Triptych – o ženách napříč dějinami, žánry a divadelními formami

 

Autoři: Bertold Brecht, Robert Bresson, Dezsö Kosztolányi, Jan Antonín Pitínský

Režie: J. A. Pitínský

Scéna: Petr B. Novák

Kostýmy: Tereza Hrzánová, Romana Redlová

Hudba: Richard Dvořák

Hrají: Ivana Hloužková, Tereza Marečková, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Ondřej Kokorský, Milan Holenda, Martin Donutil, Zdeněk Kocián.

Jan Antonín Pitínský patří k autorům s nezaměnitelným rukopisem a originálním stylem psaní. Nejinak je tomu i v inscenaci Triptych, kde se pustil do autorsky odvážného počinu a spojil tři hry do jednoho kusu, aby vytvořil velmi zajímavý mix hned se dvěma podtituly - (Matka. Služka. Panna) a Jak dobře zahrát malého „nácka“. První z nich poměrně trefně popisuje tři typy osudových žen ve třech příbězích, druhý zase poukazuje na teatrálnost fašismu, která je svým způsobem v ději silně podprahově zakomponovaná. Pitínský se volně nechal inspirovat operou Trittico od Giacoma Pucciniho.

Hlavní leitmotiv příběhu se drží linie žen jako femme fatale, které se nezapomenutelně zapíšou svým způsobem do dějin. Navíc trio příběhů pracuje se třemi divadelními formami (groteska, romance, opera). V první části se hra ponořuje do hlubin sžíravé sociální grotesky s tragickým vyústěním, dále následuje syrová mezihra, která s neúprosnou naléhavostí naplňuje druhý podtitul a nezadává si s hitlerovským projevem a pojetím světa. Druhý příběh z pera maďarského autora Kosztolányho diváky zavádí do zámožné rodiny, kde se zaměřuje na osudy mladé služky Anny, která je vystavována ústrkům domovské rodiny. I zde příběh graduje do dramatického finále, ač původně působí jako romantické melodrama. Poslední příběh Panna popisuje soudní proces Jany z Arku, který se v závěru mění v mrazivé operní finále plné andělů, světic a plamenů.

Nejvíce prostoru dostává Pitínského hra Matka, která popisuje osudy rodiny v hluboké, blíže nespecifikované totalitě. Jednotliví členové rodiny jsou ostře konfrontováni jednak s totalitou zvenčí, a zároveň i s terorem ve vlastní rodině, ve které železnou rukou vládne právě Matka. V groteskní frašce jednotlivé postavy naráží na mantinely diktatury vnější i vnitřní, které vyústí v dramatickou mezihru připomínající Hitlerovo veřejné vystupování. Role Hitlera se ujímá právě diktátorská matka, která svým výstupem naplní osudovost vlastní postavy.

V romanci Služka, která vznikla na motivy Kosztolányho hry Anna Édešová je v psychologickém dramatu popisován život (i boj) služky Anny v rodině svých chlebodárců, kteří ji svým povýšeneckým a pohrdavým chováním staví do role oběti. Na pozadí dějin probíhá revoluce, politický převrat i boje v ulicích, chystá se nová totalita a v kontrastu s těmito událostmi se udává komorní a niterný příběh mladé krásné služky, která sní o lepším životě. Ten jí však dopřán není a prožívaná příkoří ústí nenávratně v krvavou odvetu.

Panna dostává ze všech příběhů nejméně času i prostoru. A přesto svou tragičností a osudovostí dokáže ze svého potenciálu vykřesat asi nejsilnější emoce. Pitínský zvolil jako předlohu Bressonův film Proces Jany z Arcu z roku 1962. Jedná se o přepis soudního procesu z Janou z Arcu z roku 1431. Komorní prostor určený pro Janu a vyslýchajícího biskupa Cauchona vyplňují v závěru andělé s plamennými meči a intimní prostor se změní v nespoutanou operní show, ze které až mrazí.

Scénograf Petr B. Novák si dal záležet na detailech, a tak se v Triptychu mohou diváci těšit na jímavé scény ve všech třech příbězích. V Matce ožije motiv mučící skříně na stísněném prostoru, která scéně dominuje a neustále se otevírá a zavírá, přičemž pohlcuje „vše živé“, a kolem které se veškerý život rodiny točí. Společně s efektivním svícením scény a kostýmy z dílny Terezy Hrzánové a Romany Redlové se ocitáme v těsném příběhu, který dusí svou napjatou atmosférou. V příběhu Služka se prostor více otevírá, z tísnivé nálady se přenášíme do stylově romanticky vybaveného domu zámožné rodiny v kontrastu s pouliční bídou a vypjatými revolučními momenty. Nejintimnější příběh Panna se odehrává v minimálně osvětleném prostoru, kde figuruje pouze Jana a její soudce. Postupně se scéna více osvětluje a rozšiřuje, až se na závěr odkryje zcela a scénu oživí andělé a ohňové efekty, kteří tvoří jakési mrazivé, patetické finále.

Důležitá v každého z Pitínského her je samozřejmě hudba, která pracuje s emocemi. Zde se to podařilo na výbornou. V inscenaci uslyšíme punkery The Clash s písní London Calling, skladbu Angela Badalamentiho a Julee Cruise-Falling (Twin Peaks) nebo legendární píseň The Animals-The House of the Rising Sun v podobě operního čísla poslední části hry v neskutečně strhujícím provedení Růženy Dvořákové.

Herecky se setkáváme s ústředním triem hereckých femme fatale tohoto divadla – Ivanou Hloužkovou (Matka), Terezou Marečkovou (Služka) a Růženou Dvořákovou (Panna). Což byla rozhodně dobrá volba, která přesně zasáhla svůj cíl. Zatímco ostřílená Ivana Hloužková má s tímto typem žen bohaté zkušenosti a zkušeně servíruje despotickou Matku, Tereza Marečková rozhodně nezaostává a přesvědčivě ztvárňuje úslužnou poddanou s andělskou tváří, která se postupně mění v chladnou a krvelačnou bohyni pomsty. Překvapením inscenace je zcela zaslouženě Růžena Dvořáková, která poměrně výrazně vystupuje v závěrečné části inscenace Triptych, Panna. V krátkém prostoru se z panensky čisté světice, která pasivně odpovídá svému mučiteli a soudci v jednom, se promění v nespoutanou ženu, která vládne světu duchovnímu i světskému a které andělé a světice Posledního soudu přinejmenším pouze sekundují. Tato monstrózní show je určitě důstojným zakončení celé série Triptychu.

Mužští herečtí představitelé jsou ve hře upozaděni a nijak významně zde nevyčnívají, možná právě proto, aby dali dostatek prostor právě osudovým ženám inscenace. Přesto je jejich úloha v příbězích nezastupitelná. Dobře svůj part rozehrávají pánové Martin Donutil, Vladimír Hauser, Ondřej Kokorský, Milan Holenda nebo nováček Zdeněk Kocián. Bez nich by to prostě nešlo. Navíc Zdeněk Kocián nese na svých bedrech úlohu vypravěče, potažmo samotného Bertolda Brechta.

Triptych J.A. Pitínského nabízí pohled do světa žen jako osudových postav v životě a v dějinách. Kaleidoskopickou optikou autorský tým nahlíží do světa žen a jejich údělu v nejrůznějších typech totality. Jak jsme ostatně u Pitínského zvyklí, nečeká nás odpočinkové divadlo. Naopak, od syrového sociálního dramatu se v načrtnuté groteskní lince přenášíme do rádoby romantické polohy s atypickým vyzněním, která v závěrečné části zboří naše iluze o dobrých koncích tentokráte v operním přednesu. Úděl žen v dějinách někdy prostě není jednoduchý.

Lehce možná autorům odpustíme příliš dlouhý úvodní příběh, nečekanou „náckovskou“ mezihru, ačkoliv téma „náckovství“ není v inscenaci nijak více rozvinuto. Pitínský si lehce pohrává s vizí střetu žánrů ve třech příbězích v kontextu s úlohou žen v totalitních režimech. Toto propojení působí atraktivně právě kvůli střetu tří světů, osudů i forem. Samostatně by jednotlivé příběhy takto nevynikly. Milovníci hutného divadla si Triptych dozajista užijí.