Marie Kusáková, zakladatelka komunitní školy Na Dědině. Děti jsou vedeny ke spolupráci. (poskytla M. Kusáková)
Chtěli instituci, kde by se jejich děti naučily nejenom vědomostem, ale i rozvíjely zodpovědnost, otevřenost, práci s emocemi a nebyly vystavovány zbytečnému stresu v podobě známek nebo zvonění. A tak se rozhodli jednu takovou alternativní školu založit.
Dědictví po babičce
Ne, že by oba neměli co dělat. Manžel je vyhlášený zubař a Marie matkou dnes už čtyř dětí. Přesto se Marie vrhla do práce. Prvním předpokladem bylo sehnat prvotřídní učitelku. To se podařilo. Rok zabraly přípravy. Prostory se našly hned za barákem, v domě manželovy babičky, který se pyšní dvorem, stodolou a rozlehlou zahradou. Renovaci starého obydlí financovali z vlastních, soukromých peněz. Do přestavby se velice aktivně zapojili dokonce rodiče manžela.
„Vzdělání našich děti bylo pro nás tak důležité, že jsme do toho šli. V životě vidíme, že když
si některé věci člověk osvojí již v dětství, ušetří mu to v budoucnu spoustu práce na sobě a koneckonců i peněz,“ říká Marie.
Marie Kusáková se svou nejmladší dcerkou Marií. (Ondřej Horecký / Epoch Times)
Komunitní centrum Na Dědině, jak si škola říká, využívá několika alternativních přístupů vzdělávání, od Montessori po genetickou metodu čtení. Nebrání se tu ničemu, co funguje. Kvalitu výuky a individuální přístup zaručuje nízký počet dětí ve třídě, strop je stanoven na dvanáct žáků, byť momentálně jsou tu žáci čtyři. To, že nejde o běžnou vzdělávací instituci, jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem při vstupu do budovy uviděl dva prcky vysávat učebnu.
Jak se řeší nepořádek
Otevřena v září 2017 v Ostrožské Nové Vsi na Moravském Slovácku, škola Na Dědině v současnosti zahrnuje první až třetí ročník. V budově se nachází také školka s kapacitou dvanáct dětí, které jsou vedeny ve stejném duchu jako ve škole.
V areálu školy a školky je prostorná zahrada. Rodiče říkají, že jim to připadá, jakoby vozili děti „k babičce“. (nadedine.cz)
Každé ráno se cvičí jóga, zkouší se i meditace, což rozhodně není na základkách běžnou praxí. „U nás nezvoní,“ vysvětluje rozdíly oproti běžné základní škole Marie, a pokračuje: „Nemáme známky a máme smíšenou třídu. To znamená, že prvňáci a třeťáci jsou dohromady.“
Učitelka tady pracuje s individualitou a rozvíjí, v čem je to které dítě nejlepší a co ho baví. Podle zakladatelky nemá smysl drtit dítě v češtině, když je očividně nadané v matematice. „Děti teď například strašně zajímaly minerály. A tak si o nich začaly číst a do hloubky zjišťovat jejich původ atd. Dostaly se až k tvrdosti, což je učivo střední školy. Tam je učitelka zastavila.“
Děti mají ve třídě a na chodbě několik zvířat, o které se musí starat podle systému služeb. Jedněmi z nich jsou tyto andulky. Každý týden má mazlíčky na starosti někdo jiný ze žáků tak, aby se o jeden živočišný druh staralo vždy jedno dítě. Po týdnu se zase prohodí a starají se o nové zvířátko. (Ondřej Horecký / Epoch Times)
Michaela Mahdalová má ve škole třeťačku a zároveň působí jako provozní manažerka komunitní školy. Komunitní vzdělávání zvolila kvůli absenci známkování a individuálnímu přístupu. „Opravdu nejsme všichni stejní. Mezi dětmi jsou obrovské rozdíly. To dítě se danou látku třeba nenaučí teď, ale za měsíc. Ale mezitím se naučí něco jiného, protože to je to, co ho zrovna zajímá.“
Tím, že se Na Dědině neznámkuje, děti nemusí jet na výkon a každý den psát domácí úkoly, nejsou vystresované. V konečném důsledku to, jaké měl kdo známky na základní škole, nikdo u pracovního pohovoru zjišťovat nebude, upozorňuje majitelka školy. Místo toho se žáci učí sebereflexi a hodnocení vlastního výkonu.
Zároveň se ale od dětí čeká, že budou mít zodpovědnost a plnit svou část dohody, ne však na základě rozkazů a zákazů, ale formou komunikace a spolupráce.
Michaela Mahdalová. (Ondřej Horecký / Epoch Times)
„Jednou nám například vadil nepořádek ve třídě,“ vypráví Marie, „a tak jsme za dětmi přišli a řekli jim: ´Hele, nám dospělákům tady není dobře, necítíme se tu. Jsou dvě možnosti řešení. Buď opravdu budete chtít mít ve třídě nepořádek, ale pak se musíte přesunout do menší třídy, kde si můžete dělat, co chcete. Anebo najdeme systém, kde bychom mohli fungovat všichni.‘ No a proto ty děti luxují a mají služby na úklid.“
Přítomnost jasných pravidel oceňuje i Mahdalová. „Když děti potkají nového člověka, zkouší hranice, kam až můžou zajít. Ale když jsou pravidla pevně nastavená, ony jsou si v tom jisté. Není to o tom, že si budou dělat, co chtějí, právě naopak. Mají zodpovědnost a na nich je, jakým tempem a způsobem úkol splní.“
Vychovávat sebevědomé talenty
Rodiče, kteří své děti do této školy a školky svěří, také nejsou jako každý druhý z davu. „Ty lidi se poznají většinou tak, že si s nimi nebudete rozumět, když si budete chtít stěžovat, jak je všechno hrozné, jak dneska sněží a v práci jak ten šéf to a ono…To jsou lidi, kteří si nestěžují, protože si uvědomují, že jsou tvůrci svého života. A to chceme předat i těm dětem,“ objasňuje Marie.
Takové děti se budou schopny uživit s čímkoliv, od řemeslníka až po právníka, protože to, co dělají, je bude bavit, budou v tom dobré. Cílem je vychovat z nich jedince, kteří budou v deváté třídě vědět, v čem je jejich jedinečný talent, co chtějí v životě dělat a aby dokázali kriticky rozvažovat a polemizovat. I proto chodí pravidelně na exkurze a návštěvy do firem a k řemeslníkům, kde se dozvídají, co která profese obnáší.
Takový jedinec bude zodpovědný nejenom k sobě, ale i ke společnosti a nebude vázán zažitými dogmaty.
My chceme dataprojektor!
Jednou děti žadonily, že by se chtěly podívat na nějakou pohádku nebo naučný pořad. Jenže na to by potřebovaly dataprojektor a plátno. „Nezlobte se děcka, ale na to nemám,“ odvětila Marie, „ale můžeme vám s paní učitelkou pomoct, abyste si na projektor vydělaly sami.“ Děti souhlasily.
Netušily, kolik úsilí budou muset vyvinout, aby si 25 tisíc sehnaly, ale s nadšením se na projekt vrhly. Založili kasičku a za dva měsíce se jim podařilo nashromáždit 20 tisíc. Jeden den kupříkladu byly na houbách. Houby se usušily a vydražily na Facebooku. Děti také navštívily několik jarmarků, kde prodávají vlastnoruční korálkové ozdoby. U stánku si rovněž zakoušejí životní realitu, že ne vždy se všechno prodá a že nic není zadarmo. „Právě chystají veřejný karneval, kde plánují vydělat na tombole,“ líčí Marie.
Dostat se do systému
Přestože prostory školy plně vyhovují všem předpisům, a jejich vybudování stálo značnou částku, škola nemá nárok čerpat podporu od ministerstva školství, dokud nebude ministerstvem zařazena na seznam základních škol. To se jim však zatím navzdory urputným snahám nepodařilo.
Děti proto musí být zapsané na individuální vzdělávání v jiné základní škole, kde jsou dvakrát do roka přezkušovány. Podle Marie bere ministerstvo při schvalování nových škol v úvahu obsazenost škol v okolí. V případě, že místní základní škola nemá plné kapacity, což je často případ venkovských škol, šance na zaregistrování nestátní školy, byť malé a fungující na jiných principech, je poměrně malá. Letos žádalo takových subjektů o registraci 51.
Zakladatelka komunitní školy Na Dědině namítá, že takový systém není férový. „Jak oni, tak my, chceme určitou částku na konkrétní dítě, ne na výstavbu,“ říká a dodává: „Přijde mi zcestné, že když se najdou investoři, kteří jsou ochotní vzít si úvěr na řekněme desítky milionů, aby si udělali školu, která jim přijde smysluplná, stát takové lidi odmítne. A takových lidí je hodně.“
Její škola není pro klasické školy konkurencí, míní, protože koncepty vzdělávání se v každé ze škol liší. Navíc počet míst v komunitních školách je omezený. Příspěvky od ministerstva pro Mariinu školu by znamenaly, že nemusí chod instituce dotovat z vlastní kapsy. Rodiče žáků zde platí čtyři tisíce měsíčně. Jestli chtějí udržet školné dostupné pro co nejširší základnu lidí, potřebují prostředky od ministerstva. A je v tom i praktický aspekt.
„Taky chci pohodlí pro rodiče. Teď, když chce jít dítě k nám, musí projít psychopedagogickou poradnou, musí být zapsané v nějaké jiné škole, jezdit dvakrát za rok na přezkoušení, a toho všeho chceme rodiče ušetřit.“ Uznání za právoplatnou školu by zvýšilo její důvěryhodnost u veřejnosti.
Přestože proces výstavby školy a související byrokracie učinily z věčně optimistické Marie realistku, zlomit se nedala. Momentálně mají prostory zkolaudované na provoz prvního stupně a jejich ambicí, pokud se podaří schválení ministerstvem školství, je zařadit i stupeň druhý.
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Přestože prostory školy plně vyhovují všem předpisům, a jejich vybudování stálo značnou částku, škola nemá nárok čerpat podporu od ministerstva školství, dokud nebude ministerstvem zařazena na seznam základních škol. To se jim však zatím navzdory urputným snahám nepodařilo.
Děti proto musí být zapsané na individuální vzdělávání v jiné základní škole, kde jsou dvakrát do roka přezkušovány. Podle Marie bere ministerstvo při schvalování nových škol v úvahu obsazenost škol v okolí. V případě, že místní základní škola nemá plné kapacity, což je často případ venkovských škol, šance na zaregistrování nestátní školy, byť malé a fungující na jiných principech, je poměrně malá. Letos žádalo takových subjektů o registraci 51.
Zakladatelka komunitní školy Na Dědině namítá, že takový systém není férový. „Jak oni, tak my, chceme určitou částku na konkrétní dítě, ne na výstavbu,“ říká a dodává: „Přijde mi zcestné, že když se najdou investoři, kteří jsou ochotní vzít si úvěr na řekněme desítky milionů, aby si udělali školu, která jim přijde smysluplná, stát takové lidi odmítne. A takových lidí je hodně.“
Děti z „Dědiny“ jsou vedeny k tomu, aby při společných projektech táhly za jeden provaz. (nadedine.cz)
Její škola není pro klasické školy konkurencí, míní, protože koncepty vzdělávání se v každé ze škol liší. Navíc počet míst v komunitních školách je omezený. Příspěvky od ministerstva pro Mariinu školu by znamenaly, že nemusí chod instituce dotovat z vlastní kapsy. Rodiče žáků zde platí čtyři tisíce měsíčně. Jestli chtějí udržet školné dostupné pro co nejširší základnu lidí, potřebují prostředky od ministerstva. A je v tom i praktický aspekt.
„Taky chci pohodlí pro rodiče. Teď, když chce jít dítě k nám, musí projít psychopedagogickou poradnou, musí být zapsané v nějaké jiné škole, jezdit dvakrát za rok na přezkoušení, a toho všeho chceme rodiče ušetřit.“ Uznání za právoplatnou školu by zvýšilo její důvěryhodnost u veřejnosti.
Přestože proces výstavby školy a související byrokracie učinily z věčně optimistické Marie realistku, zlomit se nedala. Momentálně mají prostory zkolaudované na provoz prvního stupně a jejich ambicí, pokud se podaří schválení ministerstvem školství, je zařadit i stupeň druhý.
Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
