Andrea s kluky ze sirotčince ve vesnici Mahango v jihozápadní Tanzanii. (archiv Andrey Růžičkové)
Jak jste se do pro nás exotické Tanzanie dostala?
Oslovila mě Miška Gongolová z organizace Bez mámy, jestli se nechci stát dobrovolníkem, a představila mi ten projekt. Od prvního okamžiku, když mi napsala, jsem věděla, že pojedu. Bylo to řízení seshora. Hrozně jsem chtěla, aby se mnou jel manžel, protože takové ty cesty už bez něho nedávám, protože hrozně citově strádám. Tím pádem si nedokážete užít ty zážitky, protože ta emoce, že vám někdo chybí, je mnohem silnější. Takže jsme to zkusili, a vůbec jsem toho ani na sekundu nelitovala.
Co vás na subsaharské Africe lákalo?
Mě nikdy nepřitahoval luxus. Mám totiž pocit, že jak máme všechno, ocitli jsme se v úplné prázdnotě. Vždycky mě fascinovaly země, které na první pohled, náš evropský pohled, nemají nic – jsou chudé, jsou bídné, a to mě fascinuje, protože si myslím, že tam můžeme objevit bohatství té krajiny, ale i nás samotných.
Jak dlouhý byl váš pobyt?
V samotné vesnici Mahango, kde Bez mámy působí, jsme strávili týden. Je to krátká doba, ale zároveň tak akorát. Hrozně jsem se bála zůstat déle z citových důvodů, kvůli dětem. Protože ať už chcete nebo nechcete, ty emoce tam velmi přirozeně vznikají. Obávám se, že kdybych zůstala déle, velice by mě to citově zasáhlo.
Co se týká praktické stránky, jaký jste měli na africké vesnici komfort? Byla tam elektřina, voda?
Měli jsme tam vodu, která se dala pít, a díky ní jsme tam přežívali, protože jiná nebyla. Tekoucí voda ale nebyla. Měli jsme vždycky příděl v kýblu na umytí. O komfortu se tedy nedá mluvit, ale já jsem s tím počítala, byli jsme na to připravení. Neočekávali jsme žádný luxus. I když to přijde člověku první, druhý den hrozně nepřirozené, pak už je to docela normální. Takže vždycky byla kyblíková metoda plus jsem si pomáhala vlhčenými ubrousky od nás.
Jak se lišily představy od skutečnosti?
Nešla jsem tam se žádnými představami, protože častokrát mám v životě obrovské představy, a pak bývám zklamaná. A tak se posledních pár let učím nic neočekávat. V podstatě jet někam, kde jenom přijmu to, co se mi nabízí. Myslím si, že na této cestě se mi to docela povedlo. Jela jsem tam s tím, že budu někde, o čem nemám v podstatě ani tušení, nevím, jak funguje sirotčinec, jak fungují charitativní organizace tohoto typu, a jen se nechám unášet tím, co tam je. A tak to i bylo.
Řádová sestra tleská dětem poté, co dohrály scénku při vánočních oslavách. Sestry pomáhají s výchovou sirotků v Mahangu. (archiv Andrey Růžičkové)
V Tanzanii jste strávila Vánoce. Jak je tam vlastně slaví?
Vánoce probíhaly tak, že jsme uřezali větev z tropického stromu, která nám samozřejmě asi po deseti minutách zvadla, takže byla vyschlá jako jedle, (smích) pak jsme s dětmi dělali papírové ozdoby. Ze začátku jsem si říkala, že je to takové bizarní, že ten stromeček vůbec není hezký, ale pro ty děti ten stromeček hezký byl a ve výsledku se strašně líbil i nám.
Co bylo překvapení, oni neslaví Vánoce 24., ale 25. prosince. My jsme 24. čekali nějakou velkou hostinu a měli jsme strašný hlad. Nakoupili jsme na trhu ještě ovoce a zeleninu, abychom měli večeři pestřejší, ale ono se tam nic moc nedělo, tak jsme si udělali Štědrý večer náš, v tichosti.
Pak jsme šli pěšky do kostela na „půlnoční“, kam měl přijít nějaký kazatel, ale čekali jsme asi dvě hodiny – a nic. Půlka osazenstva se rozhodla, že půjde zpátky, a ta cesta pěšky potmě nám trvala asi hodinu. (smích) Ale byli jsme v kostele druhý den, v městečku poblíž, a když jsme se z kostela vrátili, děti nám připravily program a měli jsme tu bohatou štědrovečerní večeři. To znamená, že místo rýže a hrachu tam bylo i maso. (smích)
Dostaly děti i nějaké dárky, tak jako se to děje u nás?
Měly hostinu a každé dítě dostalo dárek. Samozřejmě spíš věci, které potřebují do školy, plus dopisy od adoptivních rodičů. Bylo to velmi veselé, tančilo se až do půlnoci.
Kolik je v sirotčinci dětí?
Momentálně 23 dětí a v nejbližší době mají přibírat nějaké nové.
Co si z pobytu odnášíte?
Mě to tam naučilo neuvěřitelnému klidu. Vždycky, když jsme si mysleli, že bude něco trvat deset minut, a trvalo to tři hodiny, Michal Soták, jeden z dobrovolníků, vždycky s takovým buddhistickým klidem pronesl: „Děcka, máme jenom čas.“ Ta hláška mně i manželovi silně zůstala. I tady si říkám, že ten čas máme. On je stejný na celém světě, jen je otázka, jak ho pojmeme. Takže od té doby, co jsem se vrátila, se míň stresuju a říkám si, že se taky svět nezblázní, když hned nezvednu telefon nebo když okamžitě neodepíšu, nebo když i něco stíhám, ale vím, že mě to stresuje, odložím to o dva týdny později.
Ohledně kulturních rozdílů, co vás v Tanzanii nejvíc překvapilo?
Kostel, mše a tak. Nejvíc mě překvapilo, jak dlouho čekají na kněze. (smích) A překvapilo mě, že i když přijde o tři hodiny později, ti lidé se na něho vůbec nezlobí. U nás by z toho byla vzpoura farnosti. Možná i z toho bychom si mohli vzít příklad – že je úplně jedno, kdy přijde ten, koho očekáváme, ale důležité je, že přijde.
Hoši ze sirotčince v Mahangu s jednou ze slepic, které si chovají. (archiv Andrey Růžičkové)
Taky jsem vůbec nečekala, že ty děti můžou být tak vychované. Byla jsem fascinovaná jejich disciplinovaností, tím, jak spolu všichni vycházejí, že do sebe nepostrkují, nikdo není na nikoho zlý a jakou mají úctu k dospělým, to byl pro mě úplně šok. Je vidět, že když řád nemá řád, jako u nás, tak to funguje, je to v harmonii. Nebo i to, že se před každým jídlem modlí. Častokrát já sama jsem se přistihla, že mám strašný hlad, a říkala si: Bože, už pojďme jíst, dyť nám to vystydne. A pak jsem si uvědomila: Co děláš? To nedokážeš vydržet o pět minut dýl? Uklidni se!
Hodně mluvíte o kostele, Bohu, víře... jste sama věřící?
Jsem.
Tento pobyt v Africe, posílil vás duchovně?
Posílil moji důvěru v Boha.
Když už jsme u víry... v regionu, kde jste byla, žije spousta muslimů. Jak tam mezi sebou křesťané a muslimové vycházejí? Tady máme tendenci házet všechny muslimy do teroristického pytle…
To je o nevědomosti lidí. Vycházejí tam spolu úplně v pohodě. My jsme s nimi neměli problém, oni s námi taky ne, všichni společně žijí, žádný konflikt jsem neviděla, ani o žádném neslyšela, když jsme se na to ptali.
V Africe jste hodně fotila, máte s tímto materiálem nějaké plány?
Mám. Vybírám ty nejlepší. Potom chceme uspořádat putovní výstavu po České republice spojenou s přednáškami o organizaci Bez mámy. Jde nám o to, aby to nebyla jen výstava, ale aby to bylo víc interaktivní a mohli jsme se podělit o svoje zkušenosti.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Objednávejte naše další magazíny.
