S Andrewem Urbišem o terapii tmou: Když temnota léčí

Ani já nedokážu atakům myšlenek odolat, a to jsem v tomto dokonale zvukově i světelně izolovaném domku usazeném uprostřed areálu Beskydského rehabilitačního centra na pouhých pár hodin. Doktor Urbiš, který projekt terapie tmou v Čeladné inicioval, se nechal inspirovat tibetskou praktikou yangtik, kterou používají tamní mniši. Jeho zařízení je ovšem daleko sofistikovanější a má medicínské zabezpečení 24 hodin denně.

Za dvě hodiny ve tmě jsem si všiml zajímavé věci, a sice že tma není vždy jen černá. Když mám otevřené oči, někdy mě skoro až oslňuje. Koneckonců, doktor Urbiš ve své poutavé knize Terapie tmou popisuje, že sám ve tmě „často zaznamenával různé barevné odstíny a struktury“. Hlavou se mi ke konci mihne myšlenka, že by mi nevadilo zažít tu dva či tři dny a experiment si prodloužit. Otázka je ovšem, kdy. Vila Mátma jako jediné profesionální zdravotnické pracoviště tohoto druhu na světě je totiž obsazena až do konce roku 2018...

Pro doktora Urbiše se stala tma životní láskou, koníčkem i profesí. Byl to on, kdo terapii tmou přivedl do Česka a začal ji zkoumat na vědecké úrovni. Ve vile Mátma strávil plných 50 dnů. Do Čeladné jsem si za ním přijel popovídat o tom, v čem může být tato metoda prospěšná.


Světlo dává lidem pocit bezpečí, s tmou je to naopak. Dřív se trestanci zavírali do temných kobek za trest, a vy po klientech chcete, aby si za to ještě platili. Jde vlastně o dobrovolnou formu utrpení. Musí to mít asi značné přínosy…

Proč by to mělo být utrpení? To je jen naše zkreslené vnímání celého systému. Tato civilizace je postižena velkou nerovnováhou světla a tmy. Pořád někde něco svítí. Do jisté míry jsme deformováni křesťanstvím, které vždy označovalo tmu jako zlo, jako něco negativního. Tma umožňuje rozvíjení některých procesů, které za světla nejsou možné. Naše nervová soustava je neustále excitována ohromným množstvím informací. Současný člověk za jeden den přijme tolik informací jako před sto lety za celý rok. To znamená, že jsme přetíženi a nejsme schopni se věnovat velmi potřebným vnitřním procesům. A to nám právě umožňuje tma.

O jakých procesech hovoříte? Fyzických, nebo psychických?

Obojí. My dneska víme, že tma má úžasné účinky na fyziologii, na celý organismus. Například se tam skvělým způsobem léčí kožní onemocnění. Ukazuje se, že pouze ve tmě je organismus schopný regenerovat. To znamená, že se tam třeba dříve hojí zranění, úrazy a podobně, snižuje se tam tlak, u většiny lidí se ve tmě snižuje hmotnost. Také zlepšuje zrak a sluch. V severských zemích jsou některé pokusy, kde krátkodobým pobytem ve tmě, to znamená tři dny, léčí „závisláky“ – alkoholiky, kuřáky, drogově závislé apod.

Většina lidí dnes nevydrží bez mobilu ani pár hodin a internet se stal životní nutností. Jak se vypořádávají s tím, že jsou odříznuti od veškeré technologie?

Já tam skutečně mám lidi, kteří jsou na těchto věcech závislí. A teď si představte, že mi tam přijde člověk kuřák a má strach, že to nevydrží. Ale jim to nevadí, a když odcházejí, skutečně nekouří. A to je odpověď i na ten telefon. Někteří odcházejí, a vůbec telefon nezapnou, i když se vrací domů. A ani jim to nechybí.

Když už jsme zmínili severské země... v zimě tam konzumují zvýšené dávky vitamínu D, protože nemají dostatek světla a slunce. Hrozí u terapie tmou podobný deficit?

Ne. U nás je to krátkodobé. Nejkratší doba je tu sedm dnů a nejdelší doba, kterou jsem absolvoval já, je sedm týdnů. Takže tam problém s vitamínem D nehrozí. Navíc upravuji stravu, a to podle typu osobnosti. Každý mi předtím vyplní dotazník, já na jeho základě stanovím somatotyp a potom mu sestavím jídelníček.

Takže když má někdo rád bůček, dáte mu tam bůček?

Ne. Musí tam být výlučně vegetariánská strava. Bavili jsme se o jakémsi narovnání tohoto pokřiveného světa plného informací a je třeba vědět, že strava jsou také informace a nejsložitější informace – to je prosím maso.

Být jen sám se sebou a svými myšlenkami může znít jako strašlivá představa. Jak se s tím klienti vypořádávají? Dostávají nějakou psychologickou průpravu nebo duchovní vedení, jak se chovat, na co myslet?

Zaprvé, když každý nastupuje, vedu s ním pohovor. Dělám s ním testy. Opatrovník slouží k duchovnímu vedení. Já toho klienta doprovázím, ale doporučení pro něho nemám. Důležité je nic neočekávat, na nic se nepřipravovat, jenom pozorovat sám sebe a co se mnou tma dělá. Jak říká Lao-c’: „Kdo neočekává, není zklamán.“ Prostě přijďte a pozorujte, co se vynořuje. Já tam každý den chodím a zpovzdálí jim pomáhám. Když chtějí, vyslechnu jejich sny, jejich vize.


Jaká je motivace těchto lidí? Psychické problémy, fyzické problémy, vztahové záležitosti…?

Všechno z toho, co jste řekl, ale zásada je, že to jsou lidé přetížení se syndromem vyhoření. Řekl bych, že 70 procent mých klientů jsou vrcholoví řídící pracovníci, majitelé velkých podniků. Jezdí sem i ze zahraničí. Mám tady jednoho kapitána na americké námořní lodi, mám tu koordinátora OPEC. My neděláme reklamu. Ti lidé to někde zaslechli a prostě přicházejí. Také sem chodí někteří exponovaní herci a herečky. Měl jsem i některé vysoce postavené vládní činitele.

Chodí sem víc ženy nebo muži?

Je to tak půl na půl.

Na svých stránkách uvádíte, že si lidé mohou v průběhu terapie psát nebo kreslit. Jak je to v absolutní tmě možné?

To byste se divil. Tam se úžasným způsobem rozvíjí kreativita. Beru to sám na vlastní osobě. Já jsem byl vždycky strašné kopyto, ale jak jsem vylezl z té tmy, už jsem měl tři výstavy… to je vám taková touha něco vytvořit…

Je to tím, že nic neděláte?

Uvolňují se tam nevědomé mechanismy, a mezi ně patří i kreativita. Podívejte, měl jsem tam spisovatele, který měl tvůrčí krizi. Když tam přišel, za těch sedm dnů napsal půl knihy. Měl jsem tam jednoho docenta ekonoma z univerzity v Brně. Ten mě požádal, ať mu donesu mechanický psací stroj, a on tam v angličtině poslepu napsal odbornou studii, kterou mu potom zveřejnili v různých mezinárodních časopisech. Existuje jeden malíř v Praze, který tam nakreslil sto obrazů. Nebo jsem tam měl inženýra konstruktéra, který si přišel odpočinout. Když jsem ho zpovídal, povídal mi: „Mám takový závažný úkol, měl jsem vymyslet nějakou konstrukci. Teď si odpočinu a vyřeším ho, až se vrátím zpátky.“ Když jsem pak přišel ve čtvrtek (konec terapie), viděl jsem, že tam měl z plastelíny, kterou tam máme, udělané takové válečky, a že z nich něco poskládal. On vám v té tmě normálně vyřešil tu konstrukci.

Neříkají lidé, že se tam nudí?

Někteří ano. Většinou jsou to lidé, kteří se instinktivně brání být sami se sebou. Bojí se sami sebe. U velice exponovaných lidí, kteří pořád jedou a něco dělají, a teď najednou nic, se projevuje absťák.

Kolik lidí těch sedm dnů vydrží?

Měli jsme tam už kolem 350 klientů, takže asi těch deset procent odchází předčasně.

Jak dlouho terapie funguje, než člověk zase sklouzne do obvyklého nezdravého způsobu života a uvažování?

To je individuální. Kdybych se to pokusil nějak zobecnit... když jsem byl poprvé ve tmě, bylo to v jednom nehostinném podzemním krytu, trvalo mi potom tři měsíce, že jsem to cítil. To prostě cítíte. Když jsem ve tmě později strávil padesát dnů, cítil jsem to asi dva a půl roku.

Existuje ve tmě hlubší propojení mezi naším řekněme hlavním vědomím a nevědomím nebo podvědomím, ať už to nazýváme jakkoliv?

Toho se bohužel dopouští i řada psychologů, že hovoří o podvědomí. To je špatné označení, já na tom trvám, protože existují jenom dvě kategorie – vědomí a nevědomí. Podvědomí má nižší hodnotu, je to něco pod. Ne. Ony to jsou dvě rovnocenné kategorie. Nevědomí je větší než vědomí. A ano, zprostředkovává otevření tohoto nevědomí.

Můžete prozradit nejzajímavější zážitky klientů z pobytu?

Objevují se tam zajímavé fenomény. Někteří klienti ten prostor vnímají. Já sám ho někdy vidím v nějaké takové kalné mlze. Nevím, proč to tak funguje. Někdy se dostáváte do stavu, kdy vidíte... Jeden klient se například vidí v pravěku, jak se plazí mezi přesličkama. Mám některé klienty, kteří vidí, kde v budově – předtím to byl bufet, než jsme ho přestavěli – bylo dřív okno, než se zazdilo. Jedna paní mi říkala: „Poslyšte, já pořád slyším, jak tu vedle toho baráku křičí novorozeňata.“ Dřív tu vedle stála vyhlášená porodnice, to ale ona nevěděla.

Lidem se tedy rozvíjejí mimosmyslové schopnosti?

Určitě. Někteří měli úžasné vjemy, kdy se jim jakoby otevřela brána do jiné dimenze. A právě tady musíte mít jako opatrovník dlouhodobé zkušenosti, jak člověka vést.

Jaké byly vaše nejzajímavější zážitky? Strávil jste tam přece jen rekordní dobu…

To se budete divit. Prožitek nic. Já to nedokážu popsat. Bylo to absolutní, totální nic. Zpočátku to byla úplná prázdnota a jenom jakoby někde občas, víte, jak padají hvězdy, tak něco takového, no a potom už vůbec nic. To je můj vůbec nejúžasnější životní zážitek. Trvalo to asi tři dny.

Děkujeme za rozhovor.