Pan Ki-mun se osobně setkává s uprchlíky. (OSN)
„Počet migrantů ve světě se zvyšuje,‘‘ řekl zástupce šéfa OSN. Na světě bylo v roce 2000 více než 173 milionů migrantů, v roce 2010 jejich počet stoupl na 222 milionů a v loňském roce jich bylo již 244 milionů. Podle zprávy Trendy mezinárodní migrace: Revize 2015 (Trends in International Migrant Stock: The 2015 Revision) žijí téměř dvě třetiny migrantů v Evropě a Asii (75 milionů). Třetí největší populaci migrantů má Severní Amerika (54 milionů). Polovina všech migrantů ve světě jsou ženy.
„Nucená migrace dosáhla dosud nevídaných rozměrů. Počet lidí na útěku před násilím přesáhl 65 milionů…“ sdělil šéf OSN Pan Ki-mun. „Musíme se postavit za miliony lidí, kteří jsou nuceni opustit své domovy a zajistit ochranu jejich práv a důstojnosti, ať se ocitnou kdekoli. Solidarita a soucit se musí stát základem společného řešení, řekl k letošnímu Světovému dni uprchlíků generální tajemník. (Celý text jeho prohlášení)
Agentura OSN pro uprchlíky UNHCR upozorňuje, že právě teď je ta správná chvíle dát najevo státníkům a politikům, že veřejné mínění stojí za uprchlíky. Na Světový den uprchlíků, který každoročně připadá na 20. červen, otevře UNHCR k podpisům petici nazvanou #WithRefugees #ZaUprchlíky, vyzývající vlády, aby společně uprchlíkům pomohly. Petice bude předána 19. září v sídle OSN v New Yorku na zvláštním summitu o uprchlících a migrantech. Její text vyzývá vlády, aby společným úsilím zajistily, že:
- každé dítě uprchlíků bude mít příležitost ke vzdělávání
- každá uprchlická rodina najde nějaké bezpečné útočiště
- každý uprchlík bude mít příležitost pracovat nebo se rekvalifikovat a přispět k rozvoji společností, které mu dají šanci
Polovina všech migrantů ve světě jsou ženy.
Světový den uprchlíků
20. června roku 2000 byl vyhlášen Valným shromážděním OSN, tisíce akcí po celém světě si jej letos obzvlášť připomínají.
V Brně např. kancelář UNHCR v České republice uspořádala happening na Masarykově univerzitě, v programu byl obsažen brunch s jídlem z celého světa a v jeho rámci mohli návštěvníci zjistit, jak se žije uprchlíkům v České republice, jak vypadá dobrovolnická pomoc a jak se můžou sami zapojit. Program byl doplněn promítáním krátkých tematických dokumentů; besedou s uprchlíky žijícími v ČR, představením dobrovolnické databáze UNHCR, besedou s dobrovolníky pomáhajícími uprchlíkům v ČR, benefičním prodejem.
„Při útěku před násilím opouštějí vše, co mají...“
Nucená migrace
„Nové i přetrvávající konflikty a projevy násilí a perzekuce nutí lidi vydat se na útěk za bezpečím do jiných částí své země nebo překročit hranice a stát se uprchlíky či žadateli o azyl. Další žijí v dlouhodobém exilu, protože řešení vleklých konfliktů je v nedohlednu. Na konci roku 2015 bylo ve světě 21,3 milionu uprchlíků, 3,2 milionu žadatelů o azyl (již zařazených do procesu) a 40,8 milionu lidí tzv. vnitřně vysídlených, kteří na útěku zůstali uvnitř hranic své země, konstatuje Pan Ki-mun.
Světový den uprchlíků je příležitostí společně se zamyslet nad ničivým dopadem válek a pronásledování na životy těch, kteří byli nuceni utéct.
„Více než milion uprchlíků a migrantů se v průběhu loňského roku dostalo do Evropy přes Středozemní moře na malých a často nebezpečných plavidlech. Tisíce z nich břehů Evropy nedosáhly a staly se mementem našeho kolektivního selhání,“ uvedl tajemník OSN.
V některých oblastech v souvislosti s tím zesílila rozdělující rétorika, narostla xenofobie i restrikce v přístupu k azylu. Duch sdílené odpovědnosti nahradily nenávistné projevy intolerance. Jsme svědky znepokojivého nárůstu ve využívání detencí a budování plotů a dalších bariér.
Tisíce uprchlíků břehů Evropy nedosáhly a staly se mementem našeho kolektivního selhání.
Protiuprchlická rétorika je tak silná, že je snadné přeslechnout hlasy, které říkají: vítejte. Ale existují a existují po celém světě. V průběhu loňského roku došlo v mnoha státech a regionech k přívalu soucitu a solidarity. Běžní lidé otevřeli svá srdce a domovy uprchlíkům a některé státy přivítaly nově příchozí, přestože v nich mnoho uprchlíků již přebývá.
„Je nutné, aby byly tyto pozitivní příklady následovány. Musíme se postavit za miliony lidí, kteří jsou nuceni opustit své domovy a zajistit ochranu jejich práv a důstojnosti, ať se ocitnou kdekoli. Solidarita a soucit se musí stát základem společného řešení,“ vyzývá Pan Ki-mun.
Váleční uprchlíci v historii lidstva byli vždy
Když se ohlédneme do historie, migrace doprovázela válečné konflikty vždy. Do předválečného Československa prchali před Hitlerem Židé i Němci z Německa a nacházeli zde statut uprchlíků. Z válečného Protektorátu byly vypraveny Wintonovy vlaky s dětmi...
Můžeme si připomenout pár řádek ze vzpomínek Charlotte Martinů, manželky českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů, jak vzpomíná na dobu jejich několikaměsíčního exodu z okupované Francie.
„Od jara 1940 začaly nálety na Paříž. ...byli jsme odhodláni opustit Paříž stůj co stůj. Ale jak? A kam? Stáli jsme hodiny ve frontě pro lístky na vlak...
Počínaje tímto dnem, 11. června 1940, až do našeho příjezdu do Států, jsme spali nejméně ve čtyřiceti různých postelích, někdy i na tvrdých nádražních lavicích nebo v železničním vagónu. Často jsme nevěděli, kde večer složíme unavené údy, bolavou hlavu...
Ve 21 hodin jsme přijeli do La Souterraine. Kam se uchýlit? Do kavárny.“
Jenže kavárnu zavřeli ve 22 hodin a Bohuš se Charlotte se znovu ocitli na ulici. Nebylo ani řeči o tom jít do hotelu, vše bylo nacpáno uprchlíky.
„Šli jsme znovu na nádraží a strávili tam nekonečnou noc s jinými běženci. Pak jsme se zase kus cesty vláčeli pěšky, opět našli ochotný přecpaný autobus, který nás přiblížil o několik kilometrů k cíli.“
Ve Villefardu měli Martinů např. slíbeno, že přespí na statku, ale jejich místo zabrali jiní běženci. Do toho přišel telegram se slovy že v La Correze není už vůbec žádné místo.
Když našli bydliště v Ranconu (Haute Vienne), vzpomíná Charlotta, jak chodili s Bohušem do lesa na chrastí a pro mléko do statku vzdáleného 3 km.
...až do našeho příjezdu do Států jsme spali nejméně ve čtyřiceti různých postelích, někdy i na tvrdých nádražních lavicích nebo v železničním vagónu.
„Peníze též nebyly, pro Čechy zůstaly v Paříži zablokovány,“ svědčí Charlotte, třebaže patřili k dobré společenské vrstvě, nebylo jim to moc platno. Pomáhali jim jen oddaní přátelé ze všech koutů světa. „..musela jsem při nákupu každý frank obrátit, než jsem jej vydala.“
Bohuš jako cizinec nesměl do Marseille, a tak Charlotta jako rodilá Francouzka jezdila do Marseille vyšetřit, jaké mají možnosti opustit kontinent okupovaný nacisty. Když jim přítel Sacher ze Států zaplatil místa na americké lodi, „řetěz povolení, dovolení a razítkování tím nebyl u konce“.
Nakonec loď z Lisabonu odplula bez nich a ochladilo se.
Až v lednu mohli opustit Marseille a odjet do Španělska, kde potkali mimo jiné také Čechy na úprku, jako paní se 6měsíčním nemluvnětem. V polovině března 1941 se konečně nalodili na loď Exeter, dali sbohem Evropě a odpluli do azylu, do USA.
Charlotte Martinů – Můj život s Bohuslavem Martinů.
