Petr Casanova. (poskytl Petr Casanova)
Petr Casanova. (poskytl Petr Casanova)
Ambiciózní Čech s pro Čecha neobvyklým, leč známým příjmením – to je Petr Casanova, zakladatel oblíbeného webu FirstClass.cz, který lidi vede k rozvoji jejich osobního potenciálu. Petr rád píše o vztazích. Je autorem knižních bestsellerů 250 zákonů láskyDvanáct srdcí a nově 100 nejkratších cest k Tobě, a právě okolo vztahů se točil náš rozhovor.

O čem je vaše nová kniha 100 nejkratších cest k tobě? Čím se v ní zabýváte?

Jak už název říká – jak nalézt nejkratší cestu, ať k druhému, nebo k sobě, v okamžiku nejtěžších vztahových krizí.

Píšete, že věříte v dlouhodobé vztahy. Co je podle vás příčinou toho, že se dnešní generace tak rozvádí a rozchází? Děti, hypotéka, společné zájmy, nic nedokáže rozchodu zabránit. To už není věcí jednotlivců, ale spíše to vidím jako celospolečenský problém…

Je to globální problém. Doba je na jednu stranu příliš snadná, a na druhou stranu příliš obtížná. I když obojí je komplementárně propojeno. Víte, když mají lidé snadný život, zpohodlní, a život se v tu chvíli změní ve velmi těžký. A my žijeme v nejpohodlnější době – internetové. Dnes je možné jedním klikem vztah navázat i zrušit. Není téměř nic, co by lidi nutilo cokoli budovat. A to nemluvím jen o vztazích. Lidé se mají tak, že jim to stačí. Nepotřebují víc. Proto je doba singles, a to i v práci, kde jsou z lidí ostrůvky, jen výjimečně narazíte na funkční tandemy, týmy, lidé si závidí, nenávidí se, pomlouvají se. Stačí se podívat na naši politickou reprezentaci. Jsou to typičtí zástupci národa.

Co s tím? Je z toho cesta ven?

Samozřejmě. Lidstvo se neustále učí svými chybami. Díky tomu se rozvíjí. Je otázkou času, kdy si lidé uvědomí, že politika, prostředí, v jakém žijí, i třeba potraviny, jaké jedí, je jejich zrcadlo. Není to vina nikoho jiného. Víte, život je jako posilovna. Nemůžete podvádět a čekat, že to bude fungovat. Jakmile si lidé uvědomí, že sami ve svém životě na všechno nestačí a že potřebují mít kvalitní a dlouhodobé vztahy – partnery, kteří je zvednou z bláta, aby v něm po pádu z výšky nezůstali ležet – ponaučí se. Začnou znovu klást vztahy jako svou absolutní prioritu. Na půlmaratonu, který rád běhám, se říká: Chceš-li běžet rychle, utíkej sám. Chceš-li doběhnout daleko, běž s někým. Tak to je i v životě.

Liší se ženy a muži v tom, jaké dělají ve vztazích chyby? Pokud ano, jaké chyby to jsou nejčastěji na obou stranách?

Základní chybou je nekomunikace. Bez komunikace nelze vytvářet vztah. Na světě neexistují dva stejní lidé. Proto vstupují-li do vztahu, musejí vykomunikovat, jaké mají představy, rezervy, prahy bolesti. Co bolí mě, vás bolet nemusí. A proto musíme spolu mluvit. Jinak si zbytečně ubližujeme. Dnes chybí mezi lidmi komunikace. Paradox v době, která stojí na sociálních sítích, bezplatných esemeskách, neomezených voláních, mobilech v každé kapse, že? Nikdy předtím k sobě neměli lidé tak daleko, a přitom potenciál být si tak blízko.

Děti změní životní priority a nastavení rodiny. Na co by si měli manželé dávat ve vztahu pozor po narození a následně při výchově dětí?

Jako v každé době – aby šli dětem správným příkladem. Děti se rodí – když odmyslím podvědomí – jako prázdné nádoby. Učí se tím, co vidí kolem sebe. Kdykoli nás napadne nadávat dětem, podívejme se nejprve do zrcadla.

Život je jako posilovna. Nemůžete podvádět a čekat, že to bude fungovat.

A co dělat, aby se rodiče při péči o děti navzájem neodcizili?

Dítě je problém, a to je dobře. Všechny problémy odhalují, jak na tom pár skutečně je. Problémy jsou příležitostí, jak ukázat, že to spolu zvládneme. Jsou páry, jejichž vztah společná výchova utuží a posílí. A pak jsou pseudopáry, které se při prvním problému, a může to být už početí potomka, rozpadnou. Pár, ve kterém oba chtějí, překoná jakékoli překážky, ba z nich vytvoří takzvané stepping stones, jak říkají Angličané – odrazové můstky k silnější budoucnosti.

Nikdo není doma prorokem, jak se říká, a i sebelepší manžel/-ka se časem „omrzí“. To lepší jakoby bylo vždy mimo náš domov. Jak zabránit ve vztahu pocitům nudy, nespokojenosti s protějškem a nutkání hledat něco lepšího jinde?

Člověka, kterého omrzí manželka, obvykle stejně omrzí práce, dovolená i jeho vlastní život. To je způsob přemýšlení. Lidé, kteří jsou povrchní, mají pochopitelně blíže pocitu omrzení, protože pokožka každého člověka dělá asi dva metry čtvereční. Je otázkou času, kdy se tak malého kousku nabažíte. Stejně tak vzhled se časem kazí, přestává být atraktivní. Kdo se chce vyhnout nudě, měl by obecně jít do hloubky. I v případě partnera. Nitro je nekonečné. Na rozdíl od vzhledu je nitro stále zajímavější, čím déle s člověkem jste. On nabývá vědomostí, zkušeností, rozhledu, neustále se rozvíjí. U lidí, kteří jsou schopni se druhým nasytit, je vysoká pravděpodobnost, že takový pocit budou mít dříve nebo později u každé partnerky.

Díky dnešní rozvodovosti a rozchodovosti tu máme přímo záplavu svobodných maminek. I ony by si rády našly nového partnera, ale péče o děti je zahlcuje a na nějaké randění jim moc času nezbývá, ani nemluvě o nedostatku sebevědomí. Kde je pro ně podle vás největší šance najít si toho pravého?

Obecně platí, že blízkého člověka si každý najde tam, kde se cítí nejlépe. Já, když rád sportuji, nejspíš najdu blízkou partnerku při sportu. Kdo rád cestuje, najde vhodného partnera na cestách. Svobodné maminky mají velkou výhodu v tom, že zpravidla už něco vytrpěly, jsou vnitřně silné, dokážou si poradit a hlavně si váží třeba i obyčejného chlapa, který sice nevypadá jako Jamie Dornan, ale má je rád, má rád jejich děti a hledá partnerku, která si váží obyčejného chlapa. U svobodných maminek nevidím problém. Pokud mají za sebou těžkou minulost, jsou silné a ocení partnera.

Co byste doporučil, když se vztah ocitne ve vážné krizi? A co v případě, že druhá strana žádný problém nevnímá, a tudíž ani nemá potřebu nic řešit? Je možné vztah zachránit, když na tom pracuje pouze jedna strana?

Existují pouze dvě možnosti. Buď komunikovat, protože to je jediná aktivní cesta ke sblížení, anebo se odpojit. Někteří lidé si totiž hodnotu toho, co pro ně děláme, uvědomí až ve chvíli, kdy o nás přijdou. Je to podobné jako se zdravím – dokud ho máme, ani si ho nevšimneme. Ale jakmile ho ztratíme, uvědomíme si jeho hodnotu, a od té doby jsme ochotni udělat cokoli pro návrat zdraví. S partnerem, který nechce stavět, je prostě nejlepší stavět přestat. Co s partnerem, který s Vámi nestaví a jen boří? Proč na něm za každou cenu lpět?

Jak to udělat, aby pokud dojde k nevěře, nevěra vztah nezničila, ale posílila?

Člověk je chybující tvor. Nedefinuje ho tedy to, JESTLI dělá chyby, protože ty děláme všichni, ale to, JAK se ke svým chybám postaví. Já obecně nedoporučuji dávat témuž člověku druhou šanci. Jen tak si uvědomí hodnotu své chyby. Ale pozor, neříkám tím, abychom nedali další šanci stejné osobě se stejným jménem, jen musí být JINÝM člověkem, tedy dostatečně ponaučeným. Všechny problémy mají potenciál vztah posílit, ale musejí chtít oba.

Jak vnímáte roli moderních technologií ve vztahu?

Já kladně. Moderní technologie jsou nástroj jako každý jiný. Není chybou Facebooku nebo mobilních telefonů, když s nimi lidé neumějí zacházet – když je využívají k rozbití vztahu, ne k jejich upevnění. Stejně tak není chybou aut, že bouráme, nebo chybou propisek, že děláme hrubky v psaném textu. Život je tak složitý, jak složitý si ho lidé dělají.

Vývoj partnerů se po letech v mnoha směrech rozchází. Manželé, kteří se rozejdou, často uvádějí, že se vztah ocitl na mrtvém bodě a už si nemají co říct. Je podle vás lepší prožít celý život s jedním člověkem i za cenu, že je vztah „vyhořelý“, anebo mít několik funkčních navazujících vztahů, které odpovídají fázi vývoje, v niž se člověk nachází?

Můj názor je jednoznačný proto, že už vím, co je největší hodnota v lidském životě. Není to zdraví, protože i na Titaniku byli všichni zdraví. Tou největší hodnotou je čas. Absolutně nevidím žádný smysl v tom trápit se ve vyhořelém vztahu, a to ani partnerském, ani pracovním. Neexistuje minuta, kterou by Vám život vrátil zpátky. Každý člověk je plně odpovědný za to, jak využívá svůj čas a s kým. Já nehodlám marnit čas ani jedinou sekundu. Je naprosto běžné, že se v průběhu let potkávají lidé na odlišném stupni duševního vývoje. Proto se stane, že někdejší spolužák, kterého jsme celou dobu přehlíželi, nám po dvaceti letech přijde úchvatný, a naopak. Smysl je tam, kde jsou lidé ochotni spolu budovat. Takovému vztahu je třeba odevzdat všechno, protože má obrovský podpůrný efekt na všechny aktivity, které v životě děláme. Indiáni mají moudré přísloví: Když zjistíš, že tvůj kůň je mrtvý, sesedni.

Jak je to s vámi? Jste ženatý? Máte partnerku svých snů?

Ano, jsem ženatý, mám nejlepší partnerku, jakou jsem v životě potkal. Tím neříkám, že by byla nejlepší pro kohokoli jiného, tak jako tím neříkám, že moje předchozí partnerky nemohou být nejlepší pro někoho jiného, než jsem já. Je to žena, která rozumí tomu, jak se ve vztahu dělají kompromisy – že to neznamená ustoupit druhého (protože pak bychom se jeden druhému vzdalovali), ale dělat vstřícný krok k druhému (protože pak se přibližujeme); komunikuje okamžitě, jak se jí něco nelíbí; je zvyklá budovat, a proto nestrpí, abych zůstal stát; má ráda aktivní život a plnění snů; má uzavřenou minulost a respektuje tu moji; a hlavně je úrovní svého vývoje o hodně přede mnou, takže si cením každého dne, který mi věnuje, a dělám všechno pro to, aby mi věnovala ještě i ten zítřejší.

Děkujeme za rozhovor.