Dron. (Pixabay)
Boj s teroristy se děje za příslovečnou oponou a zpravidla daleko od našich domovů. Každá krizová situace, a válka především, však společnost mění. Ani pro naši dobu z tohoto pravidla neplatí výjimka.
Jedním z příkladů takové proměny může být i vztah společnosti k násilí. V rovině každodenního života se snad až tak moc nemění: násilí jednoho člověka vůči druhému považujeme za nemravné a odsouzeníhodné. Proměňuje se však náš vztah k násilí systémovému, tedy k mocenským intervencím, kterými si jakýkoli politický systém udržuje svou moc. Systémové násilí je patrně v určité míře nevyhnutelné pro fungování jakéhokoli společenského uspořádání. Je však obtížné jej reflektovat a rozpoznat tak jeho přiměřenou míru a formu.
Operátor dronu vidí nepřítele zprostředkovaně přes kamery stroje a střílí do shluku pixelů termokamery.
Příkladem změny perspektivy k systémovému násilí může být i rozmach užívání vojenských dronů ve válce s terorismem. Protože jde o válku nevyhlášenou a veskrze globální, trvá válečný stav již šestnáctým rokem de facto po celé planetě. Nepřítel není zkoncentrován do jasně označených vojenských šiků, které válčí na frontě – nepřítel je v jazyce této války jakoby všudypřítomný. Všudypřítomnými se tedy staly i vojenské prostředky určené k jeho eliminaci. Válka, abnormální a patologický stav společnosti, se stala normou a součástí systémového násilí všedního dne.
Drony jsou bezpilotními létajícími stroji schopnými zabíjet ve dne i v noci na kterémkoli místě na světě kohokoli, kdo je označen za nepřítele či hrozbu. Bez vyhlášení válečného stavu a bez demokratické kontroly, ale i jakéhokoli zájmu veřejnosti. Zatímco před 11. zářím by byla vojenská operace uskutečněná bez vyhlášení válečného stavu vnímána jako něco mimořádného a bez skutečně dobrého zdůvodnění i odsouzeníhodného a špatného, ve světě po 11. září se z takových operací stala norma.
Operátor dronu je sice voják, ale nemusí cestovat do válečných oblastí. Účastní se války, ale vede přitom běžný všední život. Válčí od osmi do půl páté a po skončení šichty jede třeba na nákup nebo vyzvedává děti z kroužku. Válku může vést doslova z obývacího pokoje, jako jednu ze součástí svého civilního života. Jeho práce se podobá hraní velmi morbidní videohry. Pocit odpovědnosti za realitu a účast na ní tak mohou být oslabeny a zpochybněny. Ano, je to on, kdo mačká ten příslovečný knoflík, ale jeho zbraň, kterou ovládá, je na druhém konci světa. Nepřítele vidí zprostředkovaně přes kamery stroje, nikoli vlastníma očima. Jeho nepřítelem není člověk, ale shluk pixelů termokamery.
Operátor dronu, ačkoli o to asi nestojí, se tak stává božstvem, které není regulováno žádným mravním principem: v porovnání se svým protivníkem je doslova všemocný, nezničitelný, vševědoucí a nelítostný. Ve světě před 11. zářím by to znělo jako šílená vědecko-fantastická dystopie – a přesto se taková dystopie, dystopie permanentní války, stala naší realitou.
