Eugène-François Vidocq (čti: Evžen Francoá Vidók). (Volné dílo)
Eugène-François Vidocq (čti: Evžen Francoá Vidók). (Volné dílo)
Stál už zcela na okraji a shlížel dolů na tekoucí řeku. Váhal se strmým skokem do hlubin. Když si připomněl váhu svých okovů a otrockou práci, odhodlal se ke skoku do proudících vln. Podobně jako u Jeana Valjeana, postavy z Hugových Bídníků, se odvíjel skutečný životní příběh Eugena-Francoise Vidocqa.

Po několika útěcích z vězení nebo z galejí se mu roku 1799 podařil definitivní útěk.

Jeho život v následující fázi lehce připomíná hraběte Monte Christa, další románovou postavu, jejímž cílem byla dokonalá odplata za těžkou osobní křivdu. Mnoho let se Vidocq ukrýval pod jinou identitou, avšak neustále mu hrozilo, že jej bývalí spoluvězni nebo lupiči udají policii. U Vidocqa, který se narodil jako syn pekaře z Arrasu, se tak vyvinul odpor a nenávist ke zločinu a jeho pachatelům.

Nakonec se sám přihlásil na policejní prefekturu v Paříži, kde současně nabídl svoje zkušenosti a znalosti světa zločinu s podmínkou, že se do žaláře již nevrátí. Policejní prefekt, který tehdy úřadoval, baron Pasquier, byl zaskočen otevřeností bývalého galejníka, který sám od sebe přišel spravedlnosti nabídnout své služby.

Baron jeho nabídku nakonec přijal a smlouva byla oboustranně podepsána. Poté došlo ještě ke smluvenému Vidocqovu zatčení, aby skuteční zločinci ztratili stopu, a pak se Vidocq nastěhoval do svého „hlavního stanu“, jedné z ponurých budov v Paříži.

Jako svoje spolupracovníky si vybral lidi podobného ražení, protože věřil, že „zločin se dá potírat zase jen zločinem“. Zaměstnával bývalé trestance, od kterých vyžadoval pevnou kázeň a platil jim, aby navštěvovali zločinecká doupata a podávali informace o zločinech už proběhnuvších nebo které se chystaly.

K ruce dostal nejprve čtyři spolupracovníky, poté dvanáct a dále celkem dvacet lidí, kteří všichni byli protřelými znalci podsvětí,  světa zločinu.

Přes 800 zatčení během jednoho roku

Vidocq, jehož postavu ztvárnil český herec Boris Rösner v seriálu Dobrodružství kriminalistiky, za jeden rok dosáhl významného úspěchu, když pouze s touto hrstkou pomocníků dokázal zatknout přes osm stovek viníků. Podařilo se mu dopadnout vrahy, vyděrače, podvodníky, zloděje, lupiče i loupežníky. Jeho „brigáda“ vyčistila zločinecká doupata, do kterých se předtím nikdy neodvážil vstoupit ani inspektor, ani soudce.

Prvních dvacet let čelila Vidocqova skupina nesčetným nepřátelským útokům, během nichž se spíše upevnila její odolnost. Vykazovala stále více úspěšných akcí, a stala se tak základem francouzské kriminální policie. 

Vidocqovy způsoby vyšetřování zahrnovaly mnohá přestrojení a převleky, fingované útěky z vězení a dokonce i fingovaná úmrtí. Vidocq si s pomocí svojí skupiny zajistil nepřetržitý tok cenných informací, jež vedly k odhalení mnoha zločinů. Jeho podrobná znalost zločineckého světa, postav z podsvětí, fotografická paměť, trpělivost, mistrný postřeh, bystrý úsudek a v neposlední řadě i archiv pečlivě uložených záznamů o světě zločinu se staly pilíři jeho úspěchu.

Vidocqova schopnost přemýšlet nad některými záhadami jej přivedla k pokusu o provedení prvního sádrového odlitku stopy z místa činu. Odlitek stopy ze sádry se stal jeho triumfem při usvědčení vraha a lupiče před soudem. Vidocq pochopil, že i takový způsob může zločince usvědčit.

A tak se počátkem 19. století zrodila moderní kriminalistika, u jejíhož zrodu stál bývalý galejník, později první náčelník Brigády de Sûreté, nejstarší policie světa. Později se už nedalo utajit, kdo je šéfem Sûreté, a tak Vidocq vystoupil na veřejnost. Stal se slavnou postavou. Metoda identifikace otisku stopy, kterou mimo jiné spravedlnosti nabídl, se stala základem forenzní vědy zvané trasologie.

Trasologie

Metoda zkoumá stopy bosých i obutých nohou, později začalo být přihlíženo i ke znakům papilárních linií, kterým se věnuje daktyloskopie. Postupně do trasologie přibyly stopy saní, lyží, berlí, pneumatik a pásových vozidel. Zahrnuje i další otisky lidského těla nebo předmětů, které se na místě činu nacházejí, například stopy zubů, uší, rtů, loktů a podobně. Stopy zajišťuje například odebráním části předmětu, na kterém je stopa vytvořena, odlitkem, fotografií, daktyloskopickou folií a moderně i elektrostatickým prašným snímáním. A vznikaly i další forenzní vědy.

Mechanoskopie

Když dávní „kasaři“ vypáčili zámek pokladny nebo trezoru, nemuseli si dělat žádné starosti s otisky prstů. Otisky prstů v té době ještě forenzní věda neznala, a tak mohli bez obav loupit z pevných trezorů pomocí nářadí. Ovšem pouze do doby, než si někdo všiml, jaké stopy po sobě nářadí zanechává. Není bez zajímavosti, že to byl právě český vrchní strážmistr četnictva Ladislav Havlíček, který byl průkopníkem takzvané mechanoskopie. Počátkem 30. let v Praze v celkem krátké době skončily žně takzvaných kasařů, lupičů, kteří dokázali otevírat trezory nadité penězi.

20170414-otisky
Otisky prstů i celých dlaní pocházející z let 1859–1860, které získal William J. Herschel, zveřejněné v publikaci The Origin of Fingerprinting (1916). (Volné dílo)

Tomu předcházel rok 1931, kdy zde byla zřízena samostatná mechanoskopická četnická skupina. Za velmi krátkou dobu se skupině pod vedením strážmistra Havlíčka podařilo usvědčit pěknou řádku kasařů a dostat jejich trestnou činnost pod kontrolu.

V průběhu války napsal Ladislav Havlíček o své metodě knihu Mechanoskopie – stopy a znaky řemeslných nástrojů, jež vyšla v roce 1940. Kniha českého strážmistra se stala první učebnicí mechanoskopie na světě. 

Nástroje kasařů byly tehdy rozličné. Překonávali pomocí nich nejrůznější překážky, jako jsou zámky dveří, mříže, cylindrické vložky a podobně. Mechanoskopie je dělí podle skupinové, rodové či druhové identifikace. Výzkum se zaměřuje na porušené trezory, schránky nebo poškozené oblečení. Všude mohou zanechat stopy a být následně identifikovány.

Daktyloskopie

Kolem roku 1877 si William J. Herschel, britský úředník působící v Indii, povšiml, že čínští obchodníci přicházející do Indie z Bengálska přidávali někdy ke svému podpisu otisk začerněného palce. Je možné, že dokonce slyšel o čínském zvyku, podle něhož se třeba rozvodové smlouvy manželů potvrzovaly otiskem ruky. Otisky prstů byly pozorovány na zboží z asijských zemí již od 7. stol. n. l.!

Po návratu do Anglie se Herschel pokusil prosadit sledování otisků prestů do administrativy pro identifikaci osob. Napsal také knihu The Origin of Fingerprinting.

Přibližně ve stejné době Henry Faulds, skotský lékař a misionář, studoval používání otisků prstů v Japonsku. V roce 1880 si Herschel přečetl Fauldsův článek popisující myšlenku používat otisky prstů při vyšetřování trestné činnosti ve vědeckém deníku a začal se s Fauldsem přít, neboť se považoval za pravého vynálezce této metody. O dvanáct let později jejich debata upoutala pozornost britského vědce Francise Galtona, který následně zveřejnil dílo o otisku prstů a navrhl vytvoření klasifikačního systému.

V roce 1912  porota ve Sweet Watteru uznala vinným bankéře Jonathana Webstera z vraždy Harryho Loftera na základě daktyloskopie. Detektiv Joseph A. Faurot provedl zkoušky v mnoha soudních síních. Jeho metoda usvědčení pak nastoupila vítěznou cestu všemi státy a vytlačila bertillonáž (více na straně 28). Jak se forenzní vědy postupně vyvíjely, počet metod, které napomáhaly vyšetřování, narůstal. Přidala  se k nim forenzní balistika, forenzní entomologie, forenzní chemie, medicína, psychologie, genetika a další.

Pinkerton v USA

Nelze zde nezmínit Pinkertony, soukromou bezpečnostní službu, která byla založena v USA roku 1850. Svoje jméno jí dal zakladatel Allan Pinkerton, agent a detektiv skotského původu. Podobně jako pařížská Sûreté ve Fancii, měla tato agentura svůj podíl v potírání zločinu na americkém kontinentě. Její zaměstnanci podobně zarputile stopovali zločince a v historii  prosluli tím, že se jim úspěšně podařilo překazit atentát  na prezidenta Abrahama Lincolna, který si je potom dokonce najal jako osobní stráž. Pinkertoni se proslavili i filmově, když šli těsně v patách bankovních lupičů ve snímku Butch Cassidy a Sundance Kid. Koncem 19. století pro firmu Pinkerton pracovalo početně více agentů než pro americkou armádu. 

Kriminalistická věda se postupně vyvíjela k dnešním supermoderním metodám, zanechávaje za sebou samozřejmě i množství chyb, nevyřešených případů, ale i úspěchů v dopadení pachatelů trestné činnosti. Dnešní kriminalistika používá stále vyspělejší a dokonalejší metody, avšak zločinnosti úplně zabránit nedokáže. Do mysli lidí vidět neumí, ani jejich srdci poručit.



Článek byl původně publikován v našem speciálu Svět Sherlocka Holmese. Stejně jako ostatní čísla si jej můžete objednat v našem eshopu


epoch-times-special-svet-sherlocka-holmese-titulka-a

Svět Sherlocka Holmese

Nahlédněte společně s námi do života spisovatele  A. C. Doylea, do historie anglického Scotland Yardu a věhlasných detektivů, pokuste se vyřešit logické hry, vyzkoušejte svoje pozorovací, dedukční a kryptografické schopnosti...

Objednat výtisk

Obsah: 52 stran

Cena: 49,- Kč

Datum vydání: Červen 2016