Nekonvenční ekonom, profesor Steve Keen. (Steve Keen)
Je to dluh, hlupáku. Profesor londýnské Kingston University, Steve Keen to tvrdí již roky: Za finanční krizi může privátní dluh. A také říká, že ekonomové tradičního ražení se mýlí a dokonce o tom napsal knihu – Debunking Economics (Pomýlená ekonomie). Kromě své břitké logiky a humoristického stylu je Keen známý i jako jeden z mála analytiků, kteří předpověděli finanční krizi roku 2008. Teď vidí, že se blíží krize další, tentokrát na Východě.
Epoch Times si promluvil s nejslavnějším z nekonvenčních ekonomů o soukromém čínském dluhu, a proč tento dluh představuje problém.
Jak se Čína vyhnula finanční krizi v roce 2008?
Krize z roku 2008 zničila jejich exportní politiku. Za jediný rok došlo k 45procentnímu propadu v čínských vývozech. Tehdejší reakce spočívala v dramatickém posílení soukromých půjček, ve snaze vyvolat domácí boom, který by nahradil vývozy, na které spoléhali. A tak došlo k obrovskému navýšení soukromého dluhu v Číně.
Někteří lidé říkají, že na tom nezáleží, protože v Číně jsou dlužníci zpravidla provázáni se státem.
Soukromým institucím půjčují banky, které stát vlastní nebo ovládá. Soukromým společnostem půjčují státní banky. Téměř veškeré navýšení dluhu se týká soukromých organizací a téměř všechno putovalo k čínským developerům.
Není to jako dluh na Západě, kdy soukromé banky půjčují soukromým organizacím. Klíčové je, kdo má peníze. Stále je mají soukromé společnosti a jednotlivci. Když nemohou platit, zbankrotují a chtějí utéct, aby nemuseli plnit závazky. To způsobí obvyklý ekonomický pokles i navzdory tomu, že dluh je vlastněn státními bankami. Celé je to o tom, kdo dluží závazky. Když má dluh federální vláda, může přikázat centrální bance, aby dluh zaplatila. Soukromá osoba nemůže centrální bance přikázat, aby dluh uhradila.
Mohl byste nám poskytnout nějaká čísla?
Před sedmi lety činil privátní dluh kolem 120 procent HDP, podle BIS (Banky pro mezinárodní vyrovnání). Nyní je to 201 procent. V Americe byl dluh na vrcholu při 170 procentech, to bylo před finanční krizí.
Míra poptávky, která do ekonomiky přichází, spoléhá na to, že tento poměr dluhu se bude postupně zvyšovat, ale jakmile dluh dosáhne vrcholu, lidé už si dál nepůjčují. Dochází ke změně růstu dluhu z 20 procent na nulu. Výsledkem pak je, že zmizí 20 procent HDP.
Mohl byste vysvětlit, jak to funguje?
Celková poptávka v ekonomice je poptávka generovaná z existujících peněz plus změna v dluhu. Řekněme, že HDP se rovná jednomu bilionu a že dluh se zvyšuje tempem 20 procent. Celková poptávka se pak rovná 1,2 bilionu v prvním roce.
Čili HDP roste řekněme deseti procenty, takže příští rok bude HDP 1,1 bilionu, ale dojde-li ke změně dluhu na nulu, celková poptávka se propadne z 1,2 bilionu na 1,1 bilionu. Čili i kdyby HDP dál rostl stejným tempem – což se nestane - celková poptávka spadne, a to je situace, které jsme nyní svědky v Číně. To ovlivní všechny majetkové trhy.
Jak je to s dluhem na čínské burze?
Nikdy jsem neviděl něco tak absurdního jako úvěrový dluh v Číně. Míra zadlužení na finančním trhu je šílená. Shanghai Composite Index zažil bublinu a pád v roce 2008, ale po pádu nebyl žádný úvěrový dluh. To pokračovalo až do června 2014, kdy se zvedl a dosáhl vrcholu kolem 5 100. Mezitím došlo k tomu, že deregulovali a dovolili v roce 2010, aby byl zaveden úvěrový dluh.
Hladina úvěrového dluhu začala v březnu 2010 na 0.00014 procenta čínské HDP. Přeskočme do roku 2014 - a už to bylo 0,3 procenta HDP. V červenci 2014 to bylo 0,5 procenta HDP a v roce 2015 už 1 procento HDP, v červenci 2015 pak 2,16 procent HDP. Od té doby to spadlo na 0,84 procent HDP. Tohle je neuvěřitelná bublina.
Jde o neproměnlivější úvěrový dluh na světě vůbec! Takže tu máte zároveň tuhle šílenou míru dluhu a spekulace.
Co by měli Číňané dělat?
Původně měla být čínská ekonomika posílena trhem nemovitostí. To skončilo, s akciovým trhem je konec, a tak tu máme tuhle enormní díru v poptávce. Těch 20 procent dluhového růstu za rok financovalo stavební boom, a s tím je najednou konec. Všichni ti dělníci teď nemají práci a vrací se zpátky na venkov.
V Číně nebude poptávka po nových realitách dalších 10 let. Tady je příklad: Čína je pořád hlavním odběratelem australského betonu. Obrovskou část z toho, co kupují, už nemůžou použít, a tak to Čína používá jako rozvojovou pomoc v Africe.
Velká část politických změn, kterých jsme byli svědky, je reakcí na zpomalení. Oni se snaží to zpomalení zoufale zabrzdit, a tak vidíme, jak z politbyra přichází všechna ta šílená politická rozhodnutí. Většina z projektů na rozvoj infrastruktury – nemůžou v nich pokračovat. Jediná věc, která by byla třeba, je nahradit uhlí solární energií. Mají obří nadkapacitu, žádné nové exportní trhy se neobjevují, nemají kam jít a domácí poptávku posílit nemohou.
Přeložil Ondřej Horecký
