Recenze filmu: Blade Runner 2049 – jaký je rozdíl mezi replikantem a člověkem, nebyli oba stvořeni?

Film Blade Runner z roku 1982 se pro některé filmové tvůrce a filmové nadšence stal kultovním a nezapomenutelným mezníkem především zvláštních efektů a animací ze světa předjímané supertechnologické budoucnosti. Snímek je úzce spojovaný s osobou herce Harrisona Forda (Hvězdné války) a režiséra Ridleyho Scotta (Gladiátor). Pokračování příběhu replikantů se po dvaceti pěti letech dočkáme ve snímku Blade Runner 2049.

Původní snímek stejně jako nová filmová stopáž klade divákům podstatné otázky. Co dělá člověka člověkem a jaký je rozdíl mezi životem replikanta stvořeného člověkem a člověka stvořeného bohem? Nebyli oba stvořeni a není všechno, co vidí, cítí a jak reagují součástí „programu“ jejich stvořitele?

Bladerunner ale není pouze otázkou počítačových efektů a hereckých výkonů, ale také hrou kostýmů, rekvizit a výtvarného umění. Natáčení probíhalo výhradně v Maďarsku a podle slov režiséra Denise Vileneuveho se co možná nejvíce vyhýbalo využití počítačové grafiky, aby snímek působil realisticky.

Mně osobně vadila brutalita a akční složky snímku, které měly ukázat, že i když jsou to replikanti a považujeme je za „výrobky“, neopravňuje nás to jednat s nimi bez soucitu, protože právě v tu chvíli ztrácíme svoje lidství. Prvoplánová nemilosrdnost a bezohlednost mě značně iritovala, ale tvůrci ji používali zcela záměrně, aby nastolovali otázku, jaké vlastnosti by člověk měl mít, aby si mohl říkat člověk.


Za velmi zajímavý považuji okamžik, kdy opustíte kinosál a vydáte se mezi lidi. Ani ve mně tak nepřetrval detektivní příběh, jako samotná otázka, jak se liší vztah člověka k člověku od vztahu mezi replikanty nebo vztahu mezi  hlavním hrdinou (replikantem) a jeho holografickou přítelkyní (programem)? Při pohledu na kolemjdoucí lidi mi přišel šokující zejména okamžik uvědomění, že člověk sám byl stvořen a podobně jako robot má předem definované určité pudy, reakce a vlastnosti. Život programu nebo replikanta je do značné míry definován jeho tvůrcem, tedy člověkem. Ve chvíli, kdy se zamyslíme... pokud byl člověk skutečně stvořen bohy, jeho podobnost s replikantem je až „hrozivě“ blízká.

A právě na tyto struny Bladerunner u diváků hraje v doprovodu tísnivé hudby Jóhanna Jóhannssona, která tu tam připomíná skřípění ocelových plátů do rozlehlého ticha, akceleraci motorů nebo otáčení masivních generátorů.

Režisér diváky nejprve vtahuje do děje a nechá hlavní postavu prožívat řadu událostí, aby vás tu a tam probudil různými detaily k tomu, že vlastně nesledujete člověka, ale replikanta, že vlastně nesledujete ženu, přítelkyni a milenku, ale naprogramovaný hologram. Tyto okamžiky jsou asi v Blade Runnerovi nejzásadnější a vytvářejí na straně diváka původně zamýšlený efekt.

Když pozorujete hologram a zjistíte, že vás přitahuje a mohli byste si k němu vytvořit vztah, je to poměrně objevné. Když slyšíte, jak si zákazník objednává replikanta a může si navolit jeho charakter, chování a vizáž, probouzí to v člověku myšlenky nad tím, co bych s replikantem dělal, když je to úplně přesná replika člověka, když mám nad ním absolutní moc a není považován za živou bytost, nýbrž pouze za produkt, který jsem si koupil, za moje vlastnictví a bude poslouchat všechny moje příkazy.

Nakonec nelze než souhlasit se slovy režiséra Villeneuveho, že „Bladerunner 2049 je velice intimní příběh, vyprávěný velmi výpravným způsobem“. S ponurou a tísnivou atmosférou přelidněné planety a kolabující přírody. Tak si přejme, aby se nic z onoho katastrofického a nelidského scénáře neproměnilo ve skutečnost a něco proto udělejme.

Původní Blade Runner (1982)

Hodnocení:

Film je přístupný od 15 let.

Premiéra 5. října 2017 * ČSFD * WEB *