„Pravda vítězí“ je historické heslo, jež od 30. března 1920 zdobí vlajku prezidenta Československé republiky a po zániku Československa vlajku prezidenta České republiky. Spojení „pravda vítězí“ pochází z dopisů Mistra Jana Husa, který roku 1413 napsal Janovi z Rejštejna, že „pravda vítězí nad vším“ (Super omnia vincit veritas). Poté roku 1415 napsal z kostnického vězení Pražské univerzitě vzkaz: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. (Volné dílo)
Společnost se zdá být rozdělena mezi přesvědčené zastánce nynějšího držitele úřadu, kteří by nejraději prohlásili hradního pána absolutním monarchou, a mezi jeho přesvědčené odpůrce, kteří si dodávají kuráže kradením prezidentské standarty a Hrad i s jeho nájemníkem by nejraději vysídlili někam za Ural.
Oba tábory se dopouštějí jedné zásadní chyby, která je pro naše politické smýšlení symptomatická. Směšují prezidentský úřad s osobou, která jej zastává. Rozpaky budící chování současného prezidenta jako by v očích liberálů diskreditovalo i samotný prezidentský úřad. A naopak, to, že je Miloš Zeman prezidentem, znamená pro jeho skalní příznivce legitimizaci i těch nejbizarnějších výstřelků, kterých se nudící se penzista dopouští.
O prezidentství se v tuzemské diskuzi debata nevede. Skoro se zdá, jako by ani neexistovalo. O prezidentském úřadu se vlastně opakuje jen několik neurčitých floskulí a klišé, která nemají nic ani vzdáleně společného s realitou. Prezident by prý měl být nadstranický a vlastně tak nějak apolitický. V prvé řadě by to měl být umírněně konzervativní muž (nemá cenu lhát si do kapsy, představu prezidentky naše společnost dosud nepřijala), kterému to sluší na známkách. Tím se požadavky na prezidentství vyčerpávají. Potíž je v tom, že prezidentství je funkce, která je vždy ze své nejniternější podstaty politická. Snad jediným skutečně nepolitickým politikem, jehož politickým programem byla pouze úctyhodná životní zkušenost a ostentativní nadstranickost, byl Emil Hácha…
Pokud si připustíme smutnou skutečnost, že prezident je ze své podstaty politikem, můžeme se začít ptát, co by mělo být předmětem jeho politiky.
Prezidentský úřad je součástí výkonné moci. Na rozdíl od vlády však nemá k dispozici rozsáhlejší byrokratický aparát ani se od něj neočekává, že by vykonával systematickou legislativní činnost.
Na rozdíl od ostatních složek výkonné moci je zároveň téměř neodvolatelný. Prezident tudíž představuje záruku určité kontinuity základního politického a ideového směřování země.
Zákony podepisuje, jeho role při jejich vzniku a tvorbě je však zanedbatelná, respektive nulová. Na rozdíl od ostatních složek výkonné moci je zároveň téměř neodvolatelný. Prezident tudíž představuje záruku určité kontinuity základního politického a ideového směřování země.
Prezident by měl být politikem, který formuluje a inspiruje základní ideje směřování státu a politickým stranám tak vytváří prostor pro programový střet.
Prezident nemusí vědět, kolik megawatt výkonu má turbína v jaderné elektrárně nebo kolik tisíc tun pšenice se loni sklidilo. Měl by ale vědět například to, že do třiceti let by naše zemědělství mělo být soběstačné a naše energie by měla pocházet z obnovitelných zdrojů. Přesně to je ten druh politiky, který máme od prezidentství požadovat. Jak těchto cílů dosáhnout se pak stává tématem programů politických stran.
Autor je publicista a absolvent politologie. Názory v článku jsou názory autora, které nereprezentují názory a postoje Epoch Times.
Článek vyšel v rámci speciálního tištěného vydání Epoch Times.
Od stejného autora: Válka s terorismem prostřednictvím strojů: Dystopická etika dronů
