Rozhovor: O smrti jako součásti lidského života

Jsou určité rituální soubory, co se musí udělat, aby nebožtík byl správně vypraven, jak se zatlačují víčka, podvazuje brada – a krajově se liší. Návody nejsou univerzální a aplikovatelné na všechna místa a po všechny časy. Zůstávají některé, které jsou nejznámější, nejpoužívanější ve větším prostoru.

Duše je vázaná na tělo po dobu, co tělo existuje. Rychlý rozklad těla je žádoucí, protože po celou tu dobu rozkladu je duše s tělem nějakým způsobem spjata. V době moru se rozklad urychloval použitím nehašeného vápna. Hřbitovy se pak začaly stěhovat z center měst z kapacitních i hygienických důvodů.

Dělaly se různé věci, které měly zabezpečit, aby se duše nevracela. Současně se i počítalo, že se duše vrací třetí den po pohřbu. Tehdy se vítala. Doma se třeba nesmělo po tři dny zametat, nebílil se roh místnosti, kde se duše mohou schovávat. Aby zesnulý někoho tzv. nezhltl, zastírala se zrcadla a podvázala se mu brada. Přes noc ho také hlídali, a to byly ve středověku bujaré večírky. Původní svátek "dušiček" byl pohanským svátkem, pořádalo se pohoštění pro duše z očistce doprovázené skutečně bujarým veselím.

Dával se talíř na stůl, jakoby ten člověk stále žil v kruhu rodiny. Nejintenzivnější byla doba od půlnoci řekněme po zakokrhání kohouta. To známe i z Erbenovy Svatební košile!

Stromy jsou sídla duší, stejně tak i práh domu je sídlo duší. Také meze, hlavně hraniční meze polí a luk. Taková místa poskytují prostor pro přebývání duší. Zejména těch duší, které nemají své místo nikde. Na takových místech, mezích a rozcestích, se staví kříže. Mimo jiné i proto, aby duše trefily.

Boží muka navazují, jsou však novější. Záležitost barokní, katolizace společnosti. Mají trochu jiný význam. Dříve se tam tyčila umrlčí prkna. Přežehnávala se křížem a potom se dávala do hrobu nebo si je lidé odnesli domů.

Práh domu jako takový je místo, kde se někdy rakev provlékala pod prahem. Anebo se i vyboural do zdi speciální otvor, východ, kterým se rakev s nebožtíkem pronesla z domu, nebo oknem, které se pak zazdilo. V domě se pak také přestavoval nábytek. Hřbitovní hlína bývala i součástí škapulířů.

Zombie jsou záležitostí spíš moderní společnosti, ale kdysi byli bráni v potaz revenanti. Revenant byl vytvořen voláním. Dříve byli chápaní spíše jako duše mrtvého. Záleží na tom, zda je to zlý nebo dobrý mrtvý. Pokud to je dobrý návrat, může pomáhat a chránit. Může se stát patronem domu, ochráncem rodiny. Matky, které se přicházely starat o své děti, pokud zemřely v šestinedělí. V domě jim nechávali připravené věci, aby to mohly dělat. Někdy byly ráno rozestlané peřiny, bylo vidět, že tam někdo ležel.

Nevím! (smích)

Práh je něco mezi soukromím a vnějším světem. Je to prostě hranice. Mimochodem, hranice nebyla tak zcela formalitou. Například pokud lžeš o vymezení pozemku, tak v chápání středověkém i pozdějším se dopouštíš těžkého hříchu. Tento hřích je větší než vražda. Práh je hranice mezi světy, vnitřním a vnějším. Vražda byla skoro stejným hříchem. Křivopřísežnictví, zpronevěra, posunutí hraničního kamene a vražda se počítaly mezi těžké hříchy.

Svou zvláštní roli hrála také slina nebo hlína z hrobu, věřilo se, že mají moc. Pokud šlo o sebevrahy, někdy se stávalo, že hlína tělo nepřijme, objevily se propadlé hroby. Sebevraha byli povinni pohřbít kat nebo ras, ale i ti takovou službu nesli těžce. Pokud sešel ze světa oběšením, nechávala se z hrobu čouhat oprátka, kterou mu zůstala na krku.

Když poznali, že člověk již umírá, sejde se rodina k rozloučení, umírající přijme „poslední pomazání“ a vyzpovídá se za přítomnosti kněze. Odchází tzv. v pokoji a v míru. Takhle by měla vypadat „dobrá smrt“. A nezapomeňme odpuštění. Měl by odcházet s odpuštěním. Jsou to dvě různé věci.

Těm, kteří tu zůstanou – nezanechat žádnou křivdu. A nebožtík rovněž nemá zemřít s křivdou. Je to reciproční – pozůstalí by měli odpustit, zesnulý by měl také odpustit. Ne vždy se však před smrtí povedlo vše vypořádat, proto se věřilo, něco z toho lze napravit – po smrti. Pokud zůstanou resty a ví se to, nebožtík to může sdělit. Než k té nápravě dojde, duše bude pravděpodobně mít tendenci ji vyžadovat a bude se vracet.

Zemřela snacha a její tchyně si uvědomila, že k ní nebyla dobrá. Cestou na hřbitov plakala, že potřebuje její odpuštění. Dostala radu, že ji má vyhledat, že duše se vrátí třetího dne a že na ni má zavolat. Ona ji požádala o odpuštění a dopadlo to dobře.

V případě, že muž tloukl svou ženu, a ona mu řekla, že až umře, bude se vracet. Když pak skutečně zemřela, její duše se vracela. Zjevovala se uprostřed místnosti zkrvavená, protože ji zpravidla ztloukl do krve. Muž to vyřešil tak, že se z domu odstěhoval jinam a znovu se oženil. Jeho druhá žena však uprostřed noci se s křikem vzbudila, protože také viděla jeho bývalou ženu. Následně mu utekla, on se pak někde potuloval, možná se nakonec oběsil.

Někdo svou ženu zabil, zakopal ji někde pod keřem, a ona se vracela každou noc a brala ho za ruku. Přivedla ho vždy k tomu keři, kde ji zakopal. Tak to probíhalo každou noc, než na to místo nechal postavit kříž, aby to místo bylo označené.

Dnešní lidé vědí, že když někdo zemře, má se otevřít okno nebo zastřít zrcadlo, ale už málokdo ví, proč. Tradice a rituály se přenášely od předků na potomky, ale lidé dnes už nevědí, proč opakují ta opatření.