Akiane Kramarik ve svých malbách vyjadřuje vlastní vize a sny. Je považována za jednoho z nejuznávanějších světových malířů. (S laskavým svolením Akiane Kramarik)
Tak jako její díla a jejich náměty, i sama autorka vyjadřuje hluboký obdiv nad životem a složitostmi a taji naší existence. S vyšším cílem šířit naději cestuje po celém světě, aby druhým představila své umění a inspirovala je.
Talent už odmala
Rodina Kramarik vyrůstala v chudobě, ale přesto Akiane povzbuzovali, aby své umělecké sklony rozvíjela už od čtyř let. Kreslila se vším, co měla po ruce: tužkami, pastelkami i jídlem na stole.
V osmi letech už bylo jasné, že jde o zázračné dítě. Malovala neuvěřitelně reálné obrazy, do kterých přenášela své vnitřní pocity a své tajemné vize a vícerozměrné světy. Ve své malbě „Princ míru”, která se zároveň stala jejím nejznámějším obrazem, vyjevila také svou vizi Ježíše Krista. Akiane si v té době také nastavila každodenní režim, kdy se pravidelně budila ve dvě v noci, aby se po špičkách vydala do svého malého studia a na plátno přenášela své vidiny.
V té době se její rodiče rozhodli, že její obrazy ukáží svým známým v Idahu. Netrvalo dlouho a dostala pozvání do pořadu o nadaných dětech, The Oprah Winfrey Show, čímž se jí okamžitě dostalo mezinárodního uznání. Její rodina tak byla schopna uniknout chudobě a podělit se o její talent a poselství se světem.
Navzdory složitosti moderního světa si nyní 23letá Akiane Kramarik zachovala své mladistvé nadšení, které ji drží už od svých nejranějších dnů malování. Zároveň si zachovala svou skromnost a píli.
„Trpělivost“ od Akiane Kramarik. (S laskavým svolením Akiane Kramarik)
V emailovém rozhovoru jsem s Akiane probíral její díla, co nám mohou říct a jaké má mladá umělkyně názory na život.
Vyrůstala jsi v chudobě na venkově v Idahu, bez televize nebo jiných moderních rozptýlení. Jak si myslíš, že to ovlivnilo tvou osobnost?
I když jsme žili v bídě, byli jsme v rodině požehnáni nezměrným štěstím. Pořád jsme se smáli, povídali si, hráli, vymýšleli, co dělat, a tak jsme si vytvářeli každodenní zábavu. Neznala jsem nudu a povrchní zábavu, protože každá minuta byla smysluplná a tvůrčí. Vyráběli jsme si vlastní hračky z kartonových krabic, tyčí, kamenů nebo hlíny. Dělali jsme také vlastní hudbu a založili si vlastní školu.
Už od doby, kdy jsme uměli chodit (a všichni jsme začali docela brzy: v 8–9 měsících), nám byla svěřena obrovská zodpovědnost. Museli jsme vařit, prát prádlo, uklízet, starat se o našeho nemocného dědečka a chodili jsme v hlubokém sněhu s maminkou od dveří ke dveřím prodávat po sousedech jídlo, abychom se uživili.
Chudoba byla mým prázdným plátnem, na němž jsem mohla svobodněji tvořit. A jak jsem rostla a zrála, nikdy jsem nezapomněla na skromné počátky, kterými jsme museli procházet, a nikdy tak nepovažuji žádný den, dar nebo pohodlí za něco samozřejmého.
Ve videu na YouTube ses vyjádřila, že nejlepší učitel malířství se ukrývá ve vlastním nitru. Jsme v životě také svými nejlepšími učiteli?
To, že jsem se to naučila sama, neznamená, že jsem svým nejlepším učitelem. Nejlepším učitelem je mi život a každý, kdo se na něm podílí vědomě anebo i nevědomě. Každá jedna bytost, živá či neživá, má vliv na náš život a mou povinností je tuto rozmanitost kreativně vyjádřit, ať už se jedná o plátno, film, kuchyňský stůl, koňskou farmu nebo kancelář starosty.
V 6 letech jsem během svých prvních pokusů s uměním byla zvědavá, co dělají ostatní děti v mém věku. S matkou jsme přišli s nádherným nápadem: pozvat děti z mnoha různých městeček, abychom společně kreslili.
Tuto zkušenost jsem interpretovala jako základ své motivace a odhodlání sdílet své umění s mnohem více lidmi po celém světě. Jako studentka života jsem byla každý den nucena, abych experimentovala a prozkoumávala neznámá území. Učit se malovat takto bylo tvrdé. Každou techniku jsem objevovala pozorováním lidí, zvířat a přirozených odstínů krajiny ve 30 zemích, ve kterých jsem žila nebo které jsem navštívila.
Skutečné zážitky, vize a sny byly mým výchozím bodem, ale mou povinností je interpretovat tyto myšlenky, přeměnit je a dát jim víc detailů. Umělec nejdřív vidí všechno nahrubo, stejně jako u diamantu.
Každý den vidím v tomto mimořádném světě všední věci a v tomto všedním světě vidím mimořádné věci. Chcete-li vytvářet skoro filmové zážitky z jednoduchého zvuku, objektu, barvy, emocí nebo scenérie, to chce trpělivost a odhodlání… Mým posláním je použít své umění a texty, abych přinesla naději lidem, kteří ji potřebují. Moje životní motto je pořád stejné: nečekám na inspiraci, inspirace vždy čeká na mě.
„Stopy věčnosti“, 2008, Akiane Kramarik, akryl na plátně. „Hledání hlubokých a celistvých spojení zůstává v nás. Tento svět zřídkakdy splňuje naše očekávání – s naším prvním smrtelným nádechem, my, nesmrtelné bytosti, zapomínáme na celou naši nekonečnou zkušenost.“ (S laskavým svolením Akiane Kramarik)
V díle „Stopy věčnosti“ ses dotkla různých charakteristik života člověka: že naše existence je mnohem složitější než to, co vidíme na povrchu, nebo čeho jsme si vědomi. Co ses snažila v tomto obraze zachytit?
„Stopy věčnosti“ jsem malovala ve 13 letech. Obraz znázorňuje část naší duchovní cesty – cestu naší duše [našeho vyššího já], které je schopno být přítomno na několika místech ve stejný čas.
Respekt a ocenění vůči našemu pozemskému životu – prostému, krátkému, zmatenému, bolestivému, pozoruhodnému nebo dokonce kataklyzmickému – je životně důležitý pro naše duchovní blaho. Naše zkušenosti čekají na nás. My se prostě rozhodujeme žít i navzdory svým těžkostem a chybám. Když nebudeme prožívat těžkosti, na konci neuvidíme vyřešenou hádanku. Naše zapomnění na naše božské já a na boží přítomnost a smysl naší existence jsou součástí tajemství [života].
„Umění je život mimo život“ je myšlenka, kterou jsi několikrát zmínila v jiných rozhovorech. Mohla bys ji trochu rozvést?
Umění je život v životě a život mimo život. Je to mechanismus přírody, lidstva a nesčetných světů. V přírodě ani u lidí neexistuje žádný prvek bez umělecké stránky či výrazu. Svůj život si vytváříme vlastní myslí a srdcem. Proto je umění neoddělitelné od nejsložitější struktury našich myšlenek a pocitů. Inspirace a projev něčeho vyššího se objeví tam, kde se mysl setká se srdcem.
Je to náš vztah se sebou, co nám zabere nejvíce práce a co nejvíc pomáhá? Jaké máš pocity k sobě samé a jaký je tvůj vztah k tvým obrazům?
Náš vztah k sobě je naším vztahem k našemu vesmíru. Čím více jsme spojeni s [našimi] nekonečnými možnostmi a zodpovědnostmi..., tím více jsme schopni ocenit, že tu jsme – kvůli našemu poslání, našemu volání, našemu cíli.
Když se budeme snažit pochopit význam našeho života zde na zemi, dosáhneme naprostého míru v mysli, který můžeme pociťovat každý den. Je to jistota naší jednoty s každým, přesvědčení, že jsme všichni součástí této kolektivní hádanky, součástí jednoho a toho samého ducha, součást velkolepého božství, součást každého z nás, se kterým se dnes potkáme třeba ve vlaku, v kavárně, knihkupectví, ve škole nebo v blízkém parku.
Umění života je milovat a naslouchat jeden druhému. Když cítíme smutek, musíme být vděční za to, co máme, bez ohledu na to, kolik toho je, a tak pocítíme vděk za to, co nám bylo dáno. Smutek brzy zmizí a na oplátku budeme inspirovaní, abychom potěšili druhé.
To, co všichni sdílíme, je „povědomí“. Jsme součástí neviditelné, vzájemně propojené sítě. Čím víc budeme směřovat [k povědomí], tím víc zažijeme širší a ucelenější škálu vztahů a výtvorů.
Doufám, že moje umění bude součástí této sítě. Doufám, že když lidé dostanou příležitost vidět jiné světy, budou důvěřovat svému vnitřnímu citlivému kompasu, který jim pomůže dostat se k pravé realitě.
Žiješ svůj život velmi účelně ve snaze vyjádřit své umělecké vize a v životě následuješ svou životní cestu. Je tohle bod, kde se člověk začíná učit a skutečně rozumět sám sobě, nikoliv tím, že se přizpůsobí druhým, nýbrž poznáním svého vlastního pravého já?
Každý z nás má jiný účel. Skutečného porozumění a učení lze dosáhnout i přizpůsobením se druhým, protože dříve či později, vaše zralost ve vidění příčiny a následku přináší to nejvoňavější ovoce pravdy.
Štěstí nespočívá v plném poznání sebe sama nebo v plném poznání celé pravdy. Štěstí je v míru nevědomosti, a přesto věrnosti svému účelu, který nám byl dán „shora“… Žít každý okamžik, jako by byl našim prvním a posledním, je opravdovým životem ve vděčnosti, přijetí a moudrosti.
A kdo naplňuje takový způsob života nejlépe? Děti. Dětská jednoduchost, touha učit se od svého okolí, spokojenost i přesto, že neví všechno, důvěra k těm, kdo se o ně starají, že je dobře vedou – to je ten nejpokročilejší duchovní úspěch v rámci parametrů všech nedokonalých světů.
Děti hledají odpovědi nejčistším způsobem: pokora, mír, dětské nadšení, přijetí a upřímnost. ...To je důvod, proč ve svých dílech, kde tak často zobrazuji děti, celým srdcem doceňuji tento pozoruhodný projev: dětství.
Dětství je pomíjivým pokladem. Nikdy nemůžeme být znovu dětmi, pokud jsme si plně vědomi dospělých v našem životě, ale můžeme být mnohem šťastnější dospělí, pokud dokážeme napodobit dětskou nevinnost, víru, naději a bezstarostnost.
„Mezi rámy“, 2012, akryl na plátně. (S laskavým svolením Akiane Kramarik)
Obraz „Mezi rámy“ zobrazuje transformaci mezi dětstvím a dospělostí. Pohybujeme se z jednoho časového rámce do druhého, získáváme více moudrosti a soustrasti, přesto ztrácíme jednoduchost, nevinnost a čistý úžas, které může poskytnout pouze dětství.
Mezi rámy je symbol naší pozemské existence, kde se snažíme uniknout rámům, ale nakonec se zaplétáme do rámů ještě větších a větších, až se rám, do kterého se snažíme zapadnout, stane tak velkým, že ztrácíme svůj smysl pro realitu... „Mezi rámy“ doslova spadá do rámce – hrdinského a občas tragického úsilí pochopit náš lidský a božský osud a naši spiritualitu, naše intenzivní hledání lásky, krásy, štěstí a moudrosti, naší epické cesty, kterou nikdy neskončíme.
„Údolí lilií“, 2016, akryl na plátně. Zobrazuje alegorii Země. (S laskavým svolením Akiane Kramarik)
Chcete-li se dozvědět o Akiane Kramarik víc, navštivte stránky akiane.com nebo facebook.com/akianeart.
Rozhovor byl kvůli stručnosti a přehlednosti upraven.
Tim Gebhart je umělec a pedagog žijící v Portlandu v USA.
Přeložil: MiC; Originální článek.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
