Prokomunistická volební agitace v ČSR r. 1947. (Wikimedia Commons)
Již Adolf Hitler věděl, že Československo má geograficky významný strategický potenciál. Co se odehrálo v Mnichově 29. září 1938, je toho dokladem. Pokračování však následovalo záhy po válce, roku 1945. Tehdy se pro změnu po ČSR sápala ruka z východu.
Roku 1945 seděl agent NKVD[1] Granovskij se svým šéfem v kanceláři a ten jej zahrnoval instrukcemi, co bude dělat na své misi v Praze, v srdci Československa. Mezi základními informacemi o geograficky strategickém významu Československa a jeho průmyslovém potenciálu, byla i zpráva, jak Kreml podnikl nátlak k dosažení ústupků na československé exilové vládě v Londýně – výměnou za sovětské osvobození země od nacistů.
Požadované ústupky znamenaly pro ČSR jmenování "kremelských" lidí do důležitých pozic v čsl. vládě. Za Stalinův slib nevměšovat se do politiky ČSR jmenoval Edvard Beneš předsedou vlády Fierlingera, Gottwalda prvním místopředsedou, generála Svobodu ministrem obrany atd.
„S výjimkou Fierlingera to byli všichni naši lidé,“ dodává Granovskij z pozice agenta NKVD. Kreml ovšem nepochyboval, že tohoto politika, nekomunistu a oportunistu také využije, stejně jako Jana Šrámka a Jana Masaryka, kteří díky své popularitě na západě propůjčovali čsl. vládě počáteční „prestižní punc“.
Granovskij se zároveň dozvěděl, že v Praze nahradí kolegu-soudruha Bogdana Petroviče Boguna, který tam mezitím zorganizoval „velmi účinný a dobře propojený špionážní okruh. Protinacistické a protimnichovské nálady čsl. veřejnosti dokázal proměnit v prosovětské sympatie“.
Jedním ze špionů, které Bogun získal, se stal hrabě Colloredo-Mansfeld[2], jeho hraběcí řidič, dále i Grigorij Ryžkov ze strany „bílých“ a další.
Do Sovětského Svazu však náhle přišla zpráva, že spojka, hrabě Vikard Colloredo-Mansfeld na zámku v Dobříši se dostal do potíží, protože byl Klementem Gottwaldem obviněn z pronacistických postojů a byl vyslýchán tamní policií. Bylo nutno urychlit agentův (Granovského) příjezd do Prahy.
Touha po svobodě u Anatolije Granovského klíčila velmi dlouho. Jakmile však byla založena, neutuchala. Granovskij prošel kromě Sibiře všemi vězeními a všemi způsoby, které KGB používala proti „vnitřním nepřátelům strany“. V jednom okamžiku se sám stal agentem KGB, pro zachování života mu možná nezbylo nic jiného... Jeho svědectví má proto velmi cennou výpovědní hodnotu.
„Praha se stane vaším odrazovým můstkem,“ bylo mu řečeno. Právě z Prahy měl odjet na další misi, na Západ. Z toho se mu zrychlil dech, ale protentokrát se ovládal.
Z krátkého setkání s Bogunem pochopil, že tento rezervovaný a nevlídný agent je netečný vůči alkoholu, kterého požíval nemalé množství, ale alkohol jej dělal ještě zlověstnějším, dodával mu jistotu. Neví,co je strach, a může být velmi nebezpečný.
Když Granovskij a Bogunem dorazili na Dobříš, k jejich překvapení projevilo několik místních lidí přání je uvítat, znali totiž Boguna jako „statečného partyzánského velitele“.
Když se Granovskij setkal s hrabětem Vikardem Colloredo-Mansfeldem, byl opět překvapen, že šlechtic nepřipomíná slabého a zdegenerovaného příslušníka vyšší třídy, jak mu bylo vštěpováno v NKVD.
Granovskij, bývalý agent NKVD, ve svých vzpomínkách popisuje hraběte jako skutečného aristokrata zdrženlivých a vznešených způsobů, s přímým pohledem, a obdivuje ho. Na něm teprve mohl poznat, jak vypadá skutečná lidská vznešenost, aniž by se povyšovala nad ostatní neotesance.
Hrabě měl potíže, když Gottwald po něm požadoval jeho majetek za účelem zahájení kampaně KSČ za pozemkovou reformu.
„Nebojoval jsem v odboji proti nacistům, abych tancoval na zapískání prvního demagoga, který po válce spustí,“ vyjádřil se hrabě Colorado-Mansfeld přímo. Od NKVD hrabě nikdy nepřijal žádné peníze, stále ještě věřil v upřímnost sovětské vlády.
„Pomáhá nám, protože my jsme zase pomohli Čechům proti nacistům,“ informoval Granovského jeho kolega Kalugin.
Hrabě na svém majetku dost lpěl, a pokud by byl vyvlastněn, byla by to pro něj těžká ztráta. Granovskij opatrně počítal, že by pak spolu s hrabětem uprchli na Západ.
Po soukromém rozhovoru s hrabětem Vikardem v zahradě dobříšského zámku Granovskij pochopil, že jeho vztah k majetku nemá nic společného se skutečnou vděčností, kterou cítí k Rusům jako osvoboditelům.
„Kdyby se tu uchytilo socialistické hnutí, možná bych mu odevzdal část své půdy, ale nemíním se podvolovat síle,“ prozradil unavený hrabě a dodal, že majetek by mu mohli vzít pouze „přes jeho mrtvolu“.
Granovskij o tom vzápětí odeslal zprávu na ústředí s tím, aby Gottwaldovi doporučili jiný přístup, aby o svého hraběcího agenta nepřišli, ale ústředí k tomu mlčelo.
Pokud by KSČ mohla říci, že hrabě majetek Colloredo-Mansfeldů odevzdal dobrovolně, byla by to pro komunistickou stranu ohromná prestiž. Taková zpráva by dobře působila na voličstvo v zemi, které zde stále ještě mělo reálný potenciál.
Mezitím agent Granovskij usiloval o československé občanství vydané Benešovou vládou, které by mu v případném útěku na Západ pomohlo. Věděl, že je stále neviditelně sledován.
Granovského špioni měli za úkol jej neustále informovat o sledování hraběte Colloredo-Mansfelda na Dobříši, a hlásili všechna jména lidí v rajónu, kteří nějak sympatizovali se západními mocnostmi. V některých hotelech byla umístěna odposlouchávací zařízení. Další špion měl za úkol předávat jména českých vojáků, kteří měli spojitost s čsl. obrněnou brigádou pod patronací USA a rovněž s čsl. vzdušnými silami, které se utvořily ve Velké Británii. Vznikalo tak mnoho černých listin a seznamů jmen.
Lidé ze seznamů, kterých bylo stovky, měli být „odstraněni, uvězněni, deportováni, zdiskreditováni nebo zničeni“. Navíc se v ČSR našlo dost spojenců, jejichž drobné, avšak potřebné služby pro NKVD se daly koupit „skoro za nic“, když například z ministra zahraničí Jana Masaryka pomocí fám udělali „zhýralce propadlého tajným neřestem, jenž by pro krásnou ženu a pár lahví vína zradil vlast“.
Podle Granovského bylo takových případů bezpočet a dohromady „vyústily v destrukci důvěry a k nárůstu vzájemné podezíravosti. Jednalo se o velice účinný společenský jed“.
Vznikalo tak podhoubí pro důsledky národa, který tak byl odsouzen k dalším dlouhým rokům života v nesvobodě.
Granovskij k tomu sám poznamenává:
Poznámky:
[1] NKVD, zkráceno z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí), byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovních táborů... zdroj
[2] Hrabě Vikard Colloredo-Mansfeld, vlastnící zámek v Dobříši, byl za protektorátu nacisty vystěhován, zámek mu byl zabrán pro bydlení říšského protektora. R. 1944 mu byla diagnostikována rakovina plic, přesto se ještě zapojil do protinacistického odboje. Od plukovníka Boguna a kapitána Seděnka získal hrabě Vikard v květnu 1945 osvědčení o partyzánské činnosti.V květnu 1946 odjel Vikard Colloredo-Mansfeld za svou matkou Bertou do Francie, kde ve věku 32 let zemřel. Jak se mu podařilo získat doklady k vycestování, není známo.
Agent Granovskij pak uprchl na západ jinou cestou, než přes Československo.
Zdroj článku: A. Granovskij: Byl jsem agentem NKVD, vyd. r. 2003
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás jeho sdílením na sociálních sítích.
Z krátkého setkání s Bogunem pochopil, že tento rezervovaný a nevlídný agent je netečný vůči alkoholu, kterého požíval nemalé množství, ale alkohol jej dělal ještě zlověstnějším, dodával mu jistotu. Neví,co je strach, a může být velmi nebezpečný.
Když Granovskij a Bogunem dorazili na Dobříš, k jejich překvapení projevilo několik místních lidí přání je uvítat, znali totiž Boguna jako „statečného partyzánského velitele“.
Když se Granovskij setkal s hrabětem Vikardem Colloredo-Mansfeldem, byl opět překvapen, že šlechtic nepřipomíná slabého a zdegenerovaného příslušníka vyšší třídy, jak mu bylo vštěpováno v NKVD.
Granovskij, bývalý agent NKVD, ve svých vzpomínkách popisuje hraběte jako skutečného aristokrata zdrženlivých a vznešených způsobů, s přímým pohledem, a obdivuje ho. Na něm teprve mohl poznat, jak vypadá skutečná lidská vznešenost, aniž by se povyšovala nad ostatní neotesance.
Hrabě měl potíže, když Gottwald po něm požadoval jeho majetek za účelem zahájení kampaně KSČ za pozemkovou reformu.
Zámek Dobříš v současnosti. (Wikimedia Commons)
„Nebojoval jsem v odboji proti nacistům, abych tancoval na zapískání prvního demagoga, který po válce spustí,“ vyjádřil se hrabě Colorado-Mansfeld přímo. Od NKVD hrabě nikdy nepřijal žádné peníze, stále ještě věřil v upřímnost sovětské vlády.
„Pomáhá nám, protože my jsme zase pomohli Čechům proti nacistům,“ informoval Granovského jeho kolega Kalugin.
Hrabě na svém majetku dost lpěl, a pokud by byl vyvlastněn, byla by to pro něj těžká ztráta. Granovskij opatrně počítal, že by pak spolu s hrabětem uprchli na Západ.
Po soukromém rozhovoru s hrabětem Vikardem v zahradě dobříšského zámku Granovskij pochopil, že jeho vztah k majetku nemá nic společného se skutečnou vděčností, kterou cítí k Rusům jako osvoboditelům.
„Kdyby se tu uchytilo socialistické hnutí, možná bych mu odevzdal část své půdy, ale nemíním se podvolovat síle,“ prozradil unavený hrabě a dodal, že majetek by mu mohli vzít pouze „přes jeho mrtvolu“.
Granovskij o tom vzápětí odeslal zprávu na ústředí s tím, aby Gottwaldovi doporučili jiný přístup, aby o svého hraběcího agenta nepřišli, ale ústředí k tomu mlčelo.
Pokud by KSČ mohla říci, že hrabě majetek Colloredo-Mansfeldů odevzdal dobrovolně, byla by to pro komunistickou stranu ohromná prestiž. Taková zpráva by dobře působila na voličstvo v zemi, které zde stále ještě mělo reálný potenciál.
Mezitím agent Granovskij usiloval o československé občanství vydané Benešovou vládou, které by mu v případném útěku na Západ pomohlo. Věděl, že je stále neviditelně sledován.
„Komunismus nevěří jednotlivci, a od dozoru upouští velmi zřídka, i když náklady na jeho udržování jsou absurdně vysoké.“ A. Granovskij
Granovského špioni měli za úkol jej neustále informovat o sledování hraběte Colloredo-Mansfelda na Dobříši, a hlásili všechna jména lidí v rajónu, kteří nějak sympatizovali se západními mocnostmi. V některých hotelech byla umístěna odposlouchávací zařízení. Další špion měl za úkol předávat jména českých vojáků, kteří měli spojitost s čsl. obrněnou brigádou pod patronací USA a rovněž s čsl. vzdušnými silami, které se utvořily ve Velké Británii. Vznikalo tak mnoho černých listin a seznamů jmen.
Lidé ze seznamů, kterých bylo stovky, měli být „odstraněni, uvězněni, deportováni, zdiskreditováni nebo zničeni“. Navíc se v ČSR našlo dost spojenců, jejichž drobné, avšak potřebné služby pro NKVD se daly koupit „skoro za nic“, když například z ministra zahraničí Jana Masaryka pomocí fám udělali „zhýralce propadlého tajným neřestem, jenž by pro krásnou ženu a pár lahví vína zradil vlast“.
Podle Granovského bylo takových případů bezpočet a dohromady „vyústily v destrukci důvěry a k nárůstu vzájemné podezíravosti. Jednalo se o velice účinný společenský jed“.
Vznikalo tak podhoubí pro důsledky národa, který tak byl odsouzen k dalším dlouhým rokům života v nesvobodě.
Granovskij k tomu sám poznamenává:
„…dívat se, jak tihle kulturní a civilizovaní lidé nezadržitelně vklouzávají do ohlávky sovětské nadvlády, vidět je, jak musí akceptovat sovětský systém a způsob života, když ten jejich je prokazatelně mnohem lepší, bylo nanejvýš smutné.“
Poznámky:
[1] NKVD, zkráceno z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí), byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovních táborů... zdroj
[2] Hrabě Vikard Colloredo-Mansfeld, vlastnící zámek v Dobříši, byl za protektorátu nacisty vystěhován, zámek mu byl zabrán pro bydlení říšského protektora. R. 1944 mu byla diagnostikována rakovina plic, přesto se ještě zapojil do protinacistického odboje. Od plukovníka Boguna a kapitána Seděnka získal hrabě Vikard v květnu 1945 osvědčení o partyzánské činnosti.V květnu 1946 odjel Vikard Colloredo-Mansfeld za svou matkou Bertou do Francie, kde ve věku 32 let zemřel. Jak se mu podařilo získat doklady k vycestování, není známo.
Agent Granovskij pak uprchl na západ jinou cestou, než přes Československo.
Zdroj článku: A. Granovskij: Byl jsem agentem NKVD, vyd. r. 2003
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás jeho sdílením na sociálních sítích.
