Sir Arthur Conan Doyle v roli detektiva

Skutečné kriminální případy slavného spisovatele

Autor Sherlocka Holmese byl vášnivým zastáncem spravedlnosti, ne každý ovšem ví, že i on sám si na detektiva zahrál, a to ve skutečném životě. Osobně se angažoval ve dvou uzavřených kriminálních případech a díky jeho aktivismu se podařilo zprostit viny dva muže obviněné ze zločinů, které neprovedli.

Tím prvním byl George Edalji, zakřiknutý právník indického původu. Sedmadvacetiletý Edalji byl v roce 1903 obviněn ze série mrzačení hospodářských zvířat, která v důsledku řezných ran na břiše pomalu vykrvácela nebo musela být utracena.

Farmáři v oblasti byli rozezleni nad tím, že jim koně a krávy umírali pomalou smrtí. Místní policisté dospěli k závěru, že bezcitným zvířecím vrahem či vůdcem bandy zločinců je George, syn vikáře v Great Wyrley, vesničky nedaleko Birminghamu.

Důkazem mělo být, že poblíž vikářova domu byl nalezen znetvořený poník a že George byl viděn, jak se v noci prochází na poli, poblíž místa, kde k jednomu z incidentů došlo. Výhružné anonymní dopisy zasílané farmářům měly podle grafologa shodný rukopis s písmem George Edaljiho.

Na základě těchto a hrstky dalších důkazů byl proto mladý muž odsouzen k sedmi letům nucených prací, aby byl po třech letech omilostněn. S jeho právnickou praxí byl však konec. O jeho osvobození usilovaly dvě petice adresované ministerstvu vnitra, které podepsalo kolem deseti tisíc lidí včetně několika set právníků, leč neúspěšně.

V roce 1906 se o případu dozvěděl Arthur Conan Doyle a rozhodl se rozběhnout vlastní vyšetřování. V Londýně se s Edaljim setkal a povšiml si, že muž trpí dvěma očními vadami – silnou krátkozrakostí a astigmatismem. Četl si totiž noviny v podivném úhlu a jen kousek od tváře. Přesvědčen, že někdo takový nemohl v noci běhat po poli, zohyzďovat zvířata a ještě při tom unikat policii, v té době již proslulý spisovatel odcestoval přímo na místo činu. Mluvil s usedlíky, kapitánem Ansonem (vyšetřujícím policistou), vikářem (otcem obviněného), a stejně jako by to udělal Holmes, pečlivě zkoumal a analyzoval detaily i okolnosti, aby došel k závěrům postaveným na logice, ne na domněnkách.

Není nic klamnějšího než evidentní fakt. (ze Záhady Boscombského údolí)

Zjistil, že rodina Edaljiů byla jako míšenecká vystavena předsudkům vesničanů, kteří jim již léta posílali anonymní dopisy. Zjistil, že George se večer po příjezdu z rušné práce v Birminghamu často chodíval procházet do polí. Odhalil také, že předpojatí policisté se při vyšetřování dopustili celé řady chyb a na faru vtrhli ráno po zabití poníka „ne na základě důkazů, ale aby si důkazy našli“. Objevil, že hlína na šatech George, kterou policie našla, nepocházela z pole, kde byl poník nalezen.

Jakákoliv pravda je lepší než neurčité pochyby. (ze Žluté tváře)

Strážník, který dům prohledával, našel starý kabát, který měl mít George Edalji údajně na sobě. Policista tvrdil, na rozdíl od vikáře, že kabát je navlhlý, ale jak namítl Doyle, v noci, kdy byl zločin spáchán, silně pršelo a kabát by tudíž musel být úplně promoklý, ne jen navlhlý. Navíc staré tmavé skvrny na kabátu, které policie označila za zvířecí krev, by musely být čerstvé a stále mokré, kdyby opravdu pocházely z oné noci, nemluvě o tom, že při podřezání poníka by zcela jistě došlo k potřísnění celého kabátu, a ne jen k drobnému zašpinění rukávu. A co se týče grafologa, ten se již v minulosti dopustil chybných posudků.

Po takovémto rozmetání oficiální verze obvinění byl George Edalji v roce 1907 zproštěn viny, byť bez kompenzace. Co je však důležitější, tento případ se stal katalyzátorem pro založení prvního odvolacího soudu, díky němuž se mohli lidé lépe bránit justičním omylům.

Případ Oscara Slatera

Několik let po rozruchu s Edaljim se proslulý spisovatel vložil do dalšího případu. Těsně před Vánocemi roku 1908 byla ve svém bytě v Glasgow brutálně ubita k smrti tupým předmětem zámožná, 82letá Marion Gilchristová, zatímco její služka si na chvíli odskočila pro noviny. Na místě se našly rozhrabané osobní dokumenty a navzdory množství drahých šperků chyběla pouze diamantová brož. Služka a soused zahlédli na chodbě domu dobře oblečeného muže, aniž by mu věnovali pozornost.

Policie chtěla široce medializovaný případ rychle ukončit a za hlavního podezřelého označila Oscara Slatera, německého Žida. Na první pohled se mohlo zdát, že by mohl být viníkem. Bydlel kousek od Gilchristové, kde provozoval nelegální hernu. Nedávno navíc dal do zastavárny diamantovou brož. Nejvíc mu však přitížilo to, že krátce po vraždě odplul do Ameriky – pod falešným jménem. Prohnaně vyhlížející Slater, vlastním jménem Leschziner, nebyl rozhodně člověk bez poskvrny a bylo o něm známo, že má styky s podsvětím, nicméně vrahem nebyl. Na dobu vraždy měl alibi v podobě svědectví několika známých a brož, kterou zastavil, neodpovídala popisu šperku staré paní Gilchristové.

V knize Případ Oscara Slatera holmesovským způsobem vyvrací jeden po druhém všechny důkazy policie.

A tak se Slater, jistý si svou nevinou, rozhodl vrátit do Skotska. Policie však mezitím přesvědčila služku staré paní, že muž, kterého v domě viděla, byl opravdu Slater. Detektivové našli doma u podezřelého malé kladivo, které označili za vražednou zbraň. Slater tak dostal trest smrti, dva dny před popravou zmírněný na doživotí díky petici jeho právníka, kterou podepsalo 20 tisíc osob.

Na nesrovnalosti v případu upozornil v roce 1910 amatérský kriminolog a právník William Roughhead. Jeho závěry a naléhání Slaterových právníků si získaly zájem sira Doyla, který napsal v roce 1912 knihu Případ Oscara Slatera, kde holmesovským způsobem vyvrací jeden po druhém všechny důkazy policie.

„Celému případu se, dle mého názoru, dostane nesmrtelnosti v análech zločinu jako nejvyššího příkladu úřední neschopnosti a tvrdošíjnosti.“  – A. C. Doyle

Spisovatel Slaterem jako člověkem pochybné minulosti opovrhoval, proč se tedy do kauzy vložil? Bylo mu jasné, že došlo k justičnímu omylu a spravedlnosti nebylo učiněno zadost. Ve svém díle Doyle vysvětlil, že Slater cestoval inkognito, protože plul se svou milenkou, a manželka se o tom nesměla dozvědět. Kladivo, které u Slatera našli, bylo příliš malé na to, aby způsobilo zranění popsaná v úmrtní zprávě. Lékař na místě vraždy prohlásil, že vražednou zbraní byla zřejmě velká židle, z níž kapala krev. Oběť mimo to otevřela dveře vrahovi dobrovolně, tudíž jej znala. Se Slaterem se nikdy nesetkala.

Pokušení vytvářet si předčasné teorie na základě nedostatečných údajů je kletbou naší profese. (z Údolí strachu)

Úřady však zůstaly neoblomné: Slater vinný je a za mřížemi zůstane. V roce 1925 se Doylovi dostala do rukou zpráva od Slatera, kterou propašoval z jeho cely propuštěný spoluvězeň. Slater spisovatele zoufale prosil, aby na něj nezapomněl a pokusil se ještě jednou dostat ho ven. A tak se Doyle vydal na osobní kampaň. Psal dopisy, navštěvoval přátele, hovořil s tiskem, začal veřejně vystupovat. Hnutí se pomalu rozrůstalo.

Slater byl roku 1928 propuštěn na svobodu. Aby však mohl získat kompenzaci, případ musel být znovu otevřen. Doyle zaplatil za obnovení procesu, v němž si Slater nakonec vydobyl šest tisíc liber (miliony korun na dnešní peníze). A myslíte si, že Doylovi peníze za soudní výlohy vrátil? Ani náhodou! Spisovatel, zklamaný takovým nedžentlmenským chováním, Slatera označil za nevděčníka.


Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Svět Sherlocka Holmese – viz níže.


Čtěte také: 

Sir Arthur Conan Doyle: „Dobrý obr“ – kým byl, jak žil a co dokázal

Zrození a smrt Sherlocka Holmese

Myslete jako Sherlock Holmes


Objednávejte naše další magazíny.

---

Poznámka: Faktickou korekturu textu provedla Česká společnosti Sherlocka Holmese, www.sherlockholmes.cz.

Zdroje:arthurconandoyle.com; Konnikova Maria, Myslete jako Sherlock Holmes, Brno, Bizbooks 2013; Arthur Conan Doyle, The Case of Mr. George Edalji, gutenberg.net.au, 2013; Weaver, G., (2006) Conan Doyle and the Parson's Son: The George Edalji Case – Cambridge, GBR: Vanguard, The Chronicles of Sir Arthur Conan Doyle, The Oscar Slater Case, siracd.com; Laslie William Blake, Slater, Oscar Joseph (1972 – 1948), Oxford Dictionary of National Biography; Oxford university Press, 2004.

---