni tak, aby se vždy vešli do autobusu, který je odveze. Vše probíhalo plynule. Nebyl tam tábor, byl to jen přechod, kde bylo důležité informovat ty lidi, kde vůbec jsou. Často jim totiž není sděleno vůbec nic.

Většinou anglicky nebo jakkoliv. Podstatná část jich angličtinou trochu vládne. Někteří mluví brilantně. Dobrovolníci – kdo umí arabsky, mluví arabsky.

Jednám normálně. Když vidím, že je něco potřeba, udělám to, normálně pozdravím, prohodím pár slov. Běžné způsoby. Dokud tam fungovala komunikace, problém nenastal. Ve chvíli, kdy země mezi sebou přestaly komunikovat, ze srbské strany přijížděly další a další autobusy, kdežto z chorvatské přestaly – z celkem původně bezproblémového stání, které tři týdny fungovalo, odvedeno spousta dobré práce – tak systém začal kolabovat kvůli přetížení velkým počtem lidí. Na velmi krátkém úseku se zvyšoval počet lidí a zvyšovala se i nervozita. Nikdo nevěděl, zda ten autobus, který právě odjíždí, není posledním. Emoce davu zintenzivnily. Důsledkem tam muselo v noci mnoho lidí přespat, samozřejmě na zemi. Během té noci (ze soboty na neděli) už bylo nutné se postarat o lidi, kteří tam zůstali. Hranice sice byla otevřená, ale nepřijížděly autobusy. Už to nevěstilo nic dobrého do dalších hodin.

Češi rozbíjeli atmosféru zvyšujícího se tlaku tím, že právě byli vstřícní, dokázali hrát, zpívat. V sobotu dokonce přišel kouzelník, s cylindrem, ve fraku, a kouzlil dětem.

To byla spontánní odezva z české strany! Značně to pomáhalo, aby situace zůstala pokud možno normální.

Během neděle však bylo od rána jasné, že autobus z chorvatské strany nejezdí. Najednou tam čekalo tisíce lidí. Lidé vystoupili ze 4 autobusů a přišli na hranici, během půl hodiny třeba patnáct set lidí. A pak už se to jen zahušťovalo. Cesta k hranici je úvoz, uvízly tam tisíce lidí. Asfaltová silnička a po obou stranách vysoká, bahnitá stráň, nad ní bývalé kukuřičné pole, takže samé bahno.

V úvoze začala tlačenice a už bylo znát emoce.

Zmiňuji, že všichni Češi tam byli dobrovolníci, nikdo vyškolený, jeden zdravotník a jedna lékařka.

Lékaři bez hranic, kteří tam byli, to zabalili a odjeli. Zůstaly tam tři tisíce lidí.

Nebyli jsme tam v té nejhorší chvíli, protože jsme v neděli odjížděli, v pondělí museli do svého zaměstnání. Situace tam napovídala, že se zhorší. Malé děti, které jsme tam už znali, oblékali je a obkládali fólií proti dešti, se staly bezprostředně ohroženými davem. Všichni to ví a snaží se zabránit nejhoršímu.

Pro hrstku lidí v reflexních vestách nebyl problém projít tím davem, stačilo zaťukat a říci s úsměvem „sorry“.

Ale ten dav je pak nebezpečný sám sobě. Byli tam zranění, byly tam malé děti. Když máte s sebou tři děti, tak jenom jedno zvednete nad hlavu, ostatní dvě ne. Sebelepší dobrovolníci si s takovou situací těžko poradí. Volali jsme o pomoc do Srbska, ale řekli, že nikdo nepřijde. Vše bylo ponecháno na lidech v těch vestách, z nichž navíc valná část musela odjet. Bylo jasno, že každá ruka bude dobrá, takže my, kteří jsme opouštěli prostor, jsme to těžko nesli. Měli jsme pocit, že je v tom necháváme, jedny i ty druhé.


Zažila jsi tam nějakou osobní momentku?

Moje osobní – mám dvě momentky. Sama mám dvě děti (odmlka, slzy). Když například uprostřed noci přišel kluk ve věku asi mého staršího syna, nežádal nic kromě teplého čaje, který jsme nabízeli. Přišel s prosebným, pokorným výrazem. Kluk byl promrzlý, třásl se tak, že nemohl uchopit kelímek s čajem, i když měl rukavice. Jeho mikina byla mokrá. Klepal se vnitřním třasem. Měla jsem s sebou pánskou bundu, kterou nikdo nechtěl, byla moc velká. Představila jsem si, jak bych jednou byla ráda, kdyby totéž někdo udělal v případě nutnosti pro mé děti. Donesla jsem bundu a ten hubený kluk ani setinu sekundy neváhal, a k tomu dostal čepici. (Někdo daroval balík stejných černých čepic. Pokud někdo ty lidi vyfotí s čepicemi na hlavách a bude tvrdit, že to je „invazní armáda“, tak za to můžu já!). Ještě jsem mu sundala z nohou rozbité mokré boty a obula mu pohory, které jsem dostala od svých známých (které oni předtím navoskovali a udělali veškerou outdoorovou úpravu). Rozhodla jsem se, že dnešní noci tenhle kluk zápal plic nedostane. Odešel a snad odjel ještě některým autobusem.

Druhá momentka – ráno jsme zavřeli sklad a každý šel k tomu davu, který se zahušťoval. Šla jsem v předních liniích před chorvatskou hranicí. V davu byla spousta malinkých dětí. Jak začalo jít do tuhého, bylo především jasné, že je třeba pomoci těm nejmenším, aby se někde neumačkaly a neudusily. Bude muset dojít k preferování některých, aby se ještě do nějakého autobusu dostali. Měli být preferovány těhotné ženy, malé děti apod. Nikdo nebyl nepříjemný, emoce zatím udrželi, a to Afgánci jsou horké hlavy oproti Syřanům. U nich bylo těžší oponovat mladým mužům.

A tam stála rodina s asi 4měsíčním děťátkem. Několikrát je kdosi předběhl a oni vůbec neprotestovali. Velmi milí, tiší, kultivovaní lidé. Syřané. Uměli výborně anglicky. „Povídala“ jsem si s jejich miminkem. Stáli a zůstávali předbíháni, protože maminka toho malého dítěte měla s sebou bratra, kterému bylo asi 20 let, a oni nechtěli jít bez něho. Věděli, že mají přednost, ale mladí muži nepůjdou. Ale neprosazovali se, stáli a čekali na osud. Nechali přejít už asi třetí vlnu a nechtěli opustit toho dospělého kluka. Tehdy jsem zasáhla a poslala je do autobusu, který byl možná posledním.

Přišli tam lidé a vyptávali se, kde je hranice a zda je otevřená. Uklidňoval jsme lidi, aby zůstali v autobusech, do kterých přinejmenším aspoň nebude pršet. Radili jsme, ať nejdou nahoru k hranici. Už tak to tam bylo čím dál nebezpečnější.

Vezměte si, kdyby tady u nás vyšli kluci z gymnázia, kteří normálně jdou na oběd do školní jídelny, ale tito vystoupili z autobusu před chorvatskou hranicí. Normální lidi. Normální ochota počkat a trpělivost.

Odjeli jsme a zprávy, které jsme sledovali cestou zpět, která nám trvala asi těch 11 hodin, byly čím dál horší.

Dobrovolníci jsou náhodná parta lidí, kteří se obvykle potkají až na místě. Okamžitě spolu dokážou velmi účinně komunikovat, potlačit osobní věci, být velmi racionální. Nejsou to emotivní „sluníčkáři“, jak se rádo říkává.

Je to jejich obrovská zásluha, že nejsme reprezentováni jenom tím oficiálním obrazem, který o naší zemi tvoří její představitelé. Jsme reprezentováni velmi neoficiálním, ale o to účinnějším obrazem tisíců úplně svobodných rozhodnutí k tomu, že budu jednat lidsky.

Jsou úžasní. Všem jim patří hluboká úcta. To je všechno.