Ilustr. foto. (MARTIN BUREAU / AFP / Getty Images)
Jakou roli hraje filmová kritika?
Filmová kritika tvoří mezistupeň mezi PR a diváky. Přitom diváci nejsou tou cílovou skupinou. Kritiku čtou lidé, kteří chtějí mít přehled. Spotřebitelský test neukáže vliv kritiky stejně, jako když si například dáte rozebrat složení limonády.
Ale test ukázal, že diváci berou kritiku spíš jako jednoduchý servis. Kritik není ten zlý. Kritik hledá na filmu, komu je určen, nebo hledá něco, co není zcela zjevné, aby na to upozornil. Je tu přítomna konfrontace, doznívání. Recenze směřuje k těm, kteří film ještě neviděli, kritika zajímá ty, kteří již viděli.
Kritika je v podstatě výroba filmové události.
Podle čeho filmový kritik vybírá film, na který se zaměří?
Dorazí sto filmů, je to spíš taková selekce průměru. Někdy dostane kritik redakční zadání, třeba má 2 premiéry za týden. Důležitou alternativou je pestrost filmových žánrů.
Jaký má kritika vliv na zisk z filmu?
Podle výzkumu Masarykovy univerzity, oboru sociologie, má kritika vliv na 8 % lidí, kteří se podle ní rozhodují. Falcon uskutečnil průzkum podle počtu kopií filmu, jak je sledovaný. Ale když Mirka Spáčilová napíše negativní kritiku – na film přijde ještě více lidí.
Kritika spíš nehraje roli v návštěvnosti filmu. Recenze někdy ovlivní film od dokumentaristů, může režisérovi dodat „auru“.
Největší třecí plocha se nachází mezi kritiky a producenty. Zisk producentů je 7 % z filmu.
Pokud kritik nemá vliv na návštěvnost filmu, zda je pro producenty jeho hlas inspirací, poučením?
Nechci být „pozdním dramaturgem“. Dívám se, jak působí film v hotové podobě. Sleduji, zda neobsahuje prvky, které nepatří do dnešní doby.
Např. režisér Hřebejk po prvních úspěších změnil styl, nechává se diváky ovlivnit. Natočil pár dalších filmů, ale diváků ubývá. Pokouší se, přemýšlí, učí se. A teď i čte, co píše filmová kritika, ovšem radu nepřipouští.
Naopak, režisérka Třeštíková se dožadovala rady, co má dělat jinak. Má potřebu se o filmu bavit. Zdeněk Tyc vyvíjí stejné úsilí, dostaví se různé výsledky. (filmy Sirotek, Žiletky, Smradi, El paso, UŽ aj.).
Recenze směřuje k těm, kteří film ještě neviděli, kritika zajímá ty, kteří již viděli.
Měl filmový kritik někdy konflikt s diváky?
Filmové kritiky píši od r. 2003. Sleduji diskuze pod články, snažím se o seriózní tón, někdy naleznu i soulad. Konflikty moc nejsou, pokud nereagují rasisti. Ti jsou u nás nejhorší. Často reagují partneři autorů filmů – třeba manželka. Pod kritikou pohádky Tři bratři psala manželka autora, snad psycholožka, že nechápu poselství pohádek a symboly, můj text považuje za nehotový. Byl to nekonečný dialog.
Otázkou je – je vůbec možné film pochopit?
Návštěvě filmu předcházejí asi dva dny čtení rešerší, čtení distribučního listu, filmového katalogu. Kritik netápe. Následuje zhlédnutí filmu, jednou nebo vícekrát. Kritik se soustředí pouze na film, intenzita soustředění je vyčerpávající.
Neexistuje pravidlo, jak se na film připravit. Poznámky si nepíše, snaží se být neovlivněný, nemít předsudky ani se nenechat ovlivnit publikem. Existují různé triky, jak se odnaučit být ovlivněný.
Třeba Hvězdná pěchota – film se mi poprvé nelíbil. Později jsem pochopil, že jde o ironii, změnil úhel pohledu – a pak se mi film velmi líbil.
Užíváte si film při sledování?
Mám distanc. Více se soustředím, vice věcí porovnávám. Vyhýbám se znaleckému hodnocení. Reflektuji, současně mám živé prožívání i odstup. Já se rozštěpuje. Každý má srdce a rozum. Ale lidé se to neuvědomují. Divák má třeba myšlenku: „Líbí se mi to, protože mi to něco připomíná.“ Nebo: „Postava je dobře napsaná.“ (ani neví, kdo to psal). Přepínáte mezi reflexí a prožíváním filmu.
Jste schopen se v kině rozplakat?
Ano. Když pak píšu kritiku, je to znát i v textu.
Jaký je vztah filmového kritika k ČSFD?
Asi 50 % ČSFD je arzenál, kde lidé přebírají receneze, opisují z nich do diskuzí, nebo dávají rychlé komentáře. Ztotožňují se. Průměrný film vyvolává u lidí emoce, je to znát, když čtete komentáře.
A dobré filmy dopadají jako ty průměrné. Některé filmy hladí po duši. Ale filmy vyvolávající emoce nemají vliv na filmového kritika. Třeba Amélie z Montmartru, ta mne rozčilovala, není schopná mluvit, jen postrkuje věci. Symptom odhalení však nepokazí dojem z filmu. Nebo Forest Gump, to je nejlépe technicky udělaný film. Ale o čem vlastně je? O retardovaném průměrném Američanovi. Film nám vlastně říká – buď hloupý, nevyčnívej z řady, ti kdo se snažili, dopadli špatně… To jsou symptomy, které mi pak docházejí. Ale i po letech stále vyvolává emoce. Filmový kritik si všímá i vedlejšího efektu filmu, který není tvůrčím záměrem.
Jaký je symptom českého filmu? Co vás třeba zvedlo ze židle?
Český film je postižen, že miluje slabošského muže. O chlapské ublíženosti jsou tuny filmů!Kamenný most T. Vorla, Cabriolet, Mrtvej brouk, Divoké včely. nebo Ocas ještěrky – tam je strašná metafora.
České filmy nejsou duchovní, zobrazují plno ztroskotanců. Jejich symptomem je domácí násilí „povýšené“ na legraci. Okřikovat děti, fackovat ženu nebo znásilnění je v českém filmu považováno za komický prvek. To vše nás posouvá na východ! Například kdysi film Svatba jako řemen – zase je tam znásilnění, následuje trapné vyšetřování, které je spíše návodem pro dívky, jak raději neohlásit znásilnění. Film je přesvědčivý a vzbuzuje strach.
Nebo Markéta Lazarová – proč se film jmenuje právě po ní, když Markéta je v něm pasivní postavou, která jen trpí; hrdinkou je zcela jiná žena. Až ten film zhlédnete znovu po letech, uvědomíte si tu změnu náhledu.
Za zajímavý případ považuji objev Andreje Rublova.
Znáte nějaký „zlatý film“ z poslední doby?
Baví mne spíše české dokumenty. Ale – za „vychytaný“ film mohu jmenovat hraný koprodukční snímek Já, Olga Hepnarová. Tlumené emoce, film neodsuzuje ani nesympatizuje. Tvůrce v nás chce něco vyvolat, avšak nechce manipulovat. Hlavní roli hraje polská herečka. Víte, tak jako my užíváme metaforu „španělská vesnice“, tak Poláci říkají: „Je to jako v českém filmu“. Poláci jsou vážní. V Hořícím keři, v Pustině je znát polský vliv. Možná tato koprodukce stane základem evropského filmu. Evropská koprodukce je důležitá. Někdy se může ztratit původní identita.
Filmy mají být umělecké, nezávislé na financích.
Vyjmenuji ještě dva filmy, které mi stály za povšimnutí – Fotograf a Báthory
Co ztratil film od 60. let?
Došlo k rozpojení zvuku s obrazem. Umělecký film je základ, kontrast tvoří asociace. Film zachycuje módu, hudbu, v historických proměnách je opoždění. Např. filmy Zkouškové období Zdeňka Trošky – nepovedlo se zachytit původní námět, vytvoření listopadových událostí je povrchní a nepřesvědčivé. Nástup restitucí zobrazuje film Dědictví, který považuji za nejhorší snímek Věry Chytilové.
Zaujal mne seriál Semestr, za tento hlasuji, je to objev roku.
Zaujal mne seriál Semestr, romantický příběh. K vidění jsou dva hrdinové, rozdělený obraz, jak jsou u PC, na skype, na Facebooku, každý něco říká a něco jiného dělá. Je těžké tak vytvořit dialog. Tak za tento seriál, hlasuji, je to objev roku.
Jako první host CDF v roce 2017 se dostavil jeden z nejvýraznějších filmových recenzentů a kritiků Kamil Fila, který za svou práci obdržel v roce 2013 cenu Novinářská křepelka. Narodil se v roce 1980, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudoval teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury. Svou kariéru začínal na přelomu tisíciletí v internetových periodikách (Inzine.cz, Renaultrevue.cz, Filmpub.cz, Filmweb.cz, Moviezone.cz) a tištěných kulturních časopisech (Živel, Tamto, Metropolis, Film a doba).
