Ilustr. foto. (Cristian Newman / unsplash.com)
Ilustr. foto. (Cristian Newman / unsplash.com)
Na bolest obvykle pohlížíme jako na něco špatného, přitom je to užitečný pomocník, který nás varuje před újmou. Bez bolesti by naše životy byly kratší.

Philip Yancey a doktor Paul Brand ve své knize Pain: The Gift that Nobody Wants (Bolest: dar, který nikdo nechce) píší o vrozené vadě, která zapříčiňuje, že se lidé rodí bez schopnosti cítit bolest. Protože jim toto smyslové vodítko chybí, tito lidé se snadno stanou obětí vážných zranění, nevyhledají včas lékařskou pomoc a často umírají, ještě než dosáhnou plnoletosti.

Stejně jako negativní stránky dalších našich smyslů – zápach, odporná chuť, ostré zvuky nebo hrůzostrašný pohled – i bolest slouží jako poslíček, že je něco v nepořádku a je třeba to změnit. Když si ukopnete palec nebo narazíte hlavu, je to vzkaz, abyste začali věnovat větší pozornost svému okolí.

Jenže pak je tu jiná bolest, kdy trpíme, a vzkaz není jasný, bolest nám připadá krutá, zbytečná a nespravedlivá. V západní kultuře se obecně nesnažíme odhalit, co za bolestí vězí. Dobře to shrnuje jeden starší reklamní slogan na prášky na bolest: „Na bolest nemám čas.“ Ovšem pozor! Snahy o utišení bolesti bez toho, aniž bychom se pokusili odhalit vzkazy za ní, mohou vést k nechtěným následkům.

20170214-bolest2
V západní kultuře se bolest řeší prášky místo hledání skutečné příčiny. (Pixabay)

Například začátkem devadesátých let začalo být v módě předepisovat na chronickou bolest opioidy a výsledkem byla epidemie závislosti. Když si lékařský establishment uvědomil, že to byla chyba, a začal tyto léky pacientům odmítat, mnozí se přesunuli k heroinu, což vedlo k nebývalému nárůstu poptávky po této nebezpečné droze. Od roku 1999 se počet úmrtí na opioidy (jak drogy, tak ty na předpis) zečtyřnásobil. Americké středisko pro kontrolu chorob uvádí, že denně zemře 91 Američanů na předávkování opioidy.

Tohle životní drama zná Steven Ozanich velice dobře. Když mu bylo čtrnáct, namohl si záda a dalších třicet let zkoušel všechno možné, aby se zbavil bolesti. „Byl jsem zoufalý. Vyzkoušel jsem akupunkturu, tisíce napravování od chiropraktiků, fyzickou terapii, a taky jsem visel hlavou dolů jako netopýr, abych to protáhl,“ vzpomíná Ozanich.

Nakonec rezignoval a rozhodl se pro operaci – spinální fúze a titanové destičky. Dva týdny před zákrokem ale objevil doktora Johna E. Sarna, profesora rehabilitační medicíny na lékařské fakultě New York University. Na jeho přesvědčení operaci zrušil a dnes je již sedmnáct let bez bolesti. „Doktor Sarno mi zachránil život,“ svěřuje se Ozanich.

Sarnův objev

Časopis Forbes nazval Sarna v roce 2012 „nejlepším americkým lékařem“ kvůli jeho „zázračným kůrám“. Podpory se mu dostalo také od vděčných celebrit, od rozhlasového komentátora Howarda Sterna až po bývalého senátora za Iowu, Toma Harkina. Říká se, že Sarno pomohl milionům lidí, přesto jste o něm zřejmě nikdy neslyšeli. A možná to má co do činění se způsobem, jak k bolesti přistupuje. Ten je totiž ostře v rozporu s tím, jak bolesti obvykle rozumíme.

Sarno tvrdí, že bolest nevychází z fyzického těla, ale z jeho duševní a citové stránky. Tento proces nazývá syndrom myoneurální tenze neboli SMT. V podstatě jde o to, že naše temné, nevyjádřené pocity způsobují chronické napětí, což vede k fyzické bolesti.

Sarno se k této myšlence dostal v 70. letech, když vyšetřoval ženu jménem Helen, která byla kvůli silným bolestem upoutaná na lůžko. Pod psychoanalýzou si Helen vybavila, jak ji v dětství sexuálně zneužíval její otec. Odkrytí těchto vzpomínek vyvrcholilo v citové zhroucení a pocit, že zemře. Jenže po pár minutách třesu a pláče Helen najednou opustila bolest, která ji sužovala celé roky.

20170214-bolest3
Ilustrační foto. (Pixabay) 

Podobná pozorování Sarna přesvědčila, že chronická bolest je jakýmsi ochranným mechanismem, odvedením pozornosti od pocitů, jimž nejsme připraveni čelit.

Pro jedince, kteří jsou ochotni se svým emočním démonům postavit, je tento proces objevováním sebe sama. V nedávném dokumentu o Sarnovi nazvaném All the Rage se jeden z protagonistů přiznává, že po sezení s doktorem plakal. „Bolest byla najednou fuč. Bylo to pro mě v životě to nejbližší náboženskému prožitku.“

Doktor Sarno je už nyní v důchodu a není se co divit, je mu 93 let. Pochodeň po něm však převzali jiní. Jedním z nich je Ozanich, který napsal o svých zkušenostech s SMT tři knihy. Hodně lidí se uzdravilo už jen čtením těch knih, poznamenává autor.

Ozanich není lékař, a ani to není nutné. Léčba Sarnovou metodou nevyžaduje lékařský titul. Jde o jednoduchý proces, při němž pacient přijímá nějakou myšlenku nebo nový způsob pohledu na bolest.

„Zdrojem bolesti jsou nechtěné emoce,“ říká Ozanich, a proto, ať už za ním lidé přijdou s bolestí v noze, karpálními tunely nebo pícháním v bedrech, má pro ně nachystanou vždy tu samou otázku: „Co se odehrává ve vašem životě?“

Odpor

Zatímco moderní lékařství je zaměřeno téměř výhradně na fyzickou stránku člověka, dřív doktoři chápali, že emoce hrají při určování zdravotního stavu člověka obrovskou roli. Například tradiční čínská medicína věří, že negativní emoce zraňují orgány. Strach ubližuje ledvinám, hněv játrům a smutek plicím.

V dnešní době se bohužel lidé trpící chronickými bolestmi často urazí nebo naštvou, když jim někdo poví, že zdrojem jejich nepohodlí jsou city. Ale Ozanich ví, jak se tito lidé cítí: „Když jsem Sarnovu knihu četl poprvé, mrštil jsem s ní o zeď. Tak mě vytočila. Teď, v retrospektivě, vím, že jsem se rozčílil kvůli tomu, že to byla pravda.“

Tohle rozzlobí hlavně pacienty, kteří již mají důkazy, že jde o fyzický problém, například diagnóza lékaře poukazující na jasnou příčinu. Tvrzení, že fyzický důkaz nacházející se přímo v oblasti bolesti není příčinou pacientova nepohodlí, může znít podivně, ale podle renovovaného chirurga a odborníka na páteř Davida Hanscoma ze Seattlu je to pravda.

„Není zkrátka logické, aby každý kostní výrůstek vyvolal takovou bolest. Ty výrůstky tam byly pravděpodobně roky, ale zničehonic se vynoří bolest. Proč?“ ptá se Hanscom. Sám není žákem Sarna, ale pomocí vlastní klinické zkušenosti a pozorováním důkazů v lékařské literatuře dospěl k podobným závěrům. Ve své nové knize „Back In Control: A Surgeon’s Roadmap Out of Chronic Pain” (Opět pod kontrolou: Návod chirurga, jak se zbavit chronické bolesti) Hanscom tvrdí, že chronická úzkost a hněv jsou kořenem téměř všech případů chronické bolesti.

20170214-bolest4
Problém se vyřeší, když opadne úzkost. (Unsplash) 

Hanscom to vysvětluje prostřednictvím chemických procesů v organismu. U vleklého hněvu nebo úzkosti vylučujeme z těla adrenalin, o němž se ví, že zvyšuje citlivost nervů. A tak vás ten kostní výrůstek, zánět šlach, vyhřezlá plotýnka nebo další fyzické anomálie, které vás předtím netrápily, začnou nepříjemně otravovat.

„Problém se vyřeší, když opadne úzkost, protože opadnou chemické pochody v těle. Uvolní se, a proto bolest upadne. Tohle není jen pouhé regulování bolesti, někteří lidé skončí opravdu úplně bez bolesti,“ říká doktor Hanscom.

Ovšem stejně jako Ozanich, i Hanscom má zkušenost, že největší překážkou této neinvazivní možnosti léčby jsou sami pacienti. „Říkají: Tohle je bláznoství, já chci operaci.“ Ale ti z pacientů, kteří jsou přece jen ochotni věnovat nějaký čas a energii hrabání se ve svých emocích, jež za jejich bolestí vězí, zpravidla operaci zruší, vysvětluje Hanscom.

Tento jev nevypozoroval pouze u svých pacientů. Stěžejním okamžikem pro něj bylo, když mu zmizela dlouhá a mučivá vlna chronické bolesti – poté, co se podíval do sebe. „Když jsem se skutečně vypořádal se svými problémy, s hněvem, jichž jsem si nebyl vědomý, do šesti týdnů se mi začaly vytrácet příznaky,“ vzpomíná chirurg.

Před bolestí neutečeš

Bolest beder je ve světě hlavní příčinou invalidity. Jen v samotných Spojených státech tvoří operace páteře trh o hodnotě 12 miliard dolarů. Ozanich však tvrdí, že i v případě úspěšného zákroku není jisté, že osoba bude bez SMT: „Pokud uměle odstraníte symptom, ať už operací, léky, napravováním, čímkoliv, mozek to neovlivní, jen pozornost přesune na jiný symptom. Viděl jsem lidi, co měli SMT v zubu, a když se zub vytáhl, bolest se přesunula do dalšího zubu.“

Stejně jako bolest, i závislost může dočasně člověka ochránit před bolestivými emocemi. Ozanich vysvětluje, že alkohol a drogy SMT na chvíli zakryjí, ale když člověk nakonec zůstane čistý, bolest se pravděpodobně opět vynoří, aby zakryla ty temné pocity ukryté vevnitř, dokud není člověk připraven jim čelit.

Jedním z Ozanichových klientů byl napravený alkoholik, který si stěžoval na bolesti břicha. Navštívil předtím několik lékařů, ale nikdo nedokázal nalézt příčinu jeho potíží. Bolest se objevila 24 hodin potom, co přestal pít.

Podle Ozaniche to byl jen další trik mozku, jak odvést pozornost. „Sebrali jsme to rozptýlení a on zůstal jen s tou nahou emocí, která byla na spodu všech jeho problémů. Probojoval se tím a teď je v pořádku. Dokonce si otevřel kliniku pro léčbu závislosti.“

Vyléčení

Jak Hanscom, tak Ozanich mají každý své specifické přístupy, jak lidem pomoct postavit se svým bolestivým citům, ale oba dva se shodují na tom, že prvním krokem je pochopit skutečnou příčinu bolesti.

„Je to opravdu o tom, že ten člověk musí být připravený se uzdravit. Když někdo připravený není, bude ječet a křičet a vyběhne z místnosti,“ podotýká Ozanich. Jak pravil Hippokratés: „Je důležitější vědět, jakýže člověk nemoc má, než vědět, jakou nemoc člověk má.“

Zdá se však, že dnešní lékaři na tuto myšlenku zapomněli. Hanscom poukazuje na přísná časová omezení, která zdravotnictví na léčbu uvaluje, což činí hlubší pochopení jednotlivých pacientů prakticky nemožným.

„Dnes jsou pacienti skoro jako cvičné terče. Předepisujeme jim namátkovou léčbu, aniž bychom o tom dál přemýšleli. Přijdete do ordinace, udělají vám nějaké ty prohlídky nebo dají injekci a vy odcházíte. To ale není opravdová medicína.“

Podle zpráv Národních zdravotních ústavů z roku 2015 zažívá kolem 25 milionů Američanů (kolem 11 procent obyvatel USA) chronickou bolest. Jenže teď, když nejsou opioidy pro většinu pacientů k dostání, lékaři nevědí, jak se s bolestmi vypořádat. Hanscom se domnívá, že kdyby jak pacienti, tak doktoři dokázali přijmout emocionální kořen obranného procesu skrývajícího se za bolestí, mohlo by to změnit svět.

„Hodně společenských problémů je teď poháněno úzkostí a hněvem. Myslím si, že kdybychom stanovili tuhle diagnózu správně, mělo by to velký dopad na společnost.“


Zdroj: small United States

k heroinu