20180820-varsav
Jubilejní odznak k 30 letům od Varšavské smlouvy. (Volné dílo)
V těchto dnech si připomínáme 50 let od invaze armád Varšavské smlouvy na naše území. Krátce nato byl ukončen liberalizační proces známý jako Pražské jaro. Bylo to jediné období, kdy se občané Československa za čtyřicet let komunistického režimu mohli alespoň trochu svobodně nadechnout.

Normalizace započala již v dubnu 1969, kdy Alexandra Dubčeka na postu prvního tajemníka UV KSČ vystřídal Gustav Husák. Byly zlikvidovány obnovené spolky typu Junák nebo Sokol a krátce na to započala výměna „stranických legitimací“, což byl eufemismus pro stranické čistky.

Nic z toho však novým představitelům normalizačního režimu nestačilo. Potřebovali pro celou společnost vytvořit závaznou normu, jak na historické události roku 1968 nahlížet.

V roce 1970 tak schválili dokument: Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, který lživým způsobem popisoval události před a po roce 1968. Jeho úkolem bylo interpretovat události z roku 1968 a následný vstup zemí Varšavské smlouvy do Československá jako internacionální nebo bratrskou pomoc.

V Československu podle dokumentu například hrozilo, že tzv. kontrarevoluční situace přeroste v občanskou válku. „Poučení“ vytvořilo ideologickou doktrínu, která ospravedlňovala a na které byl postaven celý normalizační režim až do pádu komunismu v Československu. Citovalo se z něj na stranických schůzích a jeho obsah se vyučoval na školách. Jiný názor na okupaci znamenal okamžitou ztrátu zaměstnání anebo zákaz studia.

Dopad dokumentu byl nejvíce patrný v druhé polovině 80. let, kdy se sovětský vůdce Michail Gorbačov rozhodl reformovat komunistický systém v SSSR. Jeho plán přestavby zvaný „Perestrojka“ nebyl nepodobný reformám z období Pražského jara.

Představitelé komunistického režimu v Československu však seděli na svých místech právě díky odmítání a vymezování se vůči jakýmkoli reformám. Takže zatímco v Polsku byly již v červnu 1989 svobodné volby do parlamentu a v Maďarsku se v říjnu rozpustila tamější socialistická a dělnická strana, v Československu měli komunisté stále moc pevně v rukou.

Čistky ve straně pak vedly k tomu, že z ní byli vyloučeni všichni proreformní členové. Po „sametové revoluci“ v ní nebyl nikdo, kdo by komunistickou stranu přetransformoval v sociálně-demokratickou stranu, podobně jako v okolních státech. Česká republika má v důsledku toho jako jediný postkomunistický stát bývalého východního bloku v parlamentu rigidní komunistickou stranu, která se nedistancuje od zločinů komunismu.

Komunistický režim má v průběhu svých 40 let vlády v Československu mnoho obětí, na které nesmíme zapomínat. Oběti, které však nenajdeme v žádných statistikách, jsou oba dva národy v bývalém Československu, které komunistický režim nutil žít po dvě desetiletí ve lži.


Líbil se vám článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.


Čtěte také: 

K 50. výročí okupace vyšel videoklip: NAŠE PRAHA, příběh o postřeleném

Jak prohlédnout informační iluzi?

Jak přízrak komunismu vládne našemu světu – Předmluva