Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy Jak přízrak komunismu vládne našemu světu od redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. 


Obsah

1. Vyvážení revoluce do Asie

a) Korejská válka
b) Vietnamská válka
c) Rudí Khmerové
d) Další části Asie

2. Vyvážení revoluce do Afriky a Latinské Ameriky

a) Latinská Amerika
b) Afrika

3. Vyvážení revoluce do východní Evropy

a) Albánie
b) Sovětské represe ve východní Evropě

4. Konec studené války

a) Rudé náměstí je stále rudé
b) Rudá pohroma pokračuje

Odkazy

* * *

Kult komunismu je po celém světě šířen a poháněn násilím a podvody. Když se komunismus vyváží ze silné země do slabší, násilí je nejrychlejším a nejefektivnějším prostředkem. Svobodné země nejsou schopny okultní povahu komunismu odhalit, a tak se k exportu komunistické ideologie, včetně „velkého zahraničního propagandistického programu čínského režimu“, často stavějí laxně [1].

Tato kapitola se zaměřuje na expanzi a infiltraci komunistické ideologie v Asii, Africe, Jižní Americe a východní Evropě. Způsoby, jakými proniká do západní Evropy a Severní Ameriky, jsou mnohem komplexnější a odhalíme je až v další kapitole.

1. Vyvážení revoluce do Asie

Komunistická strana Číny si dokázala uzmout moc právě díky vývozu revoluce ze Sovětského svazu. V roce 1919 založil Sovětský svaz Třetí internacionálu (tzv. Kominternu), jež se zaměřovala na vývoz revoluce do světa. V dubnu 1920 vycestoval do Číny její zástupce Grigorij Vojtinskij. O měsíc později byl v Šanghaji založen úřad, který měl pomoci ustavit Komunistickou stranu Číny.

Během následujících 30 let byla Komunistická strana Číny (KS Číny) pouze orgánem Komunistické strany Sovětského svazu. Mao Ce-tung dostával tehdy od Rusů měsíční stipendium 160–170 jüanů. [2] (V té době byl průměrný měsíční plat dělníka v Šanghaji kolem 20 jüanů).

Uchopení moci čínskou komunistickou stranou bylo částečně spojeno s infiltrací komunistické strany do USA. Byl to jeden z důvodů, proč prezident Truman přestal podporovat Čankajška. Na druhé straně však Sověti pokračovali s podporou KS Číny. Truman se také po druhé světové válce rozhodl stáhnout z Asie. V roce 1948 odešla americká armáda z Jižní Koreje a 5. ledna 1950 Truman oznámil, že USA nebudou do záležitostí v Asii zasahovat. Oznámení zahrnovalo také ukončení vojenské podpory Čankajškova Tchaj-wanu, a to i v případě války mezi Čínskou lidovou republikou a Čínskou republikou (Tchaj-wanem).

O týden později potvrdil Trumanovu politiku nevměšování se [3] i americký ministr zahraničí Dean Acheson, když prohlásil, že v případě vypuknutí konfliktu na Korejském poloostrově se USA do něj nezapojí. [4] Tato politika poskytla komunistické straně příležitost k expanzi v celé Asii, třebaže USA nakonec při napadení Jižní Koreje Severní Koreou svou politiku změnily, když do oblasti vyslala své jednotky OSN.

Komunistická strana Číny se snažila s co největším nasazením vyvézt revoluci do dalších zemí. Kromě výcviku partyzánských jednotek v různých zemích, poskytování výzbroje a vysílání jednotek, které měly bojovat proti legitimním vládám, poskytovala také významné finanční prostředky k podpoře rozličných povstání. Uprostřed kulturní revoluce v roce 1973 KS Číny poskytla zahraničí podporu na tyto účely v objemu až 7 % národních fiskálních výdajů.

Podle čínského učence Čchien Ja-pchinga, který měl přístup k tajným dokumentům vydaným ministerstvem zahraničí, [5] „poskytla v roce 1960 Komunistická strana Číny deset tisíc tun rýže Guineji a patnáct tisíc tun obilí Albánii. Mezi lety 1950 a 1964 tvořily výdaje na zahraniční pomoc 10,8 miliardy jüanů. Z toho největší část byla poskytnuta mezi lety 1960 až 1964, v době čínského hladomoru“.

Když mezi lety 1958 až 1962 zemřely během hladomoru desítky milionů Číňanů, zahraniční pomoc  představovala částku 2,36 miliardy jüanů [6]. Kdyby byly tyto prostředky použity k zakoupení jídla, mohlo to zachránit 30 milionů lidí. Všichni tito lidé zemřeli kvůli tzv. „velkému skoku vpřed“ (hnutí komunistické strany) a zároveň se stali obětí pokusů strany o vyvážení revoluce.

a) Korejská válka

Přízrak komunismu hledá cesty, jak si podmanit svět, aby mohl zničit lidstvo. Využívá lidské honby za slávou a bohatstvím, aby oklamal lidi, kteří mu pomohou šířit jeho ďábelskou ideologii. Takovými touhami byli vedeni Stalin, Mao, Kim Ir-sen i Ho Či Min.

Během setkání se Stalinem v roce 1949 přislíbil Mao Stalinovi pomoc v podobě milionu vojáků a 10 milionů dělníků pro jeho expanzi do Evropy výměnou za to, že Mao bude mít nadvládu nad Severní Koreou [7]. Po rozsáhlém plánování napadla 25. června 1950 Severní Korea Jižní, přičemž Soul padl do tří dnů. Za šest týdnů okupovala Severní Korea celý poloostrov.

Než válka vypukla, nashromáždil Mao v březnu 1950 u korejské hranice velké množství jednotek připravených k boji. Detaily samotné války jsou už nad rámec této kapitoly. Ve zkratce však šlo o to, že se válka natahovala kvůli Trumanově politice ústupků (tzv. appeasementu). Komunistická strana Číny poslala „armádu dobrovolníků“ na poloostrov kromě jiného i s tajným úkolem: zbavit se více než jednoho milionu vojáků Kuomintangu, kteří se vzdali během občanské války [8]. Ke konci korejské války dosáhly ztráty na životech Číňanů přes milion.

Výsledkem korejské války bylo rozdělení poloostrova. Zatímco čínská a sovětská komunistická strana soupeřily o nadvládu nad Severní Koreou, Sever profitoval z obou stran. Například, když v roce 1966 Kim Ir-sen navštívil Čínu, uviděl právě probíhající práce na pekingském metru. Požádal Maa o identické metro, které by se mělo vybudovat v Pchjongjangu – zdarma.

Mao se rozhodl, že okamžitě přeruší práce na stavbě v Pekingu, a vyslal personál i s vybavením, včetně dvou divizí železničních jednotek Lidové osvobozenecké armády a mnoha konstruktérů, do Pchjongjangu. Severní Korea neutratila za výstavbu ani halíř a dokonce na ni nepoužila ani své lidi. Místo toho ještě po čínské straně požadovala záruku ochrany metra v době války. Nakonec se metro v Pchjongjangu s průměrnou hloubkou 90 metrů stalo svého času jedním z nejhlubších na světě.

Když byla stavba hotová, řekl Kim Ir-sen veřejnosti, že metro bylo navrženo a postaveno Korejci. Navíc, Kim často čínskou komunistickou stranu obcházel a žádal Sovětský svaz o peníze a materiál. Po skončení korejské války KS Číny úmyslně zanechala v Severní Koreji několik svých lidí. Jejich úkolem bylo udržovat mezi Severem a Pekingem úzké vztahy a naopak držet Moskvu stranou. Kim ale nechal tyto čínské komunisty buď zabít, nebo uvěznit, a KS Číny tak nakonec ztratila na všech frontách. [9]

Když se sovětská komunistická strana zhroutila, čínská strana začala Severní Koreji pomáhat v menším měřítku. V devadesátých letech trpěli Severokorejci nedostatkem jídla. V roce 2007 informovala nevládní nezisková organizace Asociace severokorejských dezertérů, že během 60 let trvající Kimovy vlády zemřelo hladem a na související nemoci minimálně 3,6 milionu lidí. [10] Tohle je další z krvavých dluhů komunistického exportu revoluce.

b) Vietnamská válka

Ještě před korejskou válkou pomáhala KS Číny Komunistické straně Vietnamu v boji proti Francii v roce 1954, což vyvrcholilo ženevskou konferencí a konfrontací mezi Severním a Jižním Vietnamem. Později se Francie z Vietnamu stáhla. Následná invaze Severního Vietnamu do Jižního a intervence Spojených států vietnamskou válku ještě zintenzivnily. Po druhé světové válce šlo o největší konflikt na jednom území. Armáda USA se této války účastnila od roku 1964 do roku 1973.

Mao vyslal do vietnamské komunistické strany „poradenské skupiny“ už v roce 1952. Nejvyšším představitelem poradenské skupiny byl Wej Kuo-čching, generál Lidové osvobozenecké armády. Poradenská skupina pro pozemkovou reformu vyslaná čínskou komunistickou stranou zadržela a popravila desítky tisíc majitelů nemovitostí a bohatých zemědělců ve Vietnamu a na severu vyvolala hladomor a nepokoje rolníků. Komunistická strana Číny pak spolu s Komunistickou stranou Vietnamu potlačila povstání a spustila nápravná hnutí strany a armády, podobná nápravnému hnutí v Jen-nanu (první ideologické masové hnutí iniciované čínskou komunistickou stranou mezi lety 1942 a 1944, zahrnující propagandu, zatýkání, změnu myšlení a podobně).

Aby se Mao mohl stát vůdcem komunismu v Asii, pomáhal ve velkém měřítku Vietnamu, zatímco desítky milionů lidí v Číně umíraly hlady.  Maovu zběsilou politiku ukončil na lidovém shromáždění v roce 1962 Liou Šao-čchi, který se zároveň chystal ozdravit ekonomiku a umenšit Maovu moc. Mao se však nechtěl svého vlivu vzdát, a tak bezostyšně zapojil Čínu do vietnamské války. Liou, který nad armádou neměl žádnou kontrolu, byl se svým plánem na obnovu ekonomiky zatlačen do pozadí.

Následně vyslal Mao v roce 1963 do Vietnamu Luo Žuej-čchinga a Lin Piaa. Liou slíbil Ho Či Minovi, že Komunistické straně Číny pokryje výdaje na vietnamskou válku, se slovy: „Pokud bude válka, můžete Čínu považovat za domácí frontu.“

Za silného podněcování a s podporou Komunistické strany Číny zaútočila vietnamská komunistická strana v červenci 1964 na americkou válečnou loď v Tonkinském zálivu. Tento incident zapříčinil, že se USA zapojily do války. Následně KS Číny, která soupeřila se sovětskou o vliv ve Vietnamu, utratila jmění, poskytla zbraně a prolila krev.

Historik Čchen Sien-chuej napsal ve své knize Pravda o revoluci – Kronika Číny 20. století tato slova: „Maova podpora Vietnamu přinesla pohromu. Zapříčinila smrt pěti milionů civilistů, vedla k zaminování území, rozsáhlému ničení a přivedla ekonomiku ke kolapsu. … Podpora Komunistické strany Číny pro vietnamskou komunistickou stranu zahrnovala následující: zbraně, střelivo a další dodávky vojenského vybavení pro více než dva miliony vojáků ve službách pozemního, námořního a leteckého vojska, více než 100 výrobních závodů a opraven, přes 300 milionů metrů tkanin, přes 30 000 aut, stovky kilometrů silnic, přes pět milionů tun jídla, přes dva miliony tun benzinu, přes 3 000 km potrubí a stovky milionů amerických dolarů. Kromě těchto dodávek zboží a peněz Komunistická strana Číny tajně vyslala přes tři sta tisíc mužů z Lidové osvobozenecké armády, kteří si oblékli uniformy Severního Vietnamu a bojovali proti Jižnímu Vietnamu a jednotkám USA. Aby se zajistilo udržení tajemství, bylo ve Vietnamu pohřbeno mnoho  čínských vojáků, kteří padli v boji.“ [11]

Do roku 1978 utratila KS Číny na pomoc Vietnamu 20 miliard amerických dolarů, zatímco HDP Číny v roce 1965 bylo na úrovni 70,4 miliardy jüanů (což bylo při směnném kurzu té doby cca 28,6 miliardy USD).

V roce 1973, aby vyšly vstříc domácímu protiválečnému hnutí (které bylo ve skutečnosti iniciováno komunisty), stáhly Spojené státy z Vietnamu své jednotky. 30. dubna 1975 obsadil Severní Vietnam Saigon a převzal tak kontrolu nad Jižním Vietnamem. Na příkaz Komunistické strany Číny spustila Komunistická strana Vietnamu kontrarevoluční čistky podobné kampaním čínských komunistů. Více než dva miliony lidí z Jižního Vietnamu riskovalo svůj život, aby uprchli ze země. Stali se tak největší skupinou uprchlíků v Asii během studené války. V roce 1976 už panoval v celém Vietnamu komunismus.

c) Rudí Khmerové

Komunistická strana Vietnamu požádala Komunistickou stranu Číny o poskytnutí rozsáhlé pomoci Vietnamu ve vietnamské válce. Tato pomoc se však později stala jedním z důvodů, proč se Čína a Vietnam staly nepřáteli. Aby mohla KS Číny vyvézt revoluci do Vietnamu, poskytla mu obrovskou podporu a mohla tak pokračovat v bojích se Spojenými státy. Vietnam však nechtěl válku příliš prodlužovat, a tak se od roku 1969 přidal k rozhovorům čtyř národů pod vedením USA (Čína k rozhovorům nebyla přizvána).

V sedmdesátých letech, po incidentu s Lin Piaem, si Mao v Číně potřeboval nutně upevnit svou pozici. (V roce 1966 byl Lin Piao jmenován Maovým nástupcem, ale v roce 1970 upadl v nemilost. Když si uvědomil svůj pád, byl podle zpravodajů zapleten do pokusu o státní převrat, a jakmile bylo toto údajné spiknutí vyzrazeno, pokusil se uprchnout do SSSR. Během jeho útěku před soudním stíháním se jeho letadlo v Mongolsku zřítilo a Lin zemřel.) Navíc, po vojenském konfliktu v roce 1969 mezi Čínou a Sovětským svazem, tzv. incidentu u ostrova Čen-pao, se mezi těmito dvěma komunistickými mocnostmi zhoršily vztahy. Aby potlačil sílu Sovětů, po incidentu navázal Mao spolupráci s USA a pozval Richarda Nixona do Číny.

V tu dobu Spojené státy čelily vnitrostátní opozici proti vietnamské válce a už nebyly ochotny ve válce pokračovat. Vietnam a USA podepsaly mírovou dohodu. Vietnam se poté odtrhl od KS Číny a naopak přešel pod vliv Sovětského svazu.

Tahle situace byla pro Maa nepříjemná, a tak se rozhodl, že na Vietnam zatlačí s využitím Kambodže. Vztahy mezi Vietnamem a Kambodžou se vyostřily, až nakonec země proti sobě začaly bojovat.

Komunistická strana Číny začala podporovat Komunistickou stranu Kambodže (neboli Rudé Khmery) v roce 1955. Vůdci Khmerů tehdy dostávali výcvik v Číně. O deset let později Mao osobně jmenoval nejvyšším vůdcem khmerského režimu Pol Pota. Mao poskytl Khmerům peníze a zbraně a v roce 1970 dal sám Pol Potovi zbraně a vybavení pro třicet tisíc lidí.

Poté, co se USA stáhly z Francouzské Indočíny (Vietnam, Kambodža a Laos), místní vlády se nebyly schopny bránit komunistům, které podporovala KS Číny. V roce 1975 pak laoský a kambodžský režim padly do jejich rukou.

Laos se dostal do područí Vietnamu a Kambodžu kontrolovali Rudí Khmerové, podporovaní čínskými komunisty. Aby Rudí Khmerové hráli roli prodloužené ruky Komunistické strany Číny a dali Vietnamu lekci, opakovaně uskutečňovali vpády do jižního Vietnamu, který byl sjednocen v roce 1975 Komunistickou stranou Vietnamu. Vyvraždili obyvatele kambodžsko-vietnamského pohraničí a pokoušeli se obsadit deltu Mekongu ve Vietnamu. V té době byly vztahy Vietnamu s čínskou komunistickou stranou špatné, a naopak se Sovětským svazem dobré. S podporou Sovětů začal Vietnam útočit na Kambodžu v prosinci 1978.

Hned jak se Pol Pot chopil moci v Kambodži, vládl za použití extrémního teroru. Oznámil zrušení měny, vykázal všechny obyvatele měst na periferie, kde se museli začlenit do oddílů nucených prací, a nechal povraždit intelektuály. Více než čtvrtina celé kambodžské populace byla v průběhu pouhých tří let zabita nebo zemřela nepřirozeným způsobem. Přesto byl čínskými vůdci Čang Čchun-čchiaem a Teng Jing-čchaem vychvalován.

Když začala válka mezi Vietnamem a Kambodžou, Kambodžané začali podporovat vietnamskou armádu. Za pouhý měsíc byli Rudí Khmerové poraženi, přišli o hlavní město Phnompenh a utekli do hor, kde bojovali partyzánským způsobem.

Pol Potovo nevypočitatelné chování způsobilo pozdvižení i v jeho vlastním táboře a v roce 1997 byl zatčen khmerským velitelem Ta Mokem. Ve veřejném soudním procesu dostal doživotní trest odnětí svobody. O rok později zemřel na infarkt. Navzdory opakovaným pokusům Komunistické strany Číny o zasahování do procesu odsoudil v roce 2014 mimořádný senát soudů v Kambodži dva vůdce Khmerů, Khieu Samphana a Nuon Cheau, na doživotí.

Válka Vietnamu s Kambodžou rozzuřila tehdejšího vůdce KS Číny Teng Siao-pchinga. Kvůli tomuto a dalším důvodům rozpoutal v roce 1979 proti Vietnamu válku a nazval ji „protiútok v rámci sebeobrany“.

d) Další části Asie

Export revoluce Komunistické strany Číny měl bolestivý dopad i na čínskou populaci mimo pevninskou Čínu. Vypuklo mnoho protičínských incidentů, ve kterých bylo zavražděno přinejmenším několik stovek tisíc Číňanů žijících v zahraničí a bylo jim omezeno právo na obchodování a vzdělávání.

Typickým příkladem je Indonésie. Během 50. a 60. let 20. století poskytla KS Číny významnou finanční i vojenskou pomoc Indonésii, aby tak podpořila tamní Komunistickou stranu Indonésie (Partai Komunis Indonesia, PKI). PKI byla v tom čase největší politickou skupinou se třemi miliony přímých členů a dalšími dvaadvaceti miliony členů přidružených organizací rozptýlených napříč indonéskou vládou, politickým systémem a vojskem, včetně mnoha těch, kteří měli úzké vazby na prezidenta Sukarna. [12]

Mao v té době kritizoval Sovětský svaz za podporování „revizionistů“ a tvrdě pobízel PKI, aby se vydala cestou násilné revoluce. Aidit, vůdce PKI, byl Maův obdivovatel a připravoval v zemi vojenský puč.

30. září 1965 zvrátil tento připravovaný puč vojenský pravicový lídr Suharto. Ukončil vztahy s Čínou a zbavil se mnoha členů indonéské komunistické strany. Důvodem čistky straníků byl výrok Čou En-laje, který se během jednoho mezinárodního sjezdu komunistických zemí zapřisáhl Sovětskému svazu a představitelům dalších komunistických zemí: „V zemích jihovýchodní Asie je mnoho zahraničních Číňanů. Čínská vláda má možnost vyvézt přes ně komunismus do těchto zemí a jihovýchodní Asie tak může změnit barvu přes noc.“ Od této chvíle začala v Indonésii vznikat rozsáhlá protičínská hnutí. [13]

Podobně tomu bylo i s protičínským hnutím na Myanmaru. V roce 1967, krátce po vypuknutí kulturní revoluce, začal čínský konzulát na Myanmaru a místní pobočka tiskové agentury Sin-chua se silnou propagací kulturní revoluce mezi tamními Číňany, povzbuzovali je k nošení Maových odznaků, studování jeho Rudé knížky a ke konfrontaci s myanmarskou vládou.

Vojenská chunta vedená generálem Ne Winem vydala příkaz, aby bylo nošení odznaků s Maovým vyobrazením a studování Maových textů postaveno mimo zákon. A zavřeli také místní čínské školy.

V hlavním městě Rangúnu se 26. června 1967 odehrál protičínský incident, ve kterém byly ubity k smrti tucty Číňanů a stovky jich bylo zraněny. V červenci 1967 vyzývala oficiální média Komunistické strany Číny k „pevné podpoře myanmarského lidu vedeného Komunistickou stranou Barmy, aby začal ozbrojený konflikt a vzpouru proti vládě Ne Wina“.

Brzy poté vyslala Komunistická strana Číny vojenský poradní tým, aby asistoval Komunistické straně Barmy, společně s více než 200 aktivními vojáky, kteří dostali rozkaz se k ní připojit. Rovněž přikázala velkým skupinám členů Komunistické strany Barmy, kteří již mnoho let pobývali v Číně, aby se vrátili do Barmy a zapojili se do bojů. Poté velké množství čínských Rudých gard a jednotek barmské komunistické strany společně napadly Myanmar z provincie Jün-nanu, porazili myanmarská vládní vojska a převzali kontrolu nad kokangským regionem. Více než 1 000 čínských vojáků, kterým nebylo ani 18 let a byli z Jün-nanu vysláni do boje, v konfliktu zemřelo. [14]

V období kulturní revoluce se KS Číny pokoušela o vyvážení revoluce, včetně propagace násilí a poskytování vojenského výcviku, munice a financí. Když se strana přestala o vývoz revoluce pokoušet, komunistické strany se v rozličných zemích rozpadly a nebyly schopny obnovy. Typickým příkladem byla komunistická strana v Indonésii.

V roce 1961 se Komunistická strana Malajsie rozhodla upustit od ozbrojeného konfliktu, a místo toho získat politickou moc prostřednictvím legálních voleb. Teng Siao-pching si zavolal vůdce malajsijské strany, China Penga a ostatní, do Pekingu, kde na nich požadoval, aby pokračovali ve svém úsilí o násilné povstání, protože v tu dobu KS Číny věřila, že příliv revolucí koncentrovaný okolo vietnamského bojiště brzy zasáhne celou jižní Asii.

Malajsijská komunistická strana pokračovala v ozbrojeném boji a pokoušela se o revoluci po dobu dalších 20 let. [15] Čínská strana nadále malajsijskou stranu financovala a přiměla ji k tomu, aby si obstarala zbraně na černém trhu v Thajsku. V lednu 1969 založila v provincii Chu-nan ve městě I-jang rozhlasovou stanici Malajsijký zvuk revoluce, která vysílala v malajštině, thajštině, angličtině a dalších jazycích. [16]

Po kulturní revoluci, při setkání singapurského rezidenta Lee Kuana Yewa a Teng Siao-pchinga, požadoval Lee, aby Teng odstranil rozhlasové stanice vysílající z Číny pro malajsijskou a indonéskou komunistickou stranu. V té době byla KS Číny obklopena nepřáteli a izolovaná, Teng právě znovu získal moc a potřeboval mezinárodní podporu. Souhlasil tedy s požadavky, setkal se s vůdcem malajsijské strany Chinem Pengem a stanovil konečné datum uzavření vysílání agitujícího za komunistickou revoluci. [17]

Kromě výše zmíněných zemí se KS Číny pokoušela vyvážet revoluci také na Filipíny, do Nepálu, Indie, Srí Lanky, Japonska a dalších zemí. V některých případech poskytovala vojenský výcvik a někdy šířila propagandu. Některé z těchto komunistických organizací se později staly mezinárodně známými teroristickými skupinami. Například japonská Rudá armáda, která proslula svými protimonarchistickými a násilnickými revolučními slogany, byla zodpovědná za únos letadla, masakr civilistů na letišti a množství dalších teroristických incidentů.

2. Vyvážení revoluce do Afriky a Latinské Ameriky

Marxův slogan, hojně citovaný čínskými komunisty během kulturní revoluce, zněl: „Proletariát se může osvobodit pouze osvobozením celého lidstva.“ KS Číny hlásá světovou revoluci. V šedesátých letech 20. století procházel bývalý Sovětský svaz obdobím oslabování a byl přinucen k propagování ideologické linie omezování snah o vnější revoluci. Cílem začalo být mírové soužití se západními kapitalistickými zeměmi a omezení podpory revolučním hnutím v zemích třetího světa.

KS Číny tuto politiku nazývala „revizionismus“. Na začátku šedesátých let předložil člen KS Číny Wang Ťia-siang podobný návrh, za což byl Mao Ce-tungem kritizován s tím, že je příliš přátelský k imperialistům, revizionistům a reakcionářům a nedostatečně podporuje světové revoluční hnutí. Proto také Mao Ce-tung kromě vyvážení revoluce do Asie soutěžil se Sovětským svazem v Africe a Latinské Americe.

V srpnu 1965 vydal Lin Piao dlouhý článek nazvaný „Ať žije vítězství lidové války!“, v němž uvedl, že příval světové revoluce je na obzoru. V duchu Maovy teorie „obklíčení měst z venkovských oblastí“ (což byl způsob, jakým se komunistická strana chopila moci) v článku přirovnává Severní Ameriku a západní Evropu k městům a představuje si Asii, Afriku a Latinskou Ameriku jako venkovské oblasti. Vyvážení revoluce do Asie, Afriky a Latinské Ameriky se tedy stalo pro čínskou komunistickou stranu důležitým politickým a ideologickým cílem.

a) Latinská Amerika

Profesor Čcheng Jing-chung z Univerzity v Delawaru je autorem článku „Vyvážení revoluce do světa: Výzkumná analýza vlivu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe“, v němž uvádí:

Maoističtí komunisté v Latinské Americe v polovině 60. let založili organizace v Brazílii, Peru, Bolívii, Kolumbii, Čile, Venezuele a Ekvádoru. Hlavními členy organizací byli mladí lidé a studenti. S podporou Číny ustavili maoisté v roce 1967 v Latinské Americe celkem dvě partyzánské skupiny: Lidovou osvobozeneckou armádu Kolumbie, zahrnující ženskou skupinu s názvem Jednotka María Cano, která byla napodobeninou Rudé detašované jednotky žen. Druhou byla Bolivijští partyzáni Ñancahuazú neboli Národní osvobozenecká armáda Bolívie. Ve stejné době někteří komunisté ve Venezuele také rozpoutali ozbrojené násilné akce. Navíc levicový vůdce Komunistické strany Peru, Abimael Guzmán, podstoupil v 60. letech výcvik v Pekingu. Kromě studií trhavin a střelných zbraní bylo nejdůležitější, aby měl správné pochopení myšlenek Mao Ce-tunga, konkrétně o tom, že „duch se přeměňuje ve hmotu“ a že nastoupením správné cesty může člověk postoupit od toho, že „nemá osazenstvo“, k tomu, že „osazenstvo má“, a přejít od „nevlastnění zbraní k vlastnění zbraní“ a další mantry kulturní revoluce.

Guzmán byl vůdcem peruánské komunistické strany (také známé jako Světlá stezka), která byla Spojenými státy, Kanadou, EU a peruánskými vládami označena za teroristickou organizaci.

V roce 1972 navázalo Mexiko a KS Číny diplomatické vztahy a na místo čínského velvyslance v Mexiku byl jmenován Siung Siang-chuej. Siung byl během čínské občanské války zpravodajským agentem KS Číny s posláním sledovat generála armády Čínské republiky Chu Cung-nana. Cílem toho, že byl jmenován velvyslancem, bylo shromažďovat informace (včetně informací o Spojených státech) a zasahovat do mexické vlády. Jen týden předtím, než Siung Siang-chuej nastoupil do úřadu, oznámilo Mexiko zatčení skupiny „partyzánů vycvičených v Číně“. To je další důkaz pokusů Komunistické strany Číny o vyvážení revoluce. [18]

Kuba byla první zemí Latinské Ameriky, která navázala diplomatické styky s čínskou komunistickou stranou. Aby zvítězila nad Kubou a zároveň soupeřila se Sovětským svazem o vedení mezinárodního komunistického hnutí, rozšířila KS Číny v listopadu 1960 Che Guevarovi půjčku do výše 60 milionů dolarů během jeho návštěvy Číny. To se událo v době, kdy Číňané umírali na hladomor během kampaně Velký skok vpřed. Čou En-laj také Guevarovi sdělil, že od splacení půjčky může být prostřednictvím vyjednávání upuštěno. Když se Fidel Castro po rozpadu čínsko-sovětských vztahů začal více klonit k Sovětskému svazu, rozeslala KS Číny prostřednictvím velvyslanectví v Havaně kubánským úředníkům a civilistům značné množství propagandistických letáků, čímž se pokusila podnítit převrat proti Castrovu režimu. [19]

b) Afrika

Čcheng Jing-chung v článku „Vyvážení revoluce do světa“ rovněž popisuje, jak Komunistická strana Číny ovlivňuje nezávislost afrických zemí a jakou cestou se tyto země vydaly po získání nezávislosti:

Někteří členové africké revoluční mládeže z Alžírska, Angoly, Mozambiku, Guineje, Kamerunu a Konga podle zpráv západních médií v první polovině 60. let absolvovali školení v Charbinu, Nan-ťingu a dalších čínských městech. Člen Zimbabwské africké národní unie (ZANU) popsal jednoroční trénink, který absolvoval v Šanghaji. Kromě vojenského výcviku se jednalo především o politické studie o tom, jak mobilizovat obyvatele venkova a zahájit partyzánskou válku s cílem rozpoutání lidové války. Ománský partyzán popisoval výcvik, kterým prošel v Číně v roce 1968. Nejprve byl organizací poslán do Pákistánu, poté nastoupil do letadla Pákistánských aerolinií letícího do Šanghaje a nakonec zamířil do Pekingu.

Poté, co v Číně navštívil modelové školy a obce, byl poslán do výcvikového tábora pro vojenský trénink a ideologické vzdělávání. … Spisy Mao Ce-tunga byly v rozvrhu vedeny jako nejdůležitější. Lidé, kteří procházeli výcvikem, si museli zapamatovat mnoho citátů Mao Ce-tunga. Část o disciplíně a interakci s venkovskou populací byla velmi podobná „třem hlavním disciplínám a osmi věcem, kterým je třeba věnovat pozornost“ používaným v Lidové osvobozenecké armádě. Afričtí účastníci výcviku byli také svědky probíhající kulturní revoluce. Například během návštěvy školy, když se učitel zeptal, „jak zacházet se zločineckými elementy“, studenti opakovaně odpovídali: ,Zabít. Zabít. Zabít.‘ ... Na konci výcviku dostal každý ománský stážista knihu Mao Ce-tunga přeloženou do arabštiny. [20]

Pomoc v Tanzanii a Zambii byla v šedesátých letech minulého století největším ze zahraničních revolučních projektů Komunistické strany Číny v Africe. Strana poslala velké množství expertů z odboru textilního průmyslu v Šanghaji, aby pomohli vybudovat textilní továrnu tanzanského přátelství. Zodpovědný člověk naplnil tyto pomocné projekty silným ideologickým podtónem. Po příjezdu do Tanzanie zorganizoval povstaleckou skupinu, zavěsil na staveništi pětihvězdičkovou čínskou rudou vlajku, postavil sochu Mao Ce-tunga a desku s Maovými citáty, pouštěl hudbu kulturní revoluce a zpíval Maovy citáty. Stavba textilní továrny se stala vzorem kulturní revoluce v zámoří. Také organizoval skupinu propagující Mao Ce-tungovy myšlenky a aktivně rozšiřoval vzbouřenecké názory mezi tanzanskými dělníky. [21]

Tanzanie nebyla z těchto pokusů komunistické strany vyvážet revoluci nadšena. Následně se Mao rozhodl vybudovat železnici Tanzanie-Zambie spojující tyto dvě země, aby propojil východní, střední a jižní Afriku. Železnice procházela horami, údolími, rozbouřenými řekami a bujnými původními lesy. Mnoho oblastí podél železniční trasy bylo opuštěných a žila zde pouze místní zvířata. Některé ze silnic, mostů a tunelů byly vystavěny na základech z bahna a písku, takže práce byla velmi obtížná. Bylo zde zbudováno 320 mostů a 22 tunelů.

Čína na stavbu poslala 50 000 dělníků, z nichž 66 zemřelo, a stavba spotřebovala téměř 10 miliard jüanů. Práce trvaly šest let a probíhaly od roku 1970 do roku 1976. V důsledku špatného a zkorumpovaného vedení v Tanzanii i v Zambii železnice zkrachovala. Ekvivalentní náklady vynaložené na železnici by dnes odpovídaly stovkám miliard čínských jüanů nebo miliardám až desítkám miliard dolarů.

3. Vyvážení revoluce do východní Evropy

a) Albánie

Kromě vyvážení revoluce do Afriky a Latinské Ameriky vynaložila Komunistická strana Číny rovněž velké úsilí na získání vlivu v Albánii, další komunistické zemi. Již v době, kdy pronesl Chruščov svou tajnou řeč, předznamenávající éru destalinizace, byla Albánie ideologicky propojena s čínskou komunistickou stranou. Mao byl velmi potěšen a zahájil program „pomoci“ Albánii, bez ohledu na cenu.

Reportér zpravodajské agentury Sin-chua (Xinhua, Nová Čína) Wang Chung-čchi vzpomíná: „Od roku 1954 do roku 1978 poskytla Čína 75krát finanční pomoc albánské Straně práce. Částka ve smlouvě činila více než 10 miliard čínských jüanů.“

V té době čítala populace Albánie jen asi dva miliony lidí, což znamenalo, že každá osoba obdržela ekvivalent čtyř tisíc čínských jüanů. Na druhou stranu průměrný roční příjem obyvatele Číny v té době nepřesahoval dvě stě jüanů. V tomto období byla Čína zároveň stižena kampaní Velký skok vpřed a následným hladomorem a také ekonomickým kolapsem způsobeným Maovou kulturní revolucí.

Během velkého hladomoru využila Čína své extrémně nízké devizové rezervy na dovoz potravin. V roce 1962 v Číně albánský velvyslanec Rez Millie požadoval pomoc ve věci zásobování potravinami. Čínská loď, která převážela pšenici nakoupenou v Kanadě do Číny, z nařízení Liou Šao-čchiho změnila směr plavby a vyložila celý náklad v albánském přístavu. [22]

Veškerou zmiňovanou pomoc komunistické strany považovala Albánie za samozřejmost a zbytečně ji vyplýtvala. Obrovské množství oceli, strojních zařízení a přesných přístrojů odesílaných z Číny bylo ponecháno venku napospas počasí. Albánští úředníci k tomu byli přezíraví: „Moc na tom nezáleží. Pokud se nějaká věc zničí nebo ztratí, Čína nám prostě pošle další.“

Čína sice pomohla Albánii postavit textilní továrnu, ale Albánie neměla žádnou bavlnu, takže Čína musela využít své devizové rezervy k nákupu bavlny pro Albánii. Při jedné příležitosti požádal viceprezident Albánie Adil Çarçani tehdejšího čínského velvyslance v Albánii Ti Piaa, aby zařídil výměnu hlavního zařízení v továrně na výrobu hnojiv, a požadoval, aby zařízení pocházelo z Itálie, nikoli z Číny. Čína poté skutečně nákup strojů z Itálie zajistila a v Albánii je nainstalovala.

Takováto takzvaná pomoc u příjemců podněcuje pouze chamtivost a lenost. V říjnu 1974 požadovala Albánie od Číny půjčku ve výši pěti miliard jüanů. Čína se tehdy nacházela v pozdní fázi kulturní revoluce a čínská ekonomika se již téměř úplně zhroutila. Nakonec se Čína přesto rozhodla Albánii půjčit jednu miliardu jüanů. Nicméně Albánie byla s výší půjčky velice neuspokojena a zahájila na svém území protičínské hnutí se slogany: „Nikdy se neskloníme před ekonomickým tlakem zahraniční země“. A rovněž odmítla podpořit Čínu dodávkami ropy a asfaltu.

b) Sovětské represe ve východní Evropě

Socialistický systém ve východní Evropě byl výhradně produktem Sovětského svazu. Po druhé světové válce byla dle rozdělení moci stanoveného na konferenci v Jaltě předána východní Evropa Sovětskému svazu.

V roce 1956, po Chruščovově tajném projevu, bylo Polsko první zemí, kde vypukly protesty. Po protestech továrních dělníků a následném zákroku vlády se vláda omluvila a Polsko zvolilo jako vůdce Władysława Gomułku, který byl tvrdě proti Sovětskému svazu a byl ochoten se Chruščovovi postavit.

V říjnu 1956 se uskutečnil pokus o revoluci v Maďarsku. Skupina studentů svrhla sochu Stalina a brzy poté se k protestu připojilo mnoho dalších lidí. Následně došlo ke střetu s policií, která zahájila palbu, při níž bylo zabito nejméně sto demonstrantů.

Sovětský svaz si původně přál spolupracovat s nově vzniklou opoziční stranou a jmenoval Jánose Kádára do funkce prvního tajemníka ústředního výboru strany a Imre Nagyho jako předsedu Rady ministrů a předsedu vlády. Poté, co se Nagy dostal k moci, odstoupil od Varšavské smlouvy (smlouva o společné obraně zemí pod vedením Sovětského svazu, obdoba smlouvy NATO) a dále prosazoval liberalizaci. Sovětský svaz nebyl ochoten jeho chování tolerovat, vpadl do Maďarska, Nagyho zatkl a následně popravil. [23]

Po maďarském povstání následovalo československé pražské jaro v roce 1968. Po Chruščovově tajném proslovu začala v Československu omezení pomalu povolovat a po několik následujících let vznikala relativně nezávislá občanská společnost. Jednou z předních osobností byl Václav Havel, který se později v roce 1993 stal prezidentem České republiky.

Na pozadí těchto společenských změn se 5. ledna 1968 ujal postu předsedy vlády Komunistické strany Československa reformista Alexander Dubček, který posílil změny a propagoval slogan „socialismu s lidskou tváří“. Brzy poté začal Dubček ve velké míře rehabilitovat osoby, které byly za Stalinovy éry nespravedlivě pronásledovány. Disidenti byli propuštěni, byla uvolněna kontrola nad médii a povzbuzována akademická svoboda, občané mohli volně cestovat do zahraničí, dohled nad náboženstvím byl snížen, uvnitř komunistické strany byla povolena omezená demokracie atd.

Sovětský svaz nejenže považoval tyto reformy za zradu principů socialismu, ale také se obával, že ostatní země budou Československo následovat. Od března do srpna roku 1968 uspořádali vůdci Sovětského svazu včetně Brežněva s Dubčekem pět schůzí na nejvyšší úrovni a snažili se ho přinutit k upuštění od demokratických reforem. Dubček požadavky odmítl. V důsledku toho v srpnu roku 1968 napadlo Československo více než 6 300 sovětských tanků. Pražské jaro, které trvalo osm měsíců, bylo rozdrceno.[24]

Z událostí v Maďarsku a rozdrcení pražského jara vidíme, že socialismus ve východní Evropě byl tamním národům vnucen Sovětským svazem a byl v nich udržován násilím. Když Sovětský svaz mírně polevil, začal socialismus ve východní Evropě okamžitě upadat.

Klasickým příkladem je pád berlínské zdi. 6. října 1989 několik měst ve východním Německu uskutečnilo masivní protesty a pochody, při nichž došlo ke střetům s policií. V té době navštívil Berlín Michail Gorbačov a Erichu Honeckerovi, generálnímu tajemníkovi Jednotné socialistické strany Německa, poradil: „Jedinou cestou je chopit se šance a reformovat.“

Okamžitě poté východní Německo uvolnilo cestovní omezení pro Maďarsko a Československo. To umožnilo obrovskému počtu lidí utéct přes Československo do západního Německa a berlínská zeď už dále nedokázala vzdorovat náporu prchajících občanů. 9. listopadu 1989 Východní Berlín přestal tuto hranici hlídat a desítky tisíc obyvatel přelézaly zeď do Západního Berlína a zároveň ji bouraly. Symbol komunistické železné opony, která byla zatažena desítky let, zmizel do propadliště dějin. [25]

Rok 1989, kdy padla berlínská zeď, byl plný otřesů. Ve stejném roce dosáhly Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Československo a východní Německo nezávislosti a osvobodily se od socialistické vlády. Byl to také důsledek toho, že se Sovětský svaz vzdal své politiky zasahování. V roce 1991 padl samotný Sovětský svaz, což znamenalo konec studené války.

V posledních několika desetiletích poskytla KS Číny pomoc 110 zemím. Jednou z nejdůležitějších úvah strany, stojící v pozadí pomoci, je vyvážení její ideologie. Zasahování Sovětského svazu do oblastí Středního východu, jižní Asie, Afriky a Latinské Ameriky se neomezuje na několik příkladů popsaných výše. Cílem této kapitoly je ve stručnosti ukázat, že zásadní metodou, kterou komunismus využívá ke své mezinárodní expanzi, je implementace násilí. Čím více obyvatel a území ovládá, tím jednodušší je lidstvo zničit.

4. Konec studené války

Ukončení studené války znamenalo pro mnoho lidí velkou úlevu. Domnívali se, že socialismus, komunismus a podobné tyranie definitivně skončily. Ale to byla pouze jedna z dalších ďáblových strategií. Rozpory mezi Spojenými státy a Sovětským svazem odvedly pozornost lidí od KS Číny a poskytly čas na zosnování dalších podlých a záludných intrik.

Masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu dne 4. června 1989 ohlásil nástup dnes již bývalého vůdce komunistické strany Ťiang Ce-mina. S pomocí pevně ustavené mašinerie potlačování a propagandy pokračoval Ťiang v systematické likvidaci tradiční čínské kultury a vytváření kultury komunistické strany. Zničením morálky vychovával Ťiang „vlčí mláďata“, mládež, která se stavěla proti tradicím a morálce, což vytvořilo půdu pro rozsáhlé pronásledování Falun Gongu a příležitost ke zničení lidstva.

Přestože v bývalých komunistických zemích přišli komunisté o moc, komunismus nebyl nikdy za zločiny, které na celosvětové úrovni spáchal, vyšetřován. Podobně se také Rusko nikdy neočistilo od sovětského vlivu ani nezrušilo jeho aparát tajné policie. Bývalý šéf KGB nyní řídí zemi. Komunistické ideologie a jejich následovníci nejen že stále existují, ale rozšiřují svůj vliv na Západ a do celého světa.

Antikomunističtí aktivisté na Západě – starší generace, která má hlubší pochopení komunismu – postupně vymírá, zatímco členové nové generace postrádají dostatečné znalosti a vůli porozumět zlé, vražedné a podvodné povaze komunismu. V důsledku toho dokázali komunisté pokračovat ve svých radikálních nebo progresivních hnutích, určených ke zničení stávajících ideologií a sociálních struktur, či dokonce k využití násilí k získání moci.

a) Rudé náměstí je stále rudé

Stejně jako ostatní bývalé komunistické země, které požadovaly nezávislost, i lidé v Sovětském svazu postupně zatoužili po změně. Politika upadla do chaosu, ekonomika se zhroutila a Rusko zůstalo v oblasti zahraničních záležitostí izolováno. Ruský prezident Jelcin poté prohlásil, že sovětská komunistická strana je protiprávní, a omezil její činnost. Lidé dávali hlasitě najevo své dlouholeté pohrdání komunistickou stranou a 26. prosince 1991 přijal Nejvyšší sovět zákon, kterým rozpustil Sovětský svaz a který znamenal konec jeho 69 let dlouhé vlády.

Ale jak by se mohla hluboce zakořeněná komunistická ideologie vzdát tak snadno? Po založení Ruské federace zahájil Jelcin dekomunizační kampaň. Socha Lenina byla svržena, sovětské knihy spáleny, bývalí sovětští vládní zaměstnanci propuštěni a mnoho věcí souvisejících se Sovětským svazem bylo rozdrceno nebo spáleno – ale ani všechny tyto věci se stále ještě nedotkly podstaty komunismu.

Denacifikační hnutí po druhé světové válce bylo mnohem důkladnější. Díky veřejným procesům s nacistickými válečnými zločinci i důkladné očistě od fašistické ideologie je samotné slovo „nacista“ svázáno s pocitem hanby. Dokonce i dnes pokračuje hon na bývalé nacisty, aby mohli být pohnáni před soud.

Bohužel pro Rusko, kde byly komunistické síly stále pevné, zanechala absence důkladného vymýcení komunismu prostor pro jeho návrat. V říjnu 1993 pochodovaly na náměstí desetitisíce obyvatel Moskvy, kteří provolávali jména Lenina a Stalina a mávali sovětskými vlajkami. O dva roky dříve občané Moskvy vyšli do ulic, aby požadovali nezávislost a demokracii.

Na rozdíl od předešlé demonstrace sestával průvod v roce 1993 z komunistů, kteří žádali o obnovení sovětského systému. Přítomnost vojsk a policie pouze zhoršila konfrontaci. V kritickém okamžiku se bezpečnostní služby a vojenští úředníci rozhodli podpořit Jelcina, který následně vyslal vojenské tanky, aby zažehnali vzniklou krizi. Přesto komunistické síly i nadále přetrvávaly a založily ruskou komunistickou stranu, která se stala největší politickou stranou v zemi, dokud ji nenahradila současná vládnoucí strana, Putinovo Sjednocené Rusko.

V posledních letech se v některých průzkumech (např. v sérii průzkumů, které v letech 2015–2016 uskutečnila v Moskvě televizní stanice RBK) mnozí respondenti (asi 60 %) stále domnívají, že by měl být Sovětský svaz obnoven. V květnu roku 2017 si mnozí Rusové připomněli sté výročí nástupu Sovětského svazu k moci. Sovětský komunistický svaz mládeže (Komsomol), který byl založen v dobách Sovětského svazu, uspořádal na moskevském Rudém náměstí před Leninovým tělem pro mladé lidi slavnostní přísahu, při níž se stávali členy Komsomolu. Na shromáždění předseda Komunistické strany Ruska Gennadij Zjuganov prohlásil, že do strany nedávno vstoupilo na šedesát tisíc nových členů a že komunistická strana i nadále přežívá a rozšiřuje se.

Jen v samotné Moskvě je téměř osmdesát Leninových památníků. Leninovo tělo na Rudém náměstí stále přitahuje turisty a stoupence komunismu. Rudé náměstí je stále rudé. KGB nebyla nikdy důkladně odhalena a odsouzena mezinárodním společenstvím. Komunismus je v Rusku stále přítomen a jeho příznivců je dosud velmi mnoho.

b) Rudá pohroma pokračuje

V současné době existují čtyři země, které ovládají samozvané komunistické režimy: Čína, Vietnam, Kuba a Laos. Ačkoli Severní Korea marxisticko-leninský komunismus na povrchu opustila, ve skutečnosti jde stále o komunistický totalitní stát. Před studenou válkou existovalo sedmadvacet komunistických zemí. Nyní existuje třináct zemí, kde se mohou komunistické strany účastnit politiky, a v přibližně sto dvaceti zemích jsou komunistické strany zaregistrovány. Během posledních sto let však komunistický vliv ve vládách přibližně sto dvaceti zemí vymizel.

V osmdesátých letech bylo v Latinské Americe více než padesát komunistických stran, přičemž celkový počet jejích členů činil jeden milion (z toho asi polovina byla z Komunistické strany Kuby). V první polovině osmdesátých let 20. století probíhalo ostré soutěžení mezi Spojenými státy a Sovětským svazem v neklidných oblastech Latinské Ameriky a Asie. S rozpadem východní Evropy a Sovětského svazu komunismus postupně slábl. Komunistických stran, které se soustředily na prosazování komunistické moci násilím (jako např. v případě peruánské komunistické strany, známé jako Světlá stezka), postupně ubývalo.

Ve většině těchto zemí se však vláda transformovala do různých variant socialismu. Spíše než aby se nadále nazývaly komunistickými, přijaly tyto politické strany názvy jako Demokratická socialistická strana, Lidová socialistická strana a podobně. Asi deset komunistických stran ve Střední Americe ze svých názvů sice odstranilo slovo „komunistická“, ale pokračovalo v propagování komunistických a socialistických ideologií, čímž se ve své činnosti staly ještě podvodnějšími.

Ve většině z 33 nezávislých zemí v Latinské Americe a Karibiku jsou komunistické strany legitimními politickými stranami. Ve Venezuele, Chile, Uruguayi a jinde často tvoří komunistická strana a vládnoucí strana koaliční vlády, zatímco komunistické strany v jiných zemích hrají roli opozice.

I když se komunistický přízrak na Západě a v některých zemích v jiných oblastech neuchýlil k násilným metodám, tak jak to udělal na Východě, dosáhl svého cíle zničit morální hodnoty lidí a kulturu danou Bohem tím, že podvratně pronikal do společnosti a nadále rozšiřoval komunistickou a socialistickou ideologii. Přízrak ve skutečnosti získal kontrolu nad celým světem. Zbývá už jen pouhý krok k dosažení konečného cíle zničení lidstva.


Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku Epoch Times.

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.


Odkazy

[1] Čchung-i Feng, „How the Chinese Communist Party Exerts Its Influence in Australia“ („Jak Komunistická strana Číny uplatňuje svůj vliv v Austrálii“), 5. června 2017, http://www.abc.net.au/news/2017-06-06/how-china-uses-its-soft-power-strategy-in-australia/8590610.

[2] Ťüng Čchang, Jon Halliday, Mao: The Unknown Story  (Mao: Neznámý příběh), Anchor Books, 2006.

[3] Harry S. Truman, „Statement on Formosa“ („Stanovisko k Tchaj-wanu“), 5. ledna 1950, https://china.usc.edu/harry-s-truman-%E2%80%9Cstatement-formosa%E2%80%9D-january-5-1950.

[4] „US Enters the Korean Conflict“ („USA vstupuje do korejského konfliktu“), https://www.archives.gov/education/lessons/korean-conflict.

[5] Čchien Ja-pching, „60 let čínské zahraniční pomoci: Až 7 procent národních fiskálních výdajů“,
http://history.people.com.cn/BIG5/205396/14757192.html.

[6] Tamtéž, výňatky z výročních zpráv národních výdajů.

[7] Čchen Sien-chuej, Pravda o revoluci – Kronika Číny 20. století, kapitola 38,
https://china20.weebly.com/.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž, kapitola 52.

https://china20.weebly.com/

[10] „Moment odhalení: Utéct ze Severní Koreje, zemřít v Číně“, Voice of America,
https://www.voachinese.com/a/hm-escaping-north-korea-20121007/1522169.html.

[11] Čchen Sien-chuej, Pravda o revoluci – Kronika Číny 20. století,
https://china20.weebly.com/.

[12] Sung Čeng, „Převrat 30. září 1965 v Indonésii“, China In Perspective.
http://www.chinainperspective.com/ArtShow.aspx?AID=183410

[13] Tamtéž.

[14] „Talking History Discussing Present: China’s Shock Wave in Myanmar“, „Historie promlouvá k přítomnosti: čínská vlna otřesů v Myanmaru“, VOA.
https://www.voachinese.com/a/article-2012024-burma-china-factors-iv-140343173/812128.html

[15] Čcheng Jing-chung, „Vyvážení revoluce do světa – Rané zkoumání dopadu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe", Studie moderní Číny, 2006, sv. 3.
http://www.modernchinastudies.org/cn/issues/past-issues/93-mcs-2006-issue-3/972-2012-01-05-15-35-10.html

[16] Čchen I-nan, „Rozhlasová stanice MCP v Číně“, časopis Yan Huang Era, 2015, číslo 8.

[17] Čcheng Jing-chung, „Vyvážení revoluce do světa – Rané zkoumání dopadu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe“, Studie moderní Číny, 2006, sv. 3.

http://www.modernchinastudies.org/cn/issues/past-issues/93-mcs-2006-issue-3/972-2012-01-05-15-35-10.html

[18] Chan-šan (Hanshan), „Siung Siang-chuej a historie vyvážení revoluce Komunistickou stranou Číny do Latinské Ameriky“, Radio Free Asia.
https://www.rfa.org/cantonese/features/history/china_cccp-20051117.html.

[19] Čchen Sien-chuej, Pravda o revoluci  – Kronika Číny 20. století, kapitola 52, https://china20.weebly.com/.

[20] Čcheng Jing-chung, „Vyvážení revoluce do světa: Průzkumná analýza vlivu kulturní revoluce v Asii, Africe a Latinské Americe“, https://botanwang.com/articles/201703/向世界输出革命——文革在亚非拉的影响初探.html.

[21] Tamtéž.

[22] Wang Chung-čchi, „Čínská pomoc v Albánii”, časopis Yan Huang Era.

[23] Čchen Čchüi-te (Chen Quide), kapitola 60., „Vývoj soudobého ústavnictví“, The Observer, 2007.

[24] Tamtéž, kapitola 67.

[25] Tamtéž, kapitola 77.