Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy Jak přízrak komunismu vládne našemu světu od redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině.

Obsah:

Úvod

1. Násilná podstata komunistické vlády

 a) Vzestup sovětských komunistů

 b) Začátky vlády komunistické strany v Číně

2. Vyvražďování pracující třídy

 a) Potlačování sovětských dělníků a rolníků

 b) Komunistická strana Číny následuje sovětský model

3. Naprostá brutalita komunistické strany

 a) Zvěrstva sovětského komunismu

    - Gulag, inspirace pro Hitlerovy tábory smrti

    - Sovětský hladomor

    - Velký teror se obrací proti sovětské elitě

 b) Zvěrstva čínské komunistické strany

    - Velký čínský hladomor

    - Fanatické vraždění a kulturní genocida za kulturní revoluce

    - Bezprecedentní zlo: pronásledování Falun Gongu

4. Vyvážení rudého teroru


Úvod

Od té doby, co se komunistická strana v Sovětském svazu chopila moci, uplynulo celé století. Podle záznamů shromážděných americkým Kongresem byly komunistické režimy zodpovědné za smrt přinejmenším 100 milionů lidí. [1] Tuto vražednou historii podrobně popisuje Černá kniha komunismu.[2]

Z dokumentů odtajněných vládami národů bývalého Sovětského svazu a východní Evropy a ze záznamů o obětech komunistických politických kampaní v Číně a Severní Koreji získala veřejnost přesný obrázek o tom, jak byla komunistická strana závislá na vraždění.

Komunistický totalitarismus bývá často přirovnáván k nacismu. I když mezi nimi nalezneme mnoho podobností, často se přehlíží jeden podstatný rozdíl: nacisté zabíjeli, aby odstranili fyzická těla Židů, ale pouhé fyzické vyhlazení se zdaleka nedokáže rovnat tomu, o co usilují komunisté.

Věřící lidé nepovažují fyzickou smrt za opravdovou smrt člověka, protože duše odejde do nebe nebo se znovu narodí v koloběhu převtělování. Komunistická strana používá zabíjení jako nástroj k tomu, aby zasela do myslí lidí strach a přinutila je přijmout její zlou ideologii. Zničením morálky chce lidem přivodit osud věčného zatracení. Cílem komunistické strany není pouze likvidace fyzického těla člověka, ale zničení jeho duše.

Další vlastností komunistické strany je intenzita, s jakou vykonává čistky ve svých vlastních řadách, a to, že si vždy vybírá ty nejkrutější vůdce. Pro mnoho lidí je těžké pochopit logiku toho, jaké barbarství komunistická strana uplatňuje vůči vlastním členům, a to i těm, kteří se stali jejími oběťmi jen proto, že se odchýlili od směřování strany pouze v konkrétních případech, zatímco jinak byli straně a jejímu vedení zcela oddáni.

Jedním z důvodů této krutosti je to, že komunistická strana má při své vzpouře proti bohům a lidstvu neustálý instinktivní strach z toho, že bude brzy zničena. Aby si dodala sil, potřebuje rekrutovat jedince, kteří z morálního hlediska nerozlišují mezi dobrem a zlem. Tito jedinci vynikají v masovém vraždění a komunistický přízrak je vyzdvihuje na vedoucí pozice, aby zajistil, že jeho pozemská tyranie bude i nadále pokračovat.

Kádři Komunistické strany Číny, kteří se 4. června 1989 odmítli zúčastnit masakru studentů, byli odstraněni. Ťiang Ce-min, který během této události ukázal svoji krutost, byl povýšen na vůdce komunistické strany. Poté, co Ťiang začal v roce 1999 pronásledovat Falun Gong, povýšil úředníky Luo Kana a Čou Jung-kchanga a další do vysokých pozic, protože byli ochotni během pronásledování páchat ty nejbrutálnější zločiny.

Dalším motivem pro zabíjení je rekrutovat účastníky z řad široké veřejnosti, tak jako tomu bylo za kulturní revoluce. Vražděním a dalšími zločiny se masy lidí stávají spolupachateli krutostí Komunistické strany Číny. Ti nejbrutálnější pachatelé zločinů se potom stávají nejzarytějšími stoupenci strany. Dokonce ani dnes mnoho bývalých členů Rudých gard, kteří během kulturní revoluce útočili na lidi a vraždili je, necítí nad svými zločiny žádné výčitky svědomí a tvrdí, že svých činů spáchaných v mládí nelitují.

Tím, že komunistická strana své oběti vraždí otevřeně a přímo, také nahání obecné veřejnosti hrůzu a nutí ji k poslušnosti.

Všechny tyto skutečnosti nám umožňují vysvětlit obecný princip: po celou historii se zabíjení odehrávalo během tyranie nějaké vlády nebo během válečného období, protože v té době existoval nepřítel, kterého bylo třeba porazit. Jednou z charakteristik komunistické strany je právě potřeba nepřítele, a pokud žádní nepřátelé nejsou, musí si strana nějakého vymyslet, aby ho potom mohla zabít.

V zemi s tak dlouhou historií a bohatou kulturou, jako je Čína, nemohla komunistická strana dosáhnout svého cíle bez neustálého vraždění. Číňané tradičně věřili v existenci bohů a chovali k nim úctu. Vzhledem k jejich kulturnímu dědictví starému 5000 let by netolerovali barbarskou a bezbožnou komunistickou stranu. Jediným prostředkem, jak si komunistická strana může udržet svou moc, je masové vraždění. Takový přístup si osvojila během své první pokusné verze v Sovětském svazu.

1. Násilná podstata komunistické vlády

Protože komunismus ztělesňuje zlého ducha, jeho výchozí bod nemůže být jiný než nečestný. Poté, co Marx prohlásil, že „Evropou obchází přízrak – přízrak komunismu“, založili rváči a lupiči Pařížskou komunu a zdevastovali francouzské hlavní město s jeho jedinečnými uměleckými díly a kulturními památkami. V Rusku a v Číně se místní komunistické strany chopily moci za použití opovrženíhodných spiknutí a krveprolití.

a) Vzestup sovětských komunistů

Nedostatek potravin a upadající pracovní podmínky dohnaly v únoru 1917 ruské průmyslové dělníky ke stávce. Bouře se šířily po celé zemi, car Mikuláš II. v jejich důsledku abdikoval a vznikla ruská Prozatímní vláda. Jen co se o událostech dozvěděl Vladimir Lenin, okamžitě přispěchal do Ruska ze svého exilu ve Švýcarsku.

V té době však zuřila první světová válka a země mezi Ruskem a Švýcarskem spolu vzájemně bojovaly. Koncem roku 2007 odhalil německý časopis Spiegel 90 let staré tajemství. [3] Německo si pod vládou krále Viléma II. uvědomilo, že Lenin může své domovině přinést neštěstí. A tak král, který považoval Rusko za velkou hrozbu, Leninovi umožnil bezpečnou cestu přes Německo do Švédska, poté do Finska a nakonec zpět do Ruska. Král Vilém II. poskytl Leninovi peníze i munici. Koncem roku 1917 dostal Lenin od Německa 26 milionů marek (téměř 2 miliardy českých korun v přepočtu na dnešní peníze).

Roli, kterou Německo sehrálo při návratu Lenina do Ruska, popsal významný britský politik Winston Churchill těmito slovy: „V Rusku použili tu nejsmrtonosnější zbraň. Odeslali Lenina zpět v pevně uzavřeném voze, jako kdyby do Ruska posílali nějaký druh morové epidemie.“ [4]

7. listopadu (podle juliánského kalendáře 25. října) 1917 Lenin zosnoval převrat. V říjnové revoluci svrhl Prozatímní vládu a ustavil první komunistický režim na světě.

Jenže v demokratických volbách do ruského Ústavodárného shromáždění, které se konaly 5. ledna 1918, získala většinu hlasů Strana socialistických revolucionářů (SR), a nikoliv Leninova Strana bolševiků, která ovládala vládní administrativu. Ze 44,4 milionu všech voličů zvolilo 40 % SR, čímž strana zvítězila nad bolševiky o 20 % hlasů.

Po této prohře Lenin porušil své sliby a prohlásil, že Ústavodárné shromáždění je „nepřítelem lidu“. Lenin se připravil na to, že v hlavním ruském městě Petrohradě v době konání ústavodárné schůze zavede stanné právo. Bolševici zmobilizovali vojenské jednotky a Ústavodárné shromáždění násilím rozpustili, čímž v Rusku zničili demokratický aparát.

Říjnová revoluce a následný leninský puč byly počátkem všech násilných komunistických hnutí, která působila v průběhu 20. století po celém světě. Zároveň stála na počátku mezinárodního rozmachu komunismu a nespočtu katastrof, které následovaly.

b) Začátky vlády komunistické strany v Číně

Po roce 1917, sotva byl ustaven Sovětský svaz, vyvezla strana svoji revoluci do Číny. Využila při tom faktu, že Čínská republika se připojila k Třetí komunistické internacionále (Kominterně).

Bolševici vyslali do Číny Grigorije Vojtinského, aby zde založil místní komunistickou organizaci. Dále vyslali Michaila Borodina, aby domluvil spojenectví mezi Čínskou nacionalistickou stranou (Kuomintang) a Sovětským svazem. Podle tohoto plánu, díky podkopání Kuomintangu, získala Komunistická strana Číny příležitost pro svůj rapidní rozmach.

Během druhé světové války a v průběhu osmi let, kdy Kuomintang vedl totální válku proti invazi japonské armády, využila Komunistická strana Číny tento konflikt jako zástěrku k tomu, aby mohla rozpínat své síly. Když Japonci napadli Čínu, Rudá armáda byla téměř poražena, ale když Čína vítězila, chlubila se 1,32 milionu stálých vojáků a 2,6 milionu členů domobrany (milicionářů). Po kapitulaci Japonců využila Komunistická strana Číny mírová jednání s Kuomintangem, aby tajně posilovala svou vojenskou sílu. Mezitím svými diplomatickými snahami přiměla Spojené státy a Sovětský svaz k tomu, aby upustily od strategické podpory nacionalistů. V roce 1949 Komunistická strana Číny nakonec porazila vládní síly Kuomintangu a ustavila nejzlovolnější totalitní komunistický režim na světě.

Na vrcholu historie světového komunistického hnutí vládla strana jedné třetině lidstva a světového území. Její vliv pokrýval Rusko a Čínu, největší národy světa z hlediska velikosti i populace. Komunistické vlády se zmocnily rozsáhlých území Evropy a Asie a mnoho zemí v Africe, Jižní Americe a jihovýchodní Asii se stalo klienty nebo spojenci komunistických stran v Sovětském svazu a Číně.

Na bojištích druhé světové války položil život bezpočet lidí. Neočekávaným důsledkem války však byla závratně rychlá expanze totalitního komunismu.

2. Vyvražďování pracující třídy

Marxovy teorie i rétorika totalitních komunistických režimů byly plné hesel o spoléhání se na dělníky a rolníky a také slibů o tom, jak strana bude zastupovat jejich zájmy. Ale v praxi to byla právě pracující třída, kdo od komunistického systému zažil největší příkoří.

a) Potlačování sovětských dělníků a rolníků

V roce 1918, poté co Lenin protizákonně rozpustil Ústavodárné shromáždění, se komunistické diktatuře vzepřeli jako první právě dělníci. Desítky tisíc dělníků z Petrohradu a Moskvy vyšly do ulic, kde uspořádaly průvody a demonstrace proti rozpuštění Ústavodárného shromáždění. Bolševičtí vojáci proti nepokojům zakročili se smrtonosnou silou. Demonstranty postříleli a zaplnili ulice Petrohradu a Moskvy krví.

Svaz ruských železničářů, který byl největším odborovým svazem v zemi, oznámil politickou stávku na protest proti bolševickému převratu a získal širokou podporu mnoha dalších dělnických organizací. Stejně jako v případě dělníků z Petrohradu a Moskvy Komunistická strana Sovětského svazu stávkující násilně potlačila za pomoci ozbrojené síly. Svaz železničářů a další nezávislá sdružení byly zakázány.

Zbývající dělnické organizace byly postupně přinuceny podřídit se kontrole Komunistické strany Sovětského svazu. Na jaře roku 1919 hladovějící dělníci ve městech po celém Rusku několikrát vstoupili do stávky a požadovali, aby dostávali stejné příděly potravin jako vojáci Ruské armády. Žádali také zrušení politických výsad, kterých se dostávalo komunistům, a požadovali základní svobody projevu a demokratické volby. Se všemi těmito hnutími se vypořádala tajná policie „čeka“, která stávkující uvěznila nebo zastřelila.

V létě roku 1918 Rusko čelilo masivnímu nedostatku potravin kvůli probíhající občanské válce. V červnu se země nacházela na pokraji hladomoru a Lenin vyslal Josifa Stalina do Caricynu, aby získal obilí z oblasti povodí Volhy, která je tradičně známá jako obilnice ruského zemědělství.

Tyranie Komunistické strany Sovětského svazu měla také za následek odpor rolníků. V srpnu 1918 se rolníci v oblasti Penza vzbouřili v ozbrojeném povstání a vzpoura se rychle rozšířila do okolních oblastí. Komunistická strana Sovětského svazu vyslala jednotky, které měly povstání potlačit, a Lenin poslal telegram místním bolševikům. Níže si můžete přečíst překlad původního ruského telegramu:

1. Pověste (a zajistěte, aby pověšení byli lidem na očích) ne méně než 100 známých statkářů, boháčů a pijavic.

2. Zveřejněte jejich jména.

3. Zabavte všechno jejich obilí.

4. Určete rukojmí podle pokynů ve včerejším telegramu.

Udělejte to tak, aby to lidé v okolí stovek kilometrů mohli vidět, třást se, vědět a křičet. … [5]

Jednou z nejbohatších provincií v Rusku před říjnovou revolucí byl Tambov. Aby se mohl Sovětský svaz zmocnit jeho obilí, zorganizoval řadu „skupin na zabavování obilí“ a vyslal je do Tambova. Přes 50 000 tambovských rolníků utvořilo místní domobrany, které bojovaly s ozbrojenými zabavovacími skupinami.

V červnu 1921 stál sovětský režim před úkolem, jak potlačit tambovskou rebelii. Na místo byl vyslán vojenský velitel Michail Tuchačevskij, který měl bojovat s „chuligány“ za pomoci jedovatého plynu. Chemické zbraně, které Tuchačevskij a jeho vojsko použili, a požáry, které při bojích vznikaly, naprosto zpustošily rozsáhlé území a také velkou část Tambova. Zhruba 100 000 tambovských rolníků, kteří se účastnili odporu, a jejich příbuzní byli uvězněni nebo posláni do exilu. Během povstání zemřelo přibližně 15 000 lidí.

Masové vraždění Sovětského svazu sloužilo jako podrobný model budoucí perzekuce čínských dělníků a rolníků Komunistickou stranou Číny.

b) Komunistická strana Číny následuje sovětský model

Čína má širokou a rozsáhlou kulturu a historii trvající 5000 let. Její obyvatelé uchovávají tradice uctívání bohů a vzhlížení k nebesům. Komunistický přízrak nedokázal potlačit 5000 let dlouhé tradice pomocí pouhého spiknutí. Tradiční čínskou kulturu musel porazit pomocí systematického násilí.

Čínští komunisté cílili na společenské elity, které byly nositeli tradiční kultury. Ničili hmotné artefakty čínské civilizace a zpřetrhali spojení mezi Číňany a jejich bohy. Mezi těmi, kdo přežili masové zabíjení komunistické strany, byla šířena „kultura strany“, která nahradila čínské tradice. Mladí lidé se změnili na proradná „vlčí mláďata“, která přízraku sloužila jako pěšáci v neustálém ničení lidství.

Vzápětí poté, co se chopila moci, začala komunistická strana přemýšlet, koho označit za nepřítele. Nejprve začala s vražděním společenských elit. Na venkově povraždila bohaté sedláky a šlechtu. Ve městech zabíjela obchodníky, vytvářela atmosféru teroru a drancovala bohatství občanské společnosti.

Aby rolníky podnítila k zabíjení velkostatkářů a „bohatých sedláků“ a podporování nového komunistického režimu, zavedla komunistická strana takzvanou pozemkovou reformu, v níž rolníkům slíbila „jejich“ půdu. Ale poté, co rolníky přiměla vyvraždit statkáře, strana prohlásila, že půda se má rolníkům vrátit ve formě „družstev“. V praxi to znamenalo, že půda rolníkům stejně nakonec nepatřila.

V březnu 1950 Komunistická strana Číny vydala „nařízení o přísném potlačení kontrarevolučních elementů“, také známé jako „kampaň na potlačení kontrarevolucionářů“. Zaměřovala se na zabíjení vlastníků půdy a bohatých sedláků na venkově. Strana oznámila, že koncem roku 1952 bylo odstraněno více než 2,4 milionu „kontrarevolucionářů“. Ve skutečnosti bylo zavražděno více než 5 milionů lidí, což je téměř jedno procento celkové čínské populace.

Poté, co pozabíjela vlastníky půdy a bohaté venkovské sedláky, odstartovala komunistická strana takzvanou „kampaň proti třem zlům“ a poté „kampaň proti pěti zlům“, aby vyvraždila bohaté měšťany. Podle neúplných statistik spáchalo během tohoto hnutí od 25. ledna do dubna 1951 jen v samotném Šanghaji celkem 876 lidí sebevraždu. Mezi nimi bylo mnoho kapitalistů, kteří spáchali sebevraždu s celou svojí rodinou.

Komunistická strana se však nezastavila u vyhlazování statkářů a kapitalistů. Kradla majetek i sedlákům, maloobchodníkům a řemeslníkům. I po tomto masovém vraždění byla velká většina dělnické třídy i nadále nesmírně chudá.

3. Naprostá brutalita komunistické strany

a) Zvěrstva sovětského komunismu

Gulag: Inspirace pro Hitlerovy tábory smrti

5. září 1918 nařídil Lenin založení prvního sovětského koncentračního tábora na Soloveckých ostrovech, který měl sloužit k věznění, mučení a zabíjení politických vězňů a disidentů, kteří byli proti říjnové revoluci. Komunistická strana jej následovala a po celém Sovětském svazu vybudovala síť koncentračních táborů, notoricky známých jako „gulagy“ Stalinovy éry.

Zatímco komunistická strana zintenzivňovala svůj politický teror a uskutečňovala stále větší čistky, narostl systém gulagu pod vedením Stalina do monstrózních rozměrů. Termín „gulag“ je ruskou zkratkou názvu Hlavní správa nápravně-pracovních táborů. Do doby Stalinovy smrti v roce 1953 existovalo na 170 administrativních správ gulagu, které řídily více než 30 000 samostatných táborů rozptýlených po celém Sovětském svazu. Alexandr Solženicyn nazval tento systém „Souostroví Gulag“ a pojmenoval tak i svoji proslulou knihu.

Ve svém díle Solženicyn dokumentárně zaznamenal 31 metod, které používala sovětská tajná policie k psychickému a fyzickému podlomení vězňů, kteří se pak doznávali k jakémukoli zločinu. [6]

Ti, kteří byli posláni do gulagu, neustále trpěli nedostatkem jídla a oblečení, přičemž byli nuceni vykonávat těžkou práci 12 až 16 hodin denně v mrazivé ruské zimě. Počet obětí byl obrovský. Mnoho lidí bylo uvězněno s celou svojí rodinou, jindy byl manžel uvězněn, zatímco ženu vyhostili. Dokonce ani starší lidé, kterým bylo přes 80 let, nebyli ušetřeni. Do gulagů byli posíláni lidé ze všech společenských vrstev, od vysoce postavených stranických elit, státních vůdců a vojenských velitelů až po zcela obyčejné občany rozličných profesí, včetně nábožensky věřících, inženýrů, techniků, lékařů, studentů, profesorů, továrních dělníků a rolníků.

Lidé běžně věří, že koncentrační tábory jsou výtvorem nacistů, ale předchůdcem podobných forem represí po celém světě, a to jak v komunistických, tak v nekomunistických režimech byl ve skutečnosti sovětský gulag. Podle bývalého sovětského vojenského zpravodajského důstojníka a populárního historika Viktora Suvorova vyslal před druhou světovou válkou Hitler do Ruska důstojníky gestapa, aby se zde učili ze zkušeností sovětů při budování gulagu.

Mezi lety 1930 až 1940, v období Stalinova předválečného teroru, zahynulo podle konzervativních odhadů v systému gulagu více než 500 000 vězňů. Gulag byl zrušen v roce 1960. V roce 2013 zveřejnily internetové stránky ruských státních médií, že v pracovních táborech bylo uvězněno více než 15 milionů lidí, z čehož více než 1,5 milionu v gulagu zemřelo.

Sovětský hladomor

Komunistické režimy často zabíjely lidi tak, že je nechávaly vyhladovět. Mezi lety 1932 a 1933 ukrajinský region zasáhl genocidní masový hladomor, známý jako „holodomor“, způsobený sovětským režimem.

Po skončení občanské války zavedla Komunistická strana Sovětského svazu politiku kolektivního hospodaření, která se setkala s širokým odporem ukrajinského rolnictva. Aby se sovětský režim se vzpourou vypořádal, označil většinu schopných rolníků jako „kulaky“ a vyhnal je do oblastí západní Sibiře a do republik střední Asie. Odstranění kulaků znamenalo pro ukrajinské zemědělství obrovskou ztrátu, v jejímž důsledku v roce 1932 prudce klesla produkce obilí.

V zimě na přelomu let 1932–1933 sovětská vláda přerušila dodávky potravin na Ukrajinu a podél jejích hranic vybudovala bezpečnostní ploty. Zprvu Ukrajinci přežívali díky zelenině a bramborům uskladněným ve svých domácnostech, ale i těch se brzy začaly dožadovat stranické úřady. Mnoho zemědělců zemřelo hladem. V zoufalství se lidé uchýlili ke kanibalismu a jedli zdechliny koček, psů a hospodářských zvířat.

Úřady zabraňovaly vesničanům cestovat do měst za potravou. Mnoho lidí zemřelo hladem, když putovali podél železničních tratí.

„Holodomor“ udělal z více než milionu ukrajinských dětí sirotky. Mnohé z nich se staly bezdomovci a neměly jinou možnost než prosit o jídlo ve městech. Aby se Stalin této „nepříjemnosti“ zbavil, podepsal nařízení povolující policii zastřelit děti mladší 12 let.

Odhady počtu mrtvých během hladomoru se pohybují od 2,5 milionu do 4,8 milionu. Ulice ukrajinského hlavního města Charkova lemovala těla obětí.

Velký teror se obrací proti sovětské elitě

Cílem komunistického přízraku je zničit celé lidstvo a nakonec i své vlastní stoupence. Za Stalinovy éry Komunistická strana Sovětského svazu v tomto duchu prováděla krvavé čistky i ve svých vlastních řadách. Počínaje rokem 1928 se Stalin zaměřil na horní vrstvy komunistického vedení.

Z 1 966 delegátů na 17. sjezdu komunistické strany v roce 1934 bylo 1 108 zatčeno a obviněno z kontrarevoluční činnosti. Čtyři pětiny z celkového počtu 139 členů ústředního výboru, kteří byli na 17. sjezdu zvoleni, byly zastřeleny.

Sovětské politbyro si v letech 1919 až 1935 zvolilo 31 členů, z nichž 20 bylo zabito ve Stalinových čistkách. Lavrentij Berija, šéf Stalinovy tajné policie, jednou prohlásil: „Ukaž mi muže a já ti najdu zločin.“ Všichni členové politbyra s výjimkou Stalina, kteří přežili Leninovu smrt v roce 1924 – Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev, Alexej Rykov, Michail Tomskij a Lev Trockij – byli do roku 1940 popraveni nebo zavražděni.

Žádná část společnosti nebyla během „velkého teroru“ ušetřena – represe v náboženských, vědeckých, vzdělávacích, akademických a uměleckých odvětvích předcházely čistkám, které zcela vyhladily vojenskou a politickou elitu. Ale hlavními oběťmi Stalinova teroru byli obyčejní sovětští občané.

Kolik lidí bylo během „velkého teroru“ na Stalinův rozkaz zatčeno, zabito, uvězněno nebo vyhoštěno? Dokonce ani dnes neexistují úplné záznamy či odpovědi. V předvečer rozpadu Sovětského svazu v červnu 1991 šéf KGB Vladimir Krjučkov uvedl, že mezi lety 1920 a 1953 bylo „potlačeno“ asi 4,2 milionu lidí, z toho dva miliony během „velkého teroru“.

Alexandr Jakovlev, sovětský reformní politik za Jelcinovy éry, v rozhovoru v roce 2000 uvedl, že oběti stalinských represí čítaly nejméně 20 milionů lidí. [7]

b) Zvěrstva čínské komunistické strany

Od začátku vlády čínské komunistické strany mezi lety 1949 až 1966 přišly o život desítky milionů Číňanů v „kampani na potlačení kontrarevolucionářů“, v „kampaních proti třem a pěti zlům“, v „kampani proti pravičákům“ a ve velkém hladomoru způsobeném „velkým skokem vpřed“.

Následoval krvavý boj uvnitř samotné komunistické strany. Jak postupně dospěla nová generace Číňanů, která byla vychována jako ateistická „vlčí mláďata“, indoktrinovaná vzdělávacím systémem stranické kultury komunismu, zahájil komunistický přízrak kampaň ještě zběsilejšího zabíjení a ničení, aby zcela vyhladil 5 000 let dlouhou tradiční čínskou kulturu.

Velký čínský hladomor

Mezi lety 1959 a 1962 prožila Čína nejhrozivější hladomor světa. Aby oklamala svět, Komunistická strana Číny prohlašuje, že se jednalo o „tři roky přírodních katastrof“. Ve skutečnosti však v roce 1958 strana ukvapeně zahájila hnutí lidových komun a kampaň „velký skok vpřed“.

Tyto divoké vládní projekty nejenže vyčerpaly zásoby obilí a zničily čínskou zemědělskou produkci, ale také vytvářely záplavu falešných zpráv na všech úrovních vedení země, od venkovských oblastí až po města. Strana používala tyto zprávy jako opodstatnění pro shromažďování obilí od rolníků, kteří byli nuceni odevzdat režimu své potraviny, semena a krmení pro zvířata.

Správní orgány strany na všech úrovních vyslaly na venkov skupiny, které mučením a výslechy zjišťovaly, kde nešťastní rolníci ukrývají poslední zbytky jídla. Po vzoru sovětských komunistů čínský režim zabraňoval vesničanům vstupovat do měst hledat jídlo, což způsobilo masová úmrtí celých rodin a dokonce i celých vesnic. Rozšířil se kanibalismus a mrtvoly obětí hladomoru pokrývaly celou krajinu. Když se rolníci uchýlili ke krádežím, aby přežili, byli zastřeleni.

Strana zavřela oči nad životy Číňanů a obilí zabavené vládními úřady vyměnila za velké množství sovětských zbraní nebo za zlato, které využívala ke splacení dluhů. Za pouhé tři roky usmrtil „velký čínský hladomor“ desítky milionů lidí.

Fanatické vraždění a kulturní genocida za kulturní revoluce

16. května 1966 vydala strana „Oběžník Ústředního výboru KS Číny“, kterým zahájila takzvanou „kulturní revoluci“. V srpnu téhož roku vytvořili studenti středních škol v Pekingu tzv. Rudé gardy, které vedly děti vysoce postavených kádrů komunistické strany. Tato skupina mladých chuligánů divoce rabovala, útočila a zabíjela po celém Pekingu. Během jediného měsíce, známého jako „Rudý srpen“, byly zavražděny tisíce lidí.

V pekingské čtvrti Ta-sing bylo mezi 27. srpnem a 1. zářím zabito 325 lidí ve 48 výrobních brigádách 13 lidových komun. Oběťmi byli lidé nejrůznějšího věku, z nichž některým bylo i přes 80 let, a nejmladšímu pouhých 38 dní. 22 rodin bylo kompletně vyhlazeno. Členové Rudých gard své oběti ubili, ubodali nebo uškrtili. Kojence a batolata zabíjeli tak, že dítěti přišlápli jednu nohu a poté ho roztrhli na dvě části.

Tím, že duch komunismu vedl lidi k bití a zabíjení, postupně v nich vymazal lidský soucit a vymyl jim mozek heslem „jednejte s nepřítelem se strnulou krutostí mrazivé zimy“. S každým dalším zločinem proti lidskosti komunistická strana postupně odstraňovala tradiční kulturu a morální ctnosti Číňanů. Z mnoha lidí, otrávených kulturou strany, se staly nástroje vraždění.

Když lidé vidí krvavé skutky komunistického totalitního státu, většina z nich naprosto nechápe, jak se mohli lidé uchýlit k tak nelidskému barbarismu. Ve skutečnosti je to tím, že tito lidé byli posedlí prohnilými démony a zvrácenými duchy vedenými komunistickým přízrakem.

Odhadnout míru zpustošení způsobeného kulturní revolucí je náročný úkol. Většina studií odhaduje minimální počet úmrtí na dva miliony. Americký profesor R. J. Rummel se zabýval výzkumem hromadného zabíjení, který shrnul v knize Krvavé čínské století (China’s Bloody Century). V knize uvádí, že kulturní revoluce si vyžádala 7,73 milionu lidských životů.

Tung Pao-sün, docent na čínské univerzitě v Šan-tungu, a Ting Lung-ťia, zástupce ředitele ústavu pro výzkum historie strany v Šan-tungu, v roce 1997 společně sepsali knihu s názvem Očistit nevinné – Rehabilitovat nespravedlivě obviněné a odsouzené (Exonerate the Innocent – Rehabilitate the Wrongly Accused and Sentenced). V knize citují Jie Ťien-jinga, tehdejšího místopředsedu ústředního výboru komunistické strany, který na slavnostním zakončení pracovní konference ústředního výboru strany 13. prosince 1978 prohlásil: „Po svém dva roky a sedm měsíců dlouhém komplexním vyšetřování dospěl ústřední výbor k závěru, že během kulturní revoluce zemřelo 20 milionů lidí, více než 100 milionů lidí trpělo politickým pronásledováním, ... a bylo promrháno 800 miliard jüanů.“

Podle Vybraných děl Teng Siao-pchinga uskutečnil vůdce komunistické strany Teng Siao-pching ve Velké síni lidu od 21. do 23. srpna 1980 dva rozhovory s italskou novinářkou Orianou Fallaciovou.

Fallaciová mu položila otázku: „Kolik lidí zemřelo během kulturní revoluce?“ Teng odpověděl: „Kolik lidí za kulturní revoluce opravdu zemřelo? To číslo je astronomické a nikdy jej nebude možné odhadnout.“

Teng Siao-pching popsal typický případ: Kchang Šeng, hlava tajné policie komunistické strany, označil Čao Ťien-mina, stranického tajemníka z provincie Jün-nan, jako zrádce a agenta Kuomintangu (Kuomintang neboli Čínská národní strana je čínská konzervativní politická strana působící dnes na Tchaj-wanu, pozn. red.). Nejenže byl Čao uvězněn, ale jeho pád také ovlivnil 1,38 milionu lidí v celé provincii, z nichž 17 000 bylo pronásledováno na smrt a 60 000 bylo zbito tak, že měli trvalé následky na zdraví.

Bezprecedentní zlo: pronásledování Falun Gongu

Desetiletí vražedného násilí a ateistické indoktrinace čínské komunistické strany si vybralo masivní daň na morálním stavu společnosti a způsobilo, že lidé se nacházejí hluboko pod úrovní, kterou bohové od lidstva vyžadují. Dokonce i mnozí z těch, kteří stále věří v bohy, nemají povědomí o tom, co je to pravá víra, neboť jsou uvězněni ve falešných náboženských organizacích, řízených komunistickou stranou. Pokud by úpadek i nadále pokračoval, lidstvo by čelilo jistému zániku, jak se prorokuje ve svatých textech všech starověkých civilizací.

Aby lidem navrátil zpět lidskou morálku a poskytl jim cestu ke spáse, začal pan Li Chung-č' na jaře roku 1992 v Číně vyučovat Falun Gong, také nazývaný Falun Dafa. Falun Gong je duchovní praxe založená na víře v principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.

Snadno naučitelný Falun Gong se během několika krátkých let rozšířil po celé Číně. Když lidé, kteří se Falun Gongu věnovali, společně se svými příbuznými a přáteli zažívali zázračná uzdravení a zlepšení svého charakteru, postupně se praxi začaly učit v Číně i po celém světě desítky milionů lidí. Spolu s tím, jak se tolik lidí začalo věnovat kultivaci (zušlechťování těla a mysli) a drželo se vyšších standardů v souladu se zásadami Falun Gongu, společnost začala znovu objevovat své morální základy.

Ale přízrak komunismu je odhodlán zabránit člověku v tom, aby mohl být Stvořitelem zachráněn. Z tohoto důvodu zničil tradiční kultury a poškodil lidské morální hodnoty. Přirozeně tedy vnímá Falun Gong jako svého největšího protivníka.

V červenci 1999 vůdce komunistické strany Ťiang Ce-min jednostranně nařídil systematické pronásledování Falun Gongu a těch, kdo ho praktikují. V brutální kampani, která se rozšířila do každého koutu Číny, použila strana všechny metody, které si lze představit, aby naplnila Ťiang Ce-minovo nařízení: „Fyzicky je zlikvidujte, finančně je zruinujte a zničte jim pověst.“

Hlásné trouby strany vystavovaly Číňany neustálé propagandě plné nenávisti a pomluv o Falun Gongu. Principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti byly napadány ve jménu lži, podlosti a boje.

Zlý přízrak prohloubil morální degeneraci společnosti. V atmosféře nenávisti a útlaku, které byly znovu probuzeny z nečinnosti, Číňané zavřeli oči před pronásledováním, které se kolem nich začalo odehrávat, a zradili tak Buddhy a bohy. Někteří obětovali své svědomí a účastnili se kampaně proti Falun Gongu, aniž by si uvědomovali, že si tak zvolili své vlastní zatracení.

Přízrak komunismu neomezil pronásledování pouze na oblast Číny. Umlčel národy svobodného světa, zatímco čínský režim zběsile zavíral, vraždil a mučil následovníky Falun Gongu. Svobodný svět, uspokojen hospodářskými pobídkami, přijal lži strany a dal pronásledovatelům volnou ruku v tom, aby mohl páchat nejhorší zločiny.

Při pronásledování Falun Gongu komunistická strana přišla s dosud nevídaným zlem: odebíráním orgánů živým lidem. Jako největší skupina lidí v Číně, kteří jsou vězněni za svou víru, jsou praktikující Falun Gongu zabíjeni na objednávku, zaživa a bez anestetik vykucháváni na operačních stolech státních a vojenských nemocnic a jejich orgány se prodávají za desítky i stovky tisíc dolarů.

7. července 2006 kanadský právník David Matas a bývalý člen kanadského parlamentu David Kilgour zveřejnili zprávu nazvanou Krvavá sklizeň: Zabíjení praktikujících Falun Gongu pro orgány. Zkoumáním 18 důkazních bodů vrhli světlo na obrovské zločiny komunistické strany v Číně a nazvali je „ohavnou formou zla ... na této planetě nikdy předtím nespatřenou“.

V červnu roku 2016 byla zveřejněna práce mezinárodního týmu vyšetřovatelů, nazvaná Jatka a Krvavá sklizeň: Nové informace (An Update to „The Slaughter“ and „Bloody Harvest“). Na více než 680 stranách obsahujících přes 2 400 odkazů jsou zmiňovány nezpochybnitelné informace, ukazující skutečnost a měřítko, v němž je odebírání orgánů čínským komunistickým režimem prováděno.

13. června 2016 Sněmovna reprezentantů USA jednohlasně přijala rezoluci č. 343 (House Resolution 343) požadující, aby Komunistická strana Číny okamžitě ukončila násilné odběry orgánů následovníkům Falun Gongu a dalším vězňům svědomí.

Lukrativní obchod s orgánovými transplantacemi vytrvale podporoval pronásledování Falun Gongu a přilákal klienty z Číny a celého světa, čímž z nich komunistická strana učinila spoluviníky na masovém vraždění.

Od té doby, co se komunistická strana chopila moci, nikdy nepolevila v pronásledování náboženské víry. K tomuto tématu se vrátíme v šesté kapitole.

4. Vyvážení rudého teroru

Úvod k Černé knize komunismu poskytuje hrubé odhady obětí komunistických režimů po celém světě. Potvrzuje číslo 94 milionů, které zahrnuje následující statistiku mrtvých:

  • 20 milionů v Sovětském svazu
  • 65 milionů v Číně
  • 1 milion ve Vietnamu
  • 2 miliony v Severní Koreji
  • 2 miliony v Kambodži
  • 1 milion ve východní Evropě
  • 0,15 milionu v Latinské Americe (především na Kubě)
  • 1,7 milionu v Etiopii
  • 1,5 milionu v Afghánistánu
  • 10 000 mrtvých v důsledku působení „mezinárodního komunistického hnutí a komunistických stran, které nejsou u moci“. [8]

Vedle Ruska a Číny ani menší komunistické režimy nezůstaly pozadu v zapojování se do absolutního zla. Kambodžská genocida je nejextrémnější formou masové vraždy, jaké se komunistická vláda dopustila. Podle různých odhadů se počet Kambodžanů zabitých režimem Pol Potových Rudých Khmerů pohybuje od 1,4 do 2,2 milionu, což představuje více než jednu třetinu kambodžské populace.

Mezi lety 1948 a 1987 zabili severokorejští komunisté přes 1 milion svých vlastních lidí nucenou prací, při popravách a v koncentračních táborech. V 90. letech minulého století zemřelo v důsledku hladomoru přibližně 240 000 až 420 000 lidí. Celkově mezi lety 1993 a 2008 zemřelo nepřirozenou smrtí 600 000 až 800 000 Severokorejců. Poté, co se Kim Čong-un chopil moci, spáchal další nehorázné vraždy, včetně vražd vysokých představitelů a svých vlastních příbuzných. Kim také ohrožuje svět jadernou válkou.

Během pouhého jednoho století od vzestupu prvního komunistického režimu v Rusku zavraždil zlý přízrak komunismu pod svojí vládou více lidí, než bylo obětí v obou světových válkách dohromady. Historie komunismu je historií vraždění a každá její stránka je psána krví jeho obětí.


ODKAZY:

[1] „Remembering the Victims of Communism“ („Připomínka obětí komunismu“). Řeč republikána Christophera Smithe před Sněmovnou reprezentantů, pronesená 13. listopadu 2017.  https://www.congress.gov/congressional-record/2017/11/13/extensions-of-remarks-section/article/E1557-2.

[2] Stéphane Courtois, ed. The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression. (Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe) Cambridge: Harvard University Press, 1999. (V češtině kniha vyšla v roce 1999 v nakladatelství Paseka.)

[3] Der Spiegel, „Revolutionär Seiner Majestät“ („Revolucionář Jeho Veličenstva“). 10. prosince 2007.  http://www.spiegel.de/spiegel/print/d-54230885.html.

[4] Winston S. Churchill, The World Crisis (Světová krize), Sv. 5. 1931.

[5] Robert Service, překlad „věšícího rozkazu“. Lenin, a Biography (Lenin, Biografie) (London: Macmillan, 2000), 365.

[6] Aleksandr Solzhenitsyn, The Gulag Archipelago: 1918–1956. (Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag: 1918 – 1956) 1973.

[7] Interview with Alexander Yakovlev (1992–2005), transl. by Chinese Academy of Social Sciences. (Rozhovor s Alexandrem Jakovlevem, přeložila Čínská akademie společenských věd)

[8] Stéphane Courtois, ed., The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression, trans. Jonathan Murphy (Cambridge: Harvard University Press, 1999), 4.