Maják de la Vieille, fotogenicky známý, dvakrát stavěný. (Petr Maršálek)
Maják de la Vieille, fotogenicky známý, dvakrát stavěný. (Petr Maršálek)
Kdo ještě nebyl na konci světa? Kupodivu těch končin podobného označení existuje několikero jedním z nich je západní pobřeží Francie, Finistère, přesněji Pointe du Raz (Hrot divokého proudu). Od parkoviště jdeme pěšky skoro půl hodiny, než dorazíme na okraj – konec světa. Není sice doslova nejzápadnějším cípem Francie, ale je tu zkrátka místo, kde oceán doráží na útesy od západu.

Dávný sen se vyplňuje – spatřit Point du Raz na kraji Bretaně, kde moře řve a tříská do útesů: avšak dnes je moře klidné, šedé a šedý je i západ slunce. Jen racek nebo buřňák pomalu postupující proti větru naznačuje, že dech moře je tu silný. Natahujeme kapuce a držíme si klobouky.

Na vlastní oči spatříme historický maják de la Vieille, fotogenicky známý, který byl dvakrát stavěn. Proč? Za války ho fašisté vyhodili do povětří. Pro zdejší lodníky však byl tak potřebný, že ho museli postavit znovu. Pracovat na stavbě bylo možno jen několik hodin týdně a dělníci museli být připoutáni lany, aby je vlnobití oceánu nesmetlo.

Příběhy strážců majáku

Probíráme příběhy strážců majáku – jsou dramatické. Na jednom majáku strážci umřeli hlady. Loď vezoucí zásoby připlouvala po 2 týdnech, ale tentokrát bylo moře tak neklidné a trvalo to další dva týdny. Takže …ehm…

Jiný příběh vypráví drama manželů, strážců majáku, kdy jednou večer muž zkolaboval a žena se rozhodovala, zda ho má ošetřovat nebo jít obsluhovat světlo majáku. Venku byla silná bouře a námořníkům bez světla majáku by hrozilo ztroskotání na útesech. Když zažehla světlo majáku, žena zjistila, že nefunguje motor. A pak celou noc ručně točila klikou majáku, aby světelný kužel majáku poskytl lodím potřebný signál.

Notre dame 2
Notre-Dame-des Naufragés, spása trosečníků. (Zdenka Danková / Epoch Times ČR)

Mezi skalisky a útesy ostrova vládne příliv a odliv. Poblíž se nachází Zátoka utonulých či Záliv mrtvých, kam dříve odcházely duše druidů, později tam moře vyplavovalo těla, kterým vzalo život. Nedávno i anglickou turistku, která prý na útesech „šlápla vedle“.

Za fotogenickým majáčkem se rýsuje ostrov Île de Sein, který malíř Jan Zrzavý metaforicky přejmenoval na sein – ňadro. Až za ním osvětluje noční vlny maják Ar-Men jako nejzápadnější „phare“ – rovněž stavěn několik let. Jeho světlo bylo automatizováno a elektrifikováno r. 1990 s halogenovou žárovkou o výkonu 250 W, jeho signál tvoří tři bílé záblesky každých dvacet vteřin. Jak vypráví František Kožík: „jeho zásvit byl mnohdy posledním světlem očím mnoha námořníků“…

Přestože většina majáků je již automatizována, některé jsou dosud obsluhovány živou posádkou, jak např. phare Kéréon:



Oceán podnes poskytuje živobytí mnoha rybářům. Ti bretonští se odvažují vyplouvat i na neklidné moře nedbaje nebezpečí. Co se má stát, stane se.

Citace: „Člověk není utvořen takovým způsobem, aby zde mohl žít a snášet přírodu v takové přesile.“ Gustave Flaubert

Poblíž je sousoší, jak trosečník vztahuje ruce k panně Marii s dítětem na ruce, k Notre-Dame-des Naufragés, spáse trosečníků. Stojíme a vnímáme barvy, atmosféru, dující vítr.

Dnes v podvečer tu mimo nich skoro nikdo není.

Île de Sein

Na útesech Finistère vysedávali mnozí vnímaví umělci, jako např. G. Flaubert, Jules Michelet, Jan Zrzavý, Pierre Loti… Nedaleko odtud se nachází sídlo Marty Davouz, která sem také chodívala, dokud žila v Erquy.

„Bretaň, to je stav duší.“ Jules Michelet

Zaujal mne ten ostrov v dálce, relativně blízký, ale cesta k němu vede oklikou kolem útesů, lodí z přístavu. Tam před 2. světovou válkou pobýval Jan Zrzavý, maloval a žil mezi místními rybáři. V kapitole Finistère, má ztracená země, líčí Zrzavý:

„Největším kouzlem Finistère je Île de Sein. Vynořuje se z moře, tyčí svou širokou a velkolepou siluetu do zelených vod, majestátní hmoty nábřeží i řady starých ušlechtile utvářených domů. Černě oděné ženy nesou na svých hlavách velké koše s mořskými chaluhami… Černé majáky roztrhávají strašidelnými rameny němé temnoty… Pro mne jako malíře je tento ostrov vytoužený ráj, nevyčerpatelná pokladnice tvarů a barev. Obzvláště barev, jaké bohatství, jaká jemnost tónů, jak široká stupnice!“

POINTE DU RAZ  3
Pobřeží cestou k útesům Finistère. (Zdenka Danková / Epoch Times ČR)

Když se nakonec malíř rozhodl k životu na jiném, méně tragicky laděném ostrově, Île-Molène, jeho rozhodnutí přervala válka a on se vrátil do vlasti.

Podle současného publicisty Jana Šmída to byl právě Jan Zrzavý, kdo kdysi Bretaň objevil pro nás.



Citováno z knihy Karla Srpa: Jan Zrzavý: O něm a s ním.


Čtěte také: Armorica 2: Saint-Malo, kamenná koruna na vlnách

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.