Kreml v Moskvě, sídlo sovětské vládnoucí garnitury. (Владимир Дворцевой / CC BY-SA 4.0)
Motto: Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady. text - J. Voskovec, J. Werich
Ve jménu marxismu-leninismu bylo v určitém období vládnoucí komunistickou garniturou zaváděno tzv. rovnostářství. Všichni jsme si rovni. Opravdu? Jak se to dá v praxi zařídit, aby si všichni byli rovni?
Každý vypadá jinak, narodil se do jiné rodiny, někdo je muž, někdo žena, někdo se narodí postižený, někdo nemocný, někdo kulhá, – krása, ošklivost i různé životní podmínky nás doprovázejí.
Bolševik prohlásil, že lidé se rodí stejní, a že jsou to věci až po narození, které nás změní. Když se má přidat na platě, má se přidat všem stejně. Různá povolání však mají různé podmínky a podíl zodpovědnosti je také různý. Jak se dá přidat všem stejně?
Duchovní nauky vysvětlují, že každý se narodí do světa s určitou částí karmy, která výrazně určuje jeho budoucí žití. Bohatství a chudoba vedle sebe, šlechtic i nuzák žijí ve stejném světě, lidé mají rozdílné podmínky. Náš svět je velmi různorodý a pestrý. Lidé si mohou přát být rovnocenní, ale dostali do vínku rozdílné vlohy a věci.
Lenin chtěl vše stmelit násilnou revolucí. Po nastudování Marxových nauk věřil, že nový stát založený na rovnosti se dá vybudovat pouze tehdy, když se původní starý stát od základů roztříská.
Ve jménu vytoužené revoluce dokázal být Iljič dost bezohledný, že bez váhání zamýšlel zničit staré a vytvořit nové. Kde vzít rovnost, jak ji nastolit? Cílem bylo zrušit buržoazii, statkáře, boháče a sjednotit obyvatele státu pod jedinou hierarchii – rovnost. A komu se to povedlo? Po rozbití státu, rozpoutání občanské války a zavraždění carské rodiny Romanovců se tedy měla konat rovnost ve státě. Lze postavit dobrý stát na lidské krvi? A jak to probíhá?
Když se soudruzi nastěhovali do uvolněného paláce v Kremlu, pouze Lenin s Krupskou si žili hůře než ve vyhnanství. Dosavadní materiální pohodlí a duševní pohoda, které je provázelo i v carském vyhnanství, byly pryč. Leninovi s Krupskou byly původně přiděleny špinavé místnosti, kam zatékalo, kde předtím byly ubytovány stráže. Později se přemístili do dvou místností v rytířském sále. Iljič s Krupskou žili asi nejskromněji, ale ostatní používali značně nerovné metody způsobu života.
Roku 1919 se občanská válka v Sovětském svazu rozhořela naplno.
Kromě carského paláce obsahoval Kreml divadelní budovu (ze které udělali mamutí kongresový palác), tři starobylé pravoslavné chrámy a vysokou zvonici Ivana Velikého. Dále zde stály pomocné budovy pro početné carské služebnictvo (za carových pobytů v Moskvě). Stejně jako dnes bylo obehnáno masivními pevnostními zdmi a strážními věžemi, průchodní brány přísně střeženy.
Ještě těsně po revoluci bylo ve vnitřních prostorách živo a rušno - kočáry s cizinci, úředníci pospíchali do práce, babičky s dětmi... a do toho přišli bolševičtí komisaři, nastěhovavší se do starých carských budov se svými ženami a služebnictvem, bez něhož se nedokázali obejít ani ti nejzásadovější odpůrci buržoazních zvyklostí a mravů.
První bolševická vláda začala sídlit v Kremlu spolu se svým služebnictvem. Ano, služebnictvem. Až do r. 1953 zde sídlily vládnoucí garnitury. První porevoluční garnituře vojáků revoluce polokasárenský život v Kremlu vyhovoval, později po ukončení občanské války se rozstěhovali do města. Většina žen revolucionářů nebyla jen družkami, ale současně i soudružkami a spolubojovnicemi.
Jestliže bolševici hlásali rovnost a chtěli se zbavit buržoazních návyků, jakto, že se neobešli bez služek, chův a kuchařek? Odpověď napsala L. Vasiljevová – „Oni by to bez nich nezvládli!“
Kremlovka
Když soudruzi po revolučním kvasu padali únavou a vyčerpáním, Lenin se rozhodl zavést v Kremlu kantýnu, kde by mohli nabrat sil a občerstvení. Měl v úmyslu provozovat kantýnu po nejnutnější dobu, než se opět stabilizuje situace, neboli až se postaví nový stát na tom starém, roztřískaném.
Avšak – tzv. Kremlovka vydržela v provozu mnoho let, skoro až doposud. Zatímco probíhaly v Sovětech postupně dva hladomory, Kremlovka byla vždy přepychově zásobena. Lidé stáli frontu a usilovali o výhody. Kdo? Nikdo jiný než soudruzi z vedení, kteří mínili odstranit třídní nerovnost a nastolit diktaturu proletariátu a úplné rovnostářství. Zatímco rolníci mřeli nebo jedli vlastní děti, sirotci po rodičích uvězněných a bez soudu zastřelených rodičů nesměli bloudit ulicemi, soudruzi stále vedli lid k vytčenému cíli. Slibovali komunismus již žijícím generacím, stále znovu a znovu, div nestrhali. Sebe? Nikoliv. Vždy jen ty druhé.
Kremelské dámy byly otrokyně, které dobře věděly, že žádný takový cíl neexistuje, a mimoto jim místo vytčeného komunistického cíle docela dobře vyhovovala „kremlovka“, speciální kremelská kantýna a prodejna. Byly to však otrokyně, které dovedly šikovně, tak jak to jen ženy dovedou, ztotožnit svůj strach z partajní mašinerie s partajní „oddaností věci dělnické třídy". Kdo pochyboval, ten měl smůlu.
Galina Sergejevna Kravčenko, 1905–1996, ve 20.–30. letech aktivní herečka, pak s 20letou cenzurou. (Volné dílo)
Vývoj rovnosti pokračoval dále a dále v duchu čistek, krev tekla, děti byly nuceny se zřeknout svých rodičů nebo sourozenců, bolševik rozvracel celé rodiny atd.
Zvláštní služby měly působit dočasně
Bolševici přicházeli do Kremlu s předsevzetím obejít se bez privilegií. Vyčerpaní (ostřílení z vězení, vyhnanství a bitev) revolucionáři přiměli Lenina, a ten – „aby o svou vězeňskou gardu nepřišel“ rozhodl - zvláštním příkazem zajistit tzv. zvláštní stravování. Mělo to být mimořádné a dočasné opatření. na dobu, než se hospodářské poměry v zemi jakž takž upraví. Platnost „dočasného opatření“ se v Rusku protáhla na 70 let. Bylo to dokonce jedním z pilířů zvláštního způsobu života mocenských struktur. Vzbudilo reptání těch, kteří se do seznamu privilegovaných nedostali. Totéž se uplatňovalo v bydlení, stravování a dalších potřeb odpovědných činitelů.
Extra ruská odrůda profesionálních revolucionářů se postupně měnila na novou privilegovanou společenskou vrstvu partokratů. Chůvy, služky, pradleny, kuchařky, příbuzní...
L. Vasiljevová to komentuje: „Zvláštní ruská odrůda ´profesionálních revolucionářů´ se tak postupně začala měnit v novou, privilegovanou společenskou vrstvu ´partokratů´."
Bolševika k moci vynesl příslib svržení bohatých a mocných. Permanentní rozpor mezi slovy a skutky bolševické partokracie – rozpor s životními podmínkami ovládaných nikdy neskončil. Propast pohřbila důvěru v náležité předpoklady bolševiků pro uskutečnění kvalifikovaného, efektivního i morálně únosného řízení a správy země.
Čtěte také:
Bolševické řešení překlepu
Cesta přední sovětské herečky do sibiřského pracovního tábora
