Politika identity nás vede k tomu, abychom rozlišovali člověka podle jeho skupinové identity. (Zdroj eBbay upravil Milan Kajínek)
Ve Spojených státech a stále častěji i v evropských zemích, včetně Česka, se vyskytuje trend rozdělování společnosti prostřednictvím poukazování na rasovou či genderovou nerovnost, sociální nespravedlnost apod. Hojně diskutovaným tématem je v této souvislosti tzv. politika identit („identity politics“). Kde leží její kořeny a jaké jsou její cíle?
Termín „politika identit“ se v politickém prostředí uchytil v 70. letech minulého století. Kanadský profesor Jordan Peterson, který se touto tematikou dlouhodobě zabývá, dává termín „politika identit“ do přímé souvislosti s neomarxistickým levicovým hnutím intelektuálů, kteří poté, co se ukázalo, že ekonomický model komunismu selhal, převedli pojem „třídní boj“ do jiných souvislostí, nezatížených minulostí. A tak boj „proletariátu proti buržoazii“ nahradili bojem „utlačovaných proti utlačovatelům“ – a zrodila se politika identit.
Důležitý posun u těchto marxisticky smýšlejících intelektuálů nastal podle Petersona také v tom, že zatímco v původní marxistické myšlence hrála ústřední roli ekonomika, pro postmoderní neomarxisty hrají nejdůležitější roli pojmy „moc“ a „mocenská pozice“.
V současnosti používají levicová politická uskupení formu „politiky identit“ údajně jako opatření proti společenským fenoménům, jako je rasismus, sexismus nebo útlak menšin.
Z praxe však můžeme vidět, že navzdory vyhlašované opozici vůči těmto negativním jevům tato politická strategie, založená na skupinové identitě, ve skutečnosti zapříčiňuje, že lidé pohlížejí jeden na druhého a soudí se navzájem podle svého pohlaví, barvy tváře, sexuální orientace a dalších politicky zatížených sociálních atributů.
Ukazuje se tak, že tento typ politiky vede k prohlubování pociťovaných rozdílů mezi lidmi, a nikoliv ke sjednocování společnosti.
Dialektický boj
Politika identit se svým rozdělováním společnosti a dělením lidí do rasových, genderových a dalších skupin má kořeny v marxistické myšlence třídního boje a dialektického materialismu. (Dialektický materialismus je teorie, která popisuje veškerou politiku, historii, kulturu a přírodní jevy jako proces neustálých konfliktů a bojů.)
Můžeme však říci, že „politiku identit“ uplatňuje jakýkoliv ideologický systém nadřazující skupinovou identitu identitě jednotlivce, a tedy přestože jde o termín poměrně nový, tato politická strategie byla používána již před vznikem tohoto termínu.
Komunističtí vůdci jako Vladimír Iljič Lenin a Mao Ce-tung se ve velké míře opírali o teorii třídního boje (politiky identit), aby se chopili politické moci, a ustavili dva nejvražednější režimy – sovětskou a čínskou komunistickou stranu, které dohromady mají na svědomí přibližně sto milionů lidských životů. V nacistickém Německu použil Adolf Hitler politiku identit, aby vykreslil Židy, Východoevropany a další etnické a náboženské skupiny jako ty, jež jsou v konfliktu s prosperitou a přežitím německého národa a árijské rasy. Tato ideologie má na svědomí přes deset milionů obětí na životech.
Komunistická hnutí využila rozhořčení pracující třídy nad chudobou a tehdejšího traumatu z vojenských porážek jejich zemí, aby postavila nespokojenou pracující třídu proti vládě. Poté, co svrhli vládu a chopili se moci, zorganizovali sovětští a čínští komunisté kampaně proti společenským třídám, které označili jako „utlačovatele“. Patřili mezi ně statkáři, bohatí rolníci, šlechta a duchovenstvo. Památky, prastaré svitky, kaligrafie, umění i myšlenky skončily v plamenech „revoluce“.
„Nový svět“ vybudovaný takzvanou „revolucí“ se ocitl bez víry a morálních omezení. Byl vybudován vzájemnými boji, které se staly novým řádem. Na vrcholu společnosti však nebyla vláda lidí, nýbrž komunistická strana a její absolutní moc.
„Vyloučení středu“
Dalším typickým rysem politiky identit je, že stoupenci tohoto přístupu často pronášejí extremisticky laděné soudy o morálním charakteru, činech a záměrech kritizovaných („utlačovatelských“) skupin.
Velmi zřetelně jsme tento přístup mohli vidět v souvislosti s volební kampaní ve Spojených státech. V prezidentských volbách v roce 2016 demokratická kandidátka Hillary Clintonová zaškatulkovala příznivce svého soupeře Donalda Trumpa jako „zavrženíhodné existence“. Kritika Trumpa před jeho zvolením a po něm byla charakterizována násilnými, politicky motivovanými pouličními bouřemi a obscénnostmi prošpikovanými slogany.
Aktivisté motivovaní politikou identit potom označili Trumpa, jeho administrativu i jeho podporovatele politickou nálepkou rasismu, sexismu a podobně. Tím, že své oponenty spojili s takovýmito absolutními morálními negativy, vytvářejí silné emoce.
V Evropě nebo České republice můžeme podobné zjednodušování a vyhrocování politických debat vidět na mnoha místech. V evropském kontextu slýcháme výrazy jako „islamofobové“, „xenofobové“ či „fašisté“. U nás se dále uchytily termíny jako „sluníčkáři“, „pražská kavárna“, „pravdoláskaři“, „eurohujeři“ a další. Všechny tyto zjednodušující termíny a jejich přijetí ve veřejném prostoru naznačuje, že politika identit a její postupy se uchytily i u nás.
Tradiční moudrost, ztělesněná v učeních dávných mudrců, jako byli Ježíš, Konfucius, Lao-c' a Šákjamuni, vyzývá ke střední cestě, která vede k morálnímu pozvednutí. Jestliže toto dědictví zavrhneme a na jeho místo dosadíme politiku identit a komunistickou dialektiku, která politiku identit inspirovala, budeme pravděpodobně opět čelit důsledkům vznikajících bojů a disharmonie ve společnosti.
Zpracováno s využitím článku Leo Timma „The Root of Identity Politics“.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autorů a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times. Zdroj.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také:
Dialektický materialismus: Tajný nástroj komunismu, jak poštvat lidi proti sobě
Jordan Peterson odhaluje agendu postmodernistů (video - část 1.)
Jordan Peterson vysvětluje, že kolektivismus je tyranie pod záminkou dobročinnosti (video - část 2.)
Jordan Peterson hovoří o absurdnosti politiky sociální spravedlnosti (video – část 3.)
