Kapitalismus s čínskými rysy – Díl druhý: Privatizace státních podniků

Státní podniky se považují za jeden z pilířů socialistické ekonomiky. Když je většina státních podniků zprivatizovaných, socialistický systém ekonomiky se úplně rozloží, jelikož ekonomický systém charakterizovaný soukromým vlastnictvím se nazývá kapitalismus.

Co je velezajímavé, Komunistická strana Číny popírá svou privatizační politiku. Přestože k privazitaci opravdu došlo, strana nikdy nepřiznala, že byla vlastně dokončena již před desetiletím. Úřady privatizaci kamuflovaly pod pojmem „reforma státních podniků“, přičemž se záměrně vyhnuly debatám o tom, na jaký systém se to vlastně reformovalo. Ve skutečnosti měly státní podniky při reformě pouze dvě šance: buď plnou privatizaci, kdy vznikl stoprocentně soukromý podnik, nebo částečná privatizace, kdy si stát drží majoritní podíl.

Bankovní krize 90. let

Vláda měla důvod, proč zvolit privatizaci, ale záměrně o tom mlžit. Tehdejší premiér Ču Žung-ťi přibral při zvažování tohoto rozhodnutí v ohledu dva faktory. Tím prvním je, že státní podniky se staly pro vládu těžkým finančním břemenem a přivedly bankovní systém na pokraj zhroucení. Ekonomické reformy Teng Siao-pchinga nedokázaly vyřešit vážné problémy, kterým státní podniky  čelily. Společnosti navíc bezpodmínečně spoléhaly při svém fungování na půjčky od státu. S tím, jak se zhoršovaly obchodní podmínky, řada státních podniků přestala dluhy i s úroky bankám splácet. Od poloviny 90. let tak začalo být očividné, že bankovní systém může potenciálně vyvolat finanční krizi.

Z manažerů státních podniků se tak v podstatě nezákonnými prostředky stali noví vlastníci. Začátkem 90. let bylo víc jak 20 procent půjček od čtyř největších státních bank nevymahatelných a v roce 1994 utrpěl bankovní sektor Číny první vážnou celostátní ztrátu. K roku 1996 bylo 70 % celkových bankovních půjček nevymahatelných anebo dávno za splátkovým kalendářem.

Ve snaze zachránit bankovní systém před zhroucením musela vláda v druhé polovině roku 1997 představit restruktualizační plán pro státní podniky, čili privatizaci, a tím se zbavit většiny z více než 10 tisíc státních podniků, které představovaly pro stát obrovské břemeno.

Požadavky Světové obchodní organizace

Čína navíc dychtivě očekávala vstup do Světové obchodní organizace (WTO), aby mohla expandovat vývozy. Jenže WTO měla podmínku, že Čína musí zavést do 15 let tržní ekonomiku, upustit od plánované ekonomiky a spustit privatizaci státních podniků. Kdyby Čína nemohla prokázat implementaci privatizace státních podniků, do WTO by vpuštěna nebyla.

Jelikož vláda a média skrývaly fakta o privatizaci, lidé, kteří ve státních podnicích nikdy nepracovali, neměli tušení, co to ta „reforma státních podniků“ vlastně znamená. Ve skutečnosti ta takzvaná „reforma“ znamenala, že došlo k úplné privatizaci malých a středních podniků a ty velké se po částečné privatizaci nechaly zalistovat na trhu.

Úřady povolily ředitelům a manažerům státních podniků, aby zavedli „restruktualizaci“ a dočasné propouštění. Související nespokojenost a zloba ze strany veřejnosti tak byla mířena na tyto lidi, ne na vládu. Tito ředitelé a manažeři byli samozřejmě za převzetí viny patřičně kompenzováni.

Klíčovou otázkou v tomto privatizačním podvodu bylo: kdo státní podniky koupí? Stejně jako v případě Ruska neměli ani čínští ředitelé a manažeři státních podniků miliony nebo stovky milionů potřebných ke koupi společnosti a zahraniční kapitál hrál u čínské privatizace zanedbatelnou roli. Manažeři státních podniků se tak stali novými vlastníky, a to v podstatě nezákonnými prostředky.  

Domácí tabu

Toto je také důvod, proč čínská vláda zakázala domácím vědcům, aby proces privatizace státních podniků studovali, a čínská média jednoduše neinformují o událostech pravdivě.

Ironií zůstává, že navzdory tomu, že toto téma zůstává pro čínská média a akademiky tabu, zahraniční vědci jej studovat mohli prostřednictvím mezinárodních organizací jako Světová banka. Bylo jim dovoleno do Číny přijet a provést celostátní průzkumy o vlastnictví státních podniků po privatizaci. Za posledních deset let tito výzkumníci publikovali řadu anglicko-jazyčných knih o výsledcích čínské privatizace, ale žádná z nich nebyla nikdy přeložena do čínštiny a v Číně se prodávat nesmí.

Čínská vláda dovolila cizím vědcům, aby vlastnictví ve státních podnicích studovali za účelem shromáždění informací pro Světovou banku a další organizace, které potřebovaly data o procesu privatizace v Číně, a navíc těchto statistik bylo třeba kvůli zajištění vstupu do WTO. Vzhledem k tomu, že světová veřejnost již o privatizaci čínských státních podniků ví, postoj čínské vlády na domácí půdě lze pouze nazvat sebeklamem.

---

Přeložil: Ondřej Horecký; zdroj: