„Je důležité za svými cíli jít i za cenu toho, že to bude náročné a váš žebříček hodnot se bude muset změnit,“ říká Daniel Bulatkin, středoškolák, 17 let

Projekt Pro středoškoláky pořádal již třetí ročník soutěže, ve kterém ocenil studenty, kteří se ve svém volném čase věnují mimoškolním aktivitám. Z několika set přihlášených porota vybrala dvacet nejaktivnějších středoškoláků.

„Vzdělávání sebe sama je i o něčem jiném, než jen sedět ve škole,“ píše na stránkách projektu jedna z účastnic soutěže Mája Šafaříková, dnes již bývalá studentka gymnázia Opatov, která se v minulém ročníku dostala do výsledné dvacítky nejlepších.

Položili jsme výhercům soutěže tři otázky. Druhý z rozhovorů naleznete níže.

„Musím se přiznat, že mě vaše otázky poněkud zaskočily. Jsou dost abstraktní a na každý z dotazů by se dala napsat samostatná kniha, tudíž se obávám, že mé odpovědi mohou být skoro nic neříkající. Nepřijdu si jako nejpovolanější odpovídat na první dvě otázky, jakožto muzikant bych raději odpovídal na otázky týkající se přímo mého pole působnosti,“ říká Daniel Bulatkin, ale nakonec přece jen odpovídá.

Myslím si, že od počátku společnosti byly morální hodnoty úzce spjaty s ekonomickým stavem a existenčními podmínkami jedince nebo skupiny (např. ekonomická krize v Německu, která vedla k nástupu Adolfa Hitlera). Je v lidské nátuře, dle Maslowovy hierarchie potřeb, se nejprve hnát za určitou úrovní bezpečí a komfortu, a až poté řešit vyšší existenční otázky a osobní morální kompas.

Naopak při blahobytu může nastat samovolný rozklad společenských hodnot (tj. dekadence), to se dělo např. před pádem Římské říše. Morální hodnoty jako takové jsou však dle mého názoru naprosto subjektivní záležitost, kterou může každý vidět po svém. Proto je dle mého těžké posuzovat „úroveň morálních hodnot“ a jejich vliv na jakékoli aspekty společnosti, pokud není přesně definované, o kterých hodnotách mluvíme.

Za prvé si myslím, že je důležité zmínit, že ne každý baží po osobním rozvoji a sebezdokonalování. A to je v pořádku! Ovšem pokud se v komkoli objeví pnutí či ambice k osobnímu růstu, jeho nedosažení může vést k dlouhodobé frustraci nad svým životem. Proto je důležité za svými cíli jít i za cenu toho, že to bude náročné, že se váš žebříček hodnot bude muset změnit a tomuto cíli přizpůsobit.

Nestydím se přiznat, že hudbou se zabývám v první řadě sám pro sebe, ne pro společnost, protože to je moje vášeň. Chtěl bych ale kromě osobního hudebního rozvoje přispět společnosti zejména popularizací jazzové hudby, ač je to nejspíš bláhové a naivní. Žijeme v rychlé době, kdy si málokdo považuje kvalitního umění. Jsme zvyklí poslouchat hudbu, u které nemusí posluchač ani trochu přemýšlet. Poslední dobou je většina populární hudby bez jakéhokoli obsahu (harmonického, melodického, rytmického, i texty jsou plné vulgarismů, aniž by měly jakýkoli smysl). Je to jako instantní káva nebo polévka z pytlíku.

Na rozdíl od literatury hudbě bohužel nepomáhá ani vzdělávací systém (povinná četba), ač dle mého názoru není hudba (či jakýkoli jiný druh umění) o nic méně důležitý než literatura. Samozřejmě ultimátním snem asi každého jazzového hudebníka je posunout celý žánr nějakým novým směrem, jak to v minulosti dělali geniální inovátoři, jako Charlie Parker, John Coltrane, Miles Davis, Herbie Hancock a další. Oboje se ovšem stane (nebo nestane) organicky a vlastně náhodou a žádný z nás na to nemá přímý vliv. Nezbývá nám nic jiného než se zdokonalovat, jak jen můžeme, a pořád dále tvořit.

Čtěte také: „Snaha o osobní růst má významně hlubší smysl, než jen pozitivní dopady na jednotlivce,“ říká Filip Novotný, středoškolák, 16let