Umět správně naslouchat je v mezilidských vztazích nesmírně důležité. (Pixabay)
Umět správně naslouchat je v mezilidských vztazích nesmírně důležité. (Pixabay)
Většina párů ke mně přichází, aby se naučili lepším komunikačním dovednostem, alespoň to při prvním sezení říkají. To, co se popisuje jako komunikační problémy, jsou však obvykle problémy s nasloucháním.

Pravda je, že nejsme příliš dobří posluchači. Nevíme, a ani nás to nikdo neučí, jak jeden druhému naslouchat, přinejmenším to dělat tak, aby měl ten druhý pocit, že je opravdově vyslyšen a milován. Víme, jak poslouchat v hlavě, ale ne v srdci. A přesto, být pochopen je jedna z věcí, po níž lidské bytosti touží nejvíce a také ji nejvíce potřebují.

Pokud existuje jedna věc, která rozhoduje o tom, zda bude vztah úspěšný, pak je touto věcí schopnost naslouchat. Páry, které si dokáží k oboustranné spokojenosti naslouchat, spolu obvykle zůstanou, zatímco ti druzí, kteří to nedokáží, se rozejdou. Nakonec se cítíme být milováni pouze do té míry, do jaké se cítíme být vyslyšeni.

Případová studie: Beata a John

Nedávno jsem měla sezení s Beatou a Johnem (nepravá jména). Beata začala tím, že ji John nikdy nevyslechne, aniž by nenásledovaly výklady, řešení, soudy, obrana nebo útok. John reagoval tím, že tohle by se od něj čekat nemělo. V jeho očích byl její požadavek nerozumný, protože jen tam tak sedět a tiše poslouchat, aniž by se mohl bránit a vysvětlit svůj pohled, to není zkrátka realizovatelné. Pověděl pak Beatě, že to, co ona opravdu chce, je mít kontrolu nad jejich vztahem, způsobem, jak spolu komunikují a nad ním samotným.

Beata na jeho názor nereagovala, ale zopakovala znovu svou touhu, aby jí naslouchal, s prostou otevřeností a bez jakýchkoliv soudů. John jí oponoval tvrzením, že její názor je falešný. On jí naslouchá a slyší ji, a ona by se měla zamyslet, proč necítí jeho dobrotu a zájem.

Beata potom zopakovala svou touhu ještě jednou, téměř slovo od slova. Johnova reakce byla tentokrát v tom smyslu, jak strašně osamocený se ve vztahu cítí, a jak Beata vůbec nemá zájem poslechnout si, co je pro něho důležité.

A tak jsme začali pracovat na tom, jak se naučit naslouchat.

To, co se stalo Beatě a Johnovi, není o pohlaví a ani se to netýká pouze romantických vztahů. Tento pár přestavuje lidský problém: neustálé odmítání názorů druhých. Ostatně nás to učí. Když jsem je tak poslouchala, připadlo mi to jako sledovat letadlo, co se zoufale snaží najít místo k přistání. Všechny kontrolní věže ho odmítly, a ono si poletuje bez cíle. Nikdo ho neposlouchá, nemiluje, nemá kam přistát a jak se dostat domů.

My všichni si toto utrpení denně zažíváme a musíme se dělit o své zkušenosti pouze se sebou samými. Včera jsem například skončila velmi obtížné a srdceryvné sezení s jednou klientkou. Tu těžkou náruč plnou nezpracovaných pocitů jsem si nesla domů, kde si na mě vylila zlost paní, co mi hlídá dcerku. Ani jsem nestihla položit klíče od vozu na stolek, a už do mě pouštěla svou zlost za to, že dcera nechtěla jíst její těstoviny. A tak jsem musela odložit své vlastní pocity a potřeby, abych se věnovala konfliktní situaci.

A tohle nám život dělá ustavičně. Chce po nás, abychom se pohnuli od jednoho prožitku ke druhému, aniž bychom je stačili zpracovat, aniž bychom dostávali péči a pozornost, po níž tak toužíme a kterou tak potřebujeme.

Co opravdu chceme

Často své denní zážitky předkládáme stylem „Co s tím mám dělat?“, abychom druhého člověka zaangažovali. Přesto většinu času vlastně ani nechceme vědět, jaké řešení nám druzí nabídnou nebo co je v nás špatného. Je dost pravděpodobné, že v té době jsme již dostali hromadu dobře míněných rad.

Problém spočívá v tom, že od druhých žádáme ne to, co opravdu chceme, ale spíše to, co si myslíme, že si můžeme dovolit žádat. Netoužíme ve skutečnosti po tom, aby se s tím naším prožitkem něco udělalo, úplně nám stačí, když nás někdo vyslechne, pochopí, a není mu to jedno.

20170503-naslouchani2
Chceme někoho, kdo bude vědět, jak se právě cítíme a kdo nás bude při tom, co zažíváme, doprovázet. (Unsplash)
Na druhou stranu, jednou z nejtěžších věcí je naslouchat někomu, na kom nám záleží, když hovoří o nějaké bolestivé zkušenosti, a přitom mu hned nenabízet pomoc, návrhy řešení nebo snahu věci napravit. Podobně obtížné je naslouchat někomu, jak popisuje problém, o němž si dotyčný myslí, že jsme za něj zodpovědní, a nebránit se. A do třetice je tu naslouchání, jak někdo popisuje problém, o němž se domnívá, že jsme ho vytvořili my, a nesnažit se jej přesvědčit o jeho vlastní zodpovědnosti.

Nechat druhého, aby ucítil náš soucit prostřednictvím pozorného naslouchání, je jedinou cestou, jak vytvořit bezpečný prostor, v němž dotyčný bude moci uvědomit si vlastní zodpovědnost.

Jakkoliv se zdá, že to jde proti všemu očekávání, nejlepší je jednoduše nabídnout druhému člověku naši soucitnou přítomnost. Tím, že zdánlivě nic neděláme, a pouze posloucháme, umožňujeme druhým objevit to, co potřebují objevit, a vytváříme prostor, v němž mohou odhalit svá vlastní řešení. A ta jsou velice často dost odlišná od našich představ. Tím, že budeme ochotni nedělat nic, vlastně děláme tu nejlepší věc.

Když nasloucháme prožitkům druhých bez toho, aniž bychom je či situaci soudili (i když si myslíme, že za to můžou sami), druzí ucítí náš soucit. Ten často pohne člověka k tomu, aby odhalil, jakou roli on v dané situaci hraje.

Obviňování nebo ukazování prstem slouží na druhou stranu pouze ke zvýšení jejich obrany a oni nebudou ochotni si chybu přiznat. Nechat druhého, aby ucítil náš soucit prostřednictvím pozorného naslouchání, je jedinou cestou, jak vytvořit bezpečný prostor, v němž dotyčný bude moci uvědomit si vlastní zodpovědnost.

Naslouchání v praxi

Každý z nás touží podělit se o své prožitky, ale máme v mysli zakódováno, že pouhé naslouchání druhým je pasivní a že pomoc si vyžaduje akci. Co nevíme, je, že opravdové naslouchání je ta nejaktivnější a nejhojivější věc, jakou můžeme udělat, navíc s ohromnými výsledky. Naše přítomnost je daleko silnější než cokoliv jiného, co můžeme pro druhého udělat.

Proto zkuste příště jen v klidu poslouchat. A pokud jste v situaci vypravěče a druhá strana vás bombarduje nápady a zpětnou vazbou, s klidem tu osobu požádejte, aby vám naslouchala bez reakcí. Možná se budete cítit trapně někoho takhle žádat, ale pokud to ta druhá osoba opravdu dokáže, uvidíte, že to stálo za to.


Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Její internetové stránky jsou NancyColier.com

Z angličtiny přeložil Ondřej Horecký; originální článek:
 small United States