Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině.

Obsah

Úvod

1. Komunismus násilný a nenásilný
2. Válka špionážní a dezinformační

3. Od „Nového údělu“ k progresivismu
4. Kulturní revoluce na Západě
5. Protiválečná hnutí a hnutí za občanská práva


Odkazy

Úvod


Americké prezidentské volby roku 2016 patřily mezi nejdramatičtější za posledních několik desetiletí. Ačkoli volební účast byla nízkých 58 procent, volební klání bylo plné překvapivých zvratů, které pokračovaly i po volbách. Vítěz Donald Trump, kandidát za Republikánskou stranu, se ocitl v obležení negativní mediální publicity a protestů ve městech po celé zemi. Demonstranti drželi cedule s nápisy jako „Tohle není můj prezident!“ a prohlašovali, že Trump je rasista, sexista, xenofob či nacista. Objevily se požadavky na opakování voleb a vyhrožování ústavní obžalobou Trumpa z velezrady.


Investigativní novináři odhalili, že mnohé z těchto protestů byly podníceny konkrétními zájmovými skupinami. Dokumentární film America Under Siege: Civil War 2017 (Amerika v obležení: Občanská válka 2017)  Trevora Loudona, politického aktivisty z Nového Zélandu, ukazuje, že významnou část protestujících tvořili „profesionální revolucionáři“ s vazbami na komunistické a jiné totalitní režimy, jako jsou Severní Korea, Írán, Venezuela nebo Kuba. Loudonův dokument také upozornil na roli dvou amerických socialistických organizací: stalinistické Dělnické světové strany (Workers World Party) a maoistické Socialistické organizace Cesta svobody (Freedom Road Socialist Organization). [1]

Loudon, který od 80. let zkoumá komunistická hnutí, zjistil, že levicové organizace si udělaly ze Spojených států prvořadý cíl pro svou infiltraci a podvracení. Oblasti americké politiky, vzdělávání, médií a podnikání se pod vlivem dobře umístěných jednotlivců, působících na citlivých místech, posouvají čím dál více doleva. Dokonce i po studené válce, kdy se lidé těšili z triumfu svobodného světa, komunismus pokradmu obsazoval veřejné instituce západní společnosti a připravoval se na svůj konečný zápas.

Amerika je světlem svobodného světa a vykonává úlohu světové policie, kterou jí svěřil Bůh. Bylo to právě zapojení Spojených států, které nakonec rozhodlo o výsledku obou světových válek. Během studené války Amerika navzdory hrozbě jaderného vyhlazení zdárně krotila sovětský blok až do rozpadu komunistických režimů v Sovětském svazu a východní Evropě.

Američtí otcové-zakladatelé při sepisování Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států uplatnili své znalosti náboženských a filozofických tradic Západu. V těchto dokumentech se považuje za samozřejmé, že člověk má práva, která pocházejí od Boha – počínaje svobodou víry a projevu – a též ustanovují rozdělení moci, které zaručuje republikový systém vládnutí. Když ve Spojených státech propukla občanská válka, byla vedena za účelem úplného naplnění principů, na kterých byla Amerika postavena, a k ukončení instituce otroctví. Přes 200 let tyto principy vykonávaly nenahraditelnou úlohu zabezpečování „klidu v domě“ a zajišťování „obecného blaha“, tak jak slibuje preambule ústavy.

Svoboda na západní polokouli funguje v přímém rozporu s cílem komunistického přízraku, kterému jde o zotročení a zničení lidstva. Zatímco se přízrak zamaskoval krásnou vizí kolektivní, rovnostářské společnosti, řídil své vyslance v lidské společnosti, aby po celém světě prováděli jeho plány.

Zatímco ve východních zemích, jako např. v Sovětském svazu nebo v Číně, se komunismus projevuje ve formě totalitní vlády, masového zabíjení a ničení tradiční kultury, nad Západem potichu a nepřetržitě přebírá kontrolu použitím podvracení a dezinformací. Pomalu podkopává ekonomiku, politické procesy, sociální strukturu i morální základy společnosti ve snaze zapříčinit degeneraci a zkázu lidstva.

Protože komunistická strana nemá v rukou vedení západních zemí, vykonavatelé přízraku se ukrývají pod pláštíkem všemožných organizací, do kterých se infiltrovali. Na Západě existují přinejmenším čtyři hlavní síly, které komunistické podvracení pohánějí.

První podvratnou silou byl bývalý Sovětský svaz, který založil komunistickou Třetí internacionálu (Kominternu) k celosvětovému šíření revoluce. V 80. letech 20. st. začali čínští komunisté uskutečňovat ekonomickou reformu. Komunistická strana Číny (KS Číny) zavedla politické, obchodní i kulturní výměny, což jí dalo příležitost k infiltraci Západu.

Druhou podvratnou silou se staly místní komunistické strany, které spolupracovaly se sovětskou komunistickou stranou a Kominternou.

Třetí podvratnou silou bylo přijetí socialistické politiky mnoha západními vládami, které byly pohnuty ekonomickou krizí a společenskými otřesy posledních desetiletí, což mělo za následek plynulý posun doleva.

Čtvrtá podvratná síla vzešla od těch, kteří podporují komunistickou stranu a socialismus a kteří s nimi sympatizují. Tito „spolucestující“ slouží komunismu jako pátá kolona tzv. užitečných idiotů  v západní společnosti, kteří pomáhají ničit kulturu, rozsévat morální degeneraci a podrývat legitimní vládu.

Vzhledem k neprůhledné a spletité povaze komunistické infiltrace na Západě je její zevrubný popis již nad rámec této práce. Pochopením hrubého náčrtu si však čtenáři mohou udělat obrázek o tom, jak zlý přízrak operuje, a naučit se nahlížet pod povrch jeho podvodů. Kvůli stručnosti nabízí tato kapitola pouze obecný přehled o rozsahu působení komunismu ve Spojených státech a západní Evropě.

1. Komunismus násilný a nenásilný

V obecném povědomí je komunistická strana synonymem násilí – a je tomu tak oprávněně. V Komunistickém manifestu totiž Marx a Engels doslova uvádějí: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. “ [2]

Skutečnost, že komunistické režimy Ruska a Číny převzaly moc násilnou revolucí a použily násilí jako nástroj represí, však odvrátila pozornost od méně nápadných forem komunismu.

Větev marxismu zastávající násilnou revoluci je reprezentována leninismem, který si teorii ve dvou významných ohledech poupravil. Podle Marxe měla komunistická revoluce začít ve vyspělých kapitalistických zemích. Lenin však věřil, že by socialismus mohl být vybudován v Rusku, které bylo v ekonomickém vývoji poměrně pozadu.

Leninovo druhé, významnější přispění k marxismu, byla jeho doktrína budování strany.

Budování strany se v podstatě skládalo z přejímání technik donucování, obelhávání a násilí, které nalezneme ve zločineckých organizacích, a ty pak byly poháněny marxistickou socioekonomickou teorií. Podle Lenina si dělnická třída není schopna vyvinout třídní vědomí nebo požadovat revoluci sama za sebe a musí být pohnuta k akci vnějším působením. Činitelé revoluce se mají zorganizovat ve vysoce disciplinovaný proletářský „předvoj“ – komunistickou stranu.

Fabiánská společnost, založená v Británii roku 1884, tedy rok po smrti Karla Marxe, si pro boj za nastolení socialismu zvolila jinou cestu. Fabiáni mají ve svém znaku vlka v beránčím rouše a jejich název odkazuje na římského vojevůdce a diktátora Quinta Fabia Maxima Verrucosa, který byl proslulý svou vyčkávací taktikou.

Na titulní straně prvního pamfletu skupiny s názvem Fabian Review se píše: „Na správnou chvíli si musíš počkat, tak jak to nanejvýš trpělivě dělal Fabius, když válčil proti Hannibalovi, přestože mnozí jeho prodlevy odsuzovali. Avšak když přijde čas, musíš tvrdě udeřit, právě tak jako Fabius, jinak tvé čekání bude marné a bezvýsledné.“ [3]

Fabiánská společnost vyvinula strategii „prostupování“, s níž využívá mezer v politice, podnikání a občanské společnosti, aby postupně zaváděla socialismus. Fabiánská společnost aktivity svých členů přímo nevymezuje, ale povzbuzuje je, aby propagovali socialistické cíle tím, že vstoupí do příhodných organizací a vetřou se do přízně důležitých osob, jako jsou ministři vlád, asistenti vysokých vládních představitelů, průmyslníci, děkani univerzit nebo vedoucí představitelé církví. Sidney Webb, předseda Fabiánské společnosti, k tomu napsal:

Naše společnost důrazně trvala na tom, že socialismus není sekularismus, a uvítali jsme prolínání mužů i žen z každého náboženství, i těch bez vyznání. Skutečným předmětem a cílem všech rozumných kolektivních činností byl rozvoj individuální duše nebo svědomí či charakteru. … Ani jsme neomezili naši propagandu na pozvolna se vynořující Stranu práce, na ty, kteří byli připraveni nazývat se socialisty, nebo na dělníky či jakoukoli konkrétní třídu. Předložili jsme naše návrhy jeden po druhém, tak vemlouvavě, jak jen to bylo možné, všem, kteří jim byli ochotni naslouchat – konzervativcům, kdykoliv jsme se k nim dokázali dostat, církvím a modlitebnám všech náboženství, rozličným univerzitám, liberálům i radikálům, spolu s jinými socialistickými spolky, kdykoli to bylo možné. Nazvali jsme to „prostupování“ – a byl to důležitý objev. [4]

Mnozí členové Fabiánské společnosti byli mladí intelektuálové. Pořádali proslovy a vydávali knihy, časopisy a pamflety, které šířili napříč celou společností. Ve 20. století se Fabiánská společnost přesunula na politickou scénu. Sidney Webb se stal zástupcem fabiánů v nově vzniklém dělnickém zastupitelském výboru Strany práce (Labour Party).

Webb načrtl Straně práce její stanovy a program, převzal vedoucí roli ve formování strategie a usiloval o to, aby z fabiánského socialismu udělal vedoucí ideologii strany. Fabiánská společnost později nabyla vlivu i ve Spojených státech, kde má četné skupiny na filozofických fakultách mnoha univerzit.

Ať už je to Leninův násilný komunismus nebo nenásilný komunismus Fabiánské společnosti, oba jsou ovládány zlým duchem komunismu a mají tentýž konečný cíl. Leninův násilný komunismus však neodmítá nenásilné prostředky. Ve své knize Levičáctví – dětská nemoc komunismu Lenin kritizoval komunistické strany západní Evropy, které odmítly spolupracovat s těmi, koho sám označoval jako „reakcionářské“ dělnické odbory, nebo se připojit  ke „kapitalistickému“ národnímu parlamentu.

Ve své knize Lenin napsal: „Politikovo umění (a komunistovo správné chápání vlastních úkolů) spočívá právě ve správném odhadnutí podmínek a chvíle, kdy předvoj proletariátu může úspěšně převzít moc, kdy při přebírání moci i po něm dokáže získat dostatečnou podporu dostatečně širokých vrstev dělnické třídy i neproletářských pracujících mas, kdy po převzetí moci dovede udržovat, upevňovat a rozšiřovat svou vládu tím, že bude vychovávat, vzdělávat a získávat stále širší masy pracujících.“ [5]

Lenin neustále zdůrazňoval, že komunisté musejí své pravé záměry skrývat. Počítal s tím, že pro uchopení moci je nutné použít nejrůznější sliby či kompromisy. Jinými slovy, aby komunisté dosáhli svých cílů, mohou být bezcharakterní. Bolševická strana Ruska i KS Číny na cestě k moci využily násilí a podvod ve vrchovaté míře.

Krutost komunistických režimů v Sovětském svazu a v Číně odvrátila pozornost od nenásilného komunismu na Západě. Bernard Shaw, irský dramatik a představitel britské Fabiánské společnosti, jednou napsal: „Také jsem už objasnil, že socialismus znamená rovné platy bez kompromisů, a že v socialismu člověk nebude mít dovoleno být chudý. Bude násilně krmen, šacen, ubytován, učen a zaměstnán, ať už se mu to líbí nebo ne. Pokud by se zjistilo, že nemá dostatečný charakter na to, aby toho všeho byl hoden, může být laskavým způsobem popraven.” [6]

Fabiánská společnost byla mistryní převleků. Vyvolila si literáta Bernarda Shawa, aby zamaskovala pravé cíle nenásilného socialismu krásnými slovy. Avšak brutalita leží pod povrchem. Západní komunistické strany a jejich rozličné přední organizace podněcovaly mladé lidi k vytvoření atmosféry chaosu. Tito mladí se poté dopouštěli přepadení, vandalství, loupeží, žhářství, bombových útoků a atentátů, aby znepokojili a zastrašili své nepřátele.

2. Válka špionážní a dezinformační


Komunisté zastávají názor, že národ je utiskující konstrukt třídní společnosti, a proto usiluje o zrušení státní příslušnosti. V Komunistickém manifestu Marx a Engels hlásají, že „dělník nemá žádnou zemi“. Manifest končí poznámkou: „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Pod Leninovým vedením založili bolševici v Rusku první socialistický stát a neprodleně zřídili Komunistickou internacionálu (tzv. Kominternu) za účelem podněcování a šíření socialistické revoluce po celé zeměkouli. Cílem Sovětského svazu a Kominterny bylo svrhnout legitimní režimy všech národů na zemi a ustavit celosvětovou socialistickou diktaturu proletariátu. Roku 1921 založila pobočka Kominterny na Dálném východě Komunistickou stranu Číny, která v roce 1949 ovládla Čínu.

Komunistické strany  celého světa (s výjimkou čínské) vyhledávaly vedení Kominterny a přijímaly od ní financování a školení. Se zdroji ohromné říše, jakou byl Sovětský svaz, provedla tamní komunistická strana nábor aktivistů z celého světa a vycvičila je k tomu, aby prováděli podvratné operace ve svých zemích.

Komunistická strana USA, založená roku 1919, byla jednou z těchto organizací, které následovaly Kominternu a Komunistickou stranu Sovětského svazu. Komunistická strana USA se nikdy nestala hlavní politickou silou, nicméně její vliv na Spojené státy byl přesto významný. Dohodla se s aktivisty a jejich organizacemi na infiltrování dělnických a studentských hnutí, církví a vlády.

Průkopník amerického antikomunistického myšlení, dr. Fred Schwartz, v roce 1961 řekl: „Jakýkoliv pokus posoudit vliv komunistů podle jejich počtu je jako zkoušet stanovit spolehlivost lodního trupu poměřováním rozlohy děr s rozlohou neporušené oblasti. Jedna díra může potopit loď. Komunismus je teorie hrstky disciplinovaných, kteří ovládají a vedou zbytek. Jedna osoba na citlivé pozici může ovládat a manipulovat tisíce ostatních.” [7]

Dnes již víme, že během druhé světové války byli sovětští tajní agenti aktivní uvnitř samotné americké vlády. Navzdory této skutečnosti a navzdory antikomunistickým snahám senátora Josepha McCarthyho byla levicovými politiky, akademiky a levicovými médii tato fakta před veřejností utajena či zakryta.

V 90. letech 20. stol. americká vláda odtajnila „Venonské spisy“ dešifrované americkou rozvědkou od počátku 40. let do konce druhé světové války. Tyto dokumenty ukazují, že v americké vládě pracovalo minimálně 300 sovětských špionů, byli dokonce i mezi vysoce postavenými úředníky Rooseveltovy vlády a měli přístup k přísně tajným informacím. Další agenti využívali svých pozic k ovlivnění amerického zákonodárství a státnictví.

Mezi těmi, kteří byli odhaleni jako sovětští špioni, byli úředník amerického ministerstva financí Harry Dexter White, úředník ministerstva zahraničí Alger Hiss a manželé Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli popraveni na elektrickém křesle za vynášení armádních tajemství a atomových technologií do Sovětského svazu.

Komunikace zachycené a dešifrované projektem Venona jsou pouze špičkou ledovce. Plný rozsah sovětské infiltrace v americké vládě zůstává neznámý. Někteří z působících sovětských agentů měli jako vysoce postavení američtí úředníci příležitost ovlivnit důležitá politická rozhodnutí.

Alger Hiss, sovětský špion na ministerstvu zahraničí, sehrál klíčovou roli jako poradce prezidenta Roosevelta během Jaltské konference na konci druhé světové války. Právě on pomáhal spoluurčovat poválečná teritoriální uspořádání, navrhnout Chartu OSN, rozhodovat o výměnách zajatců a podobně.

Harry Dexter White, prověřený asistent ministra financí Henriho Morgenthaua Jr., pomáhal vytvořit mezinárodní finanční dohodu z Bretton Woods a byl jednou ze zakládajících osobností Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

White doporučil Čínské národní straně (Kuomintang), aby zaměstnala tajného člena Komunistické strany Číny Ji Čao-tinga na čínském ministerstvu financí. Když potom Ji v roce 1941 nastoupil na svou pozici, stal se strůjcem katastrofických měnových reforem, které poškodily reputaci Kuomintangu a přispěly ke vzestupu KS Číny.

Někteří historikové se domnívají, že vliv sovětských špionů a jejich levicových sympatizantů v americké zahraniční politice vedl Spojené státy k ukončení vojenské pomoci Kuomintangu během čínské občanské války, která následovala po druhé světové válce. Pevninská Čína v důsledku toho upadla do rukou komunistické strany.

Někteří učenci, jako např. M. Stanton Evans, tvrdí, že sovětští špioni byli nejúspěšnější při ovlivňování politiky. [8] Whittaker Chambers, sovětský informátor a spolupracovník Komunistické strany USA, který později zběhl a svědčil proti ostatním špionům, vypověděl: „Agenti nepřátelské mocnosti byli v pozici, kdy mohli dělat mnohem víc než jen zcizovat dokumenty. Byli v pozici, kdy mohli ovlivňovat zahraniční politiku národa v zájmu jeho úhlavního nepřítele. A to nejen při výjimečných příležitostech, … ale v tom, co muselo být ohromujícím součtem každodenních rozhodnutí. “ [9]

Jurij Bezmenov, agent KGB, který zběhl na Západ, probíral sovětské metody podvracení ve svých spisech a rozhovorech. Špioni, tak jak je vykresluje populární kultura, v níž jako James Bond vyhazují do vzduchu mosty a potají se plíží s ukradenými přísně tajnými dokumenty, se podle Bezmenova velice liší od těch skutečných. Na tradiční špionážní operace bylo přiděleno pouze 10 až 15 procent zaměstnanců a zdrojů KGB, zbytek pracoval na ideologickém podvracení.

Bezmenov zmínil, že podvratná činnost probíhá ve čtyřech stadiích: prvním krokem je podporovat kulturní pokleslost a demoralizaci nepřátelské země, druhým je vytvořit společenský chaos, třetím je roznítit krizi, která přejde do občanské války, revoluce nebo invaze zvenčí, což vyvrcholí ve čtvrtém, posledním stadiu – ovládnutí země komunistickou stranou. Toto se nazývá normalizace.

Bezmenov, alias Thomas Schumann, sepsal tři oblasti podvracení, které zahrnovaly myšlenkovou oblast, mocenskou oblast a oblast společenského života. Myšlenková oblast pokrývá náboženství, vzdělávání, média a kulturu. Do mocenské oblasti se počítá vládní administrativa, právní systém, vymáhání práva, ozbrojené síly a diplomacie. Oblast společenského života obsahuje rodiny a komunity, zdraví a vztahy mezi odlišnými rasami a sociálními třídami.

Jako příklad Bezmenov vysvětlil, jak byl koncept rovnosti zmanipulován, aby se vytvořily nepokoje. Agenti propagují důvody k rovnostářství, což vyústí v to, že se lidé cítí nespokojeně se svými politickými a ekonomickými poměry. Aktivismus a občanský nepokoj způsobují, že ekonomika uvázne na mrtvém bodě a pracovní i kapitálové vztahy se dále zhoršují v sestupném cyklu destabilizace. Následuje vyvrcholení: revoluce nebo invaze komunistických sil. [10]

V roce 1978 dezertoval do Spojených států Ion Mihai Pacepa, nejvýše postavený úředník rozvědky komunistického Rumunska. Odkryl strategie, které použil bývalý Sovětský svaz a komunistické režimy východní Evropy v rámci vedení psychologické a dezinformační války proti západním zemím. Podle Pacepy bylo účelem dezinformací změnit u lidí referenční rámec vnímání – tj. způsob, jakým nahlíží na význam určité situace. Pokud by došlo ke zmanipulování ideových hodnot lidí, nebyli by potom schopni pochopit nebo akceptovat pravdu, ani kdyby byla podložena přímým důkazem. [11]

Bezmenov uvedl, že první fáze ideologického rozvratu obvykle trvá 15 až 20 let, což je doba, kterou zabere vzdělání další generace. Druhá fáze trvá 2 až 5 let. Třetí fáze jen 3 až 6 měsíců. V proslovu, který přednesl roku 1984, Bezmenov uvedl, že první fáze byla naplněna ve větším rozsahu, než sovětské řídící orgány původně očekávaly.

Výpovědi mnoha sovětských špionů a pracovníků rozvědky společně s odtajněnými dokumenty ze studené války odhalují, že taktika infiltrace byla hybnou silou, jež poháněla hnutí kontrakultury z 60. let.

Roku 1950 začal senátor Joseph McCarthy odhalovat rozsah komunistické infiltrace napříč americkou vládou a společností. O čtyři roky později však Senát odhlasoval odsouzení jeho činnosti, a tak byla zastavena snaha, kterou vláda podnikala na své cestě k vymanění se z komunistického vlivu. Toto je jeden z hlavních důvodů úpadku Spojených států.

Hrozba komunistické infiltrace se s kolapsem Sovětského svazu a koncem studené války nezmenšila.  Například Joseph McCarthy byl levicovými politiky a médii dlouho démonizován. Dnes je mccarthismus synonymem pro politické perzekuce, což jen potvrzuje skutečnost, že si levice úspěšně vydobyla dominantní postavení v boji ideologií.

Desítky let trvající potlačování a hanobení antikomunistických hrdinů, jako byl McCarthy, je příkladem obecného trendu. Jak zpozoroval jistý konzervativní americký politický komentátor, antiamerikanismus je přirozenou součástí globálního levicového hnutí. Levice zuby nehty bojuje o to, aby ochránila cizoložníky, potratáře, zločince a komunisty, a přitom podporuje anarchii a staví se proti civilizaci.

3. Od „Nového údělu“ k progresivismu

Ve čtvrtek 24. října 1929 nastal krach newyorské burzy. Krize se z finančního systému rozšířila na celou ekonomiku a neušetřila žádnou z rozvinutých zemí Západu. Nezaměstnanost zasáhla více než jednu čtvrtinu populace. Celkový počet nezaměstnaných překročil 30 milionů. Kromě Sovětského svazu klesla průmyslová produkce v hlavních průmyslových zemích v průměru o 27 %. [12]

Na začátku roku 1933, v prvních 100 dnech po Rooseveltově vstupu do prezidentského úřadu, byla zavedena mnohá opatření na řešení krize. Politici zesílili vládní intervence do ekonomiky a prosadili některé hlavní reformy. Kongres přijal Zákon o nouzovém bankovnictví (Emergency Banking Act), Zákon o zemědělském přizpůsobení (Agricultural Adjustment Act), Národní zákon o průmyslové obnově (National Industrial Recovery Act) a Zákon o sociálním zabezpečení (Social Security Act). Přestože vypuknutím druhé světové války Rooseveltův „Nový úděl“ (New Deal) v zásadě skončil, mnoho institucí a organizací, které vznikly během toho období, pokračovalo ve formování americké společnosti a působí dodnes.

Roosevelt vydal více výkonných nařízení než všichni prezidenti 20. století dohromady. Přesto až do války míra nezaměstnanosti v USA neklesla pod dvojmístné číslo. Skutečným důsledkem „Nového údělu“ na vládu Spojených států bylo její přivedení na dráhu vysokého zdanění, přebujelého vládního aparátu a ekonomického intervencionismu.

Ve své knize z roku 2017 The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left (Velká lež: Odhalení nacistických kořenů americké levice) konzervativní myslitel Dinesh D’Souza uvádí, že Zákon o národní obnově, který tvořil ústřední část Rooseveltova Nového údělu, v podstatě znamenal konec svobodného amerického trhu. [13]

Podle knihy historika Jima Powella FDR’s Folly (Pošetilost FDR) z roku 2003 tzv. Nový úděl velkou hospodářskou krizi spíše prodloužil, než aby ji ukončil: Zákon o sociálním zabezpečení a zákony práce nezaměstnanost ještě prohloubily, zatímco vysoké daně zatížily zdravé podnikání apod. [14] Ekonom a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman vyzdvihl Powellovu práci těmito slovy: „Powell bez nejmenších pochybností ukazuje, že Nový úděl ztížil obnovu sil, prodloužil a znásobil nezaměstnanost a připravil půdu pro ještě dotěrnější a nákladnější vládu.“ [15]

Prezident Lyndon Johnson, který převzal úřad v roce 1963 po zavražděném prezidentu Kennedym, ve své Zprávě o stavu Unie vyhlásil „válku proti chudobě” a spustil vnitrostátní sociální programy tzv. Velké společnosti (Great Society). Krátce nato Johnson vydal sérii výkonných nařízení, založil nové vládní agentury, posílil sociální stát, zvýšil daně a dramaticky rozšířil pravomoci vlády.

Je zajímavé sledovat podobnosti mezi administrativními opatřeními prezidenta Johnsona a „Novým programem nové agendy Komunistické strany USA“, který byl zveřejněn roku 1966. Generální tajemník Komunistické strany USA Gus Hall prohlásil: „Komunistický postoj k Velké společnosti můžeme shrnout starým rčením, že i když dva lidé spí ve stejné posteli, mohou mít různé sny. My komunisté podporujeme veškerá opatření v rámci konceptu Velké společnosti, protože sníme o socialismu.“

Hallův obrat „stejná postel“ odkazuje na politiku Velké společnosti. [16] Přestože iniciativu Velké společnosti podporovala i Komunistická strana USA, záměrem Johnsonovy vlády bylo pomoci Spojeným státům v rámci demokratického režimu. Záměrem komunistické strany bylo naproti tomu postupnými kroky usnadňovat přechod Spojených států k socialismu.

Nejzávažnějšími důsledky „Velké společnosti“ a „války proti chudobě“ spočívaly v tom, že zvýšily závislost lidí na sociálních dávkách, odradily lidi od práce, zavedly sociální politiku a poškodily strukturu rodiny. Politika sociálního zabezpečení zvýhodňovala rodiny s jedním rodičem, což podpořilo rozvodovost a zvýšilo počet nemanželských dětí. Podle statistik tvořil počet dětí narozených mimo manželství v roce 1940 3,8 % všech novorozenců. Do roku 1965 toto číslo vzrostlo na 7,7 %. V roce 1990, 25 let po reformě Velké společnosti, dosahovalo toto číslo už 28 % a v roce 2012 znovu vzrostlo až na 40 %. [17]

Rozpad rodin s sebou přinesl dalekosáhlé následky v podobě zvýšení finanční zátěže pro vládu, rostoucí míry zločinnosti, úpadku rodičovského vzdělávání, rodin po generace uvízlých v chudobě  a mentality nároků na sociální dávky, která vedla k vyšší míře dobrovolné nezaměstnanosti.

Situaci vystihuje citát, který je připisován skotskému historikovi a právníkovi, lordu Alexanderovi Fraserovi Tytlerovi: „Demokracie nemůže existovat jako trvalá forma vlády. Může existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou sami zvolit, jak štědrá jejich státní pokladna bude. Od té chvíle si většina vždy zvolí kandidáta slibujícího nejvíc příspěvků ze státní pokladny. To má za následek, že demokracie vždycky zkolabuje na volnou fiskální politiku a po ní pak vždy následuje diktatura.“ [18]

Jak praví jedno čínské přísloví: „Od šetrnosti k rozhazovačnosti je cesta snadná, ale opačně už ne.“ Poté, co si lidé vyvinou závislost na sociálních dávkách, vláda už poté nedokáže zredukovat škálu a typy přídavků. Západní sociální stát se stal politickým močálem, pro který politici a úředníci nemají žádné řešení.

V 70. letech se krajní levice vzdala revolučních termínů, před kterými se měli američtí občané na pozoru, a nahradila je neutrálněji znějícími termíny, jako „liberalismus“ a „progresivismus“ („pokrokářství“). Čtenářům, kteří žili v komunistických zemích, není druhý z termínů cizí, protože slovo „pokrok“ (ang. „progress“) komunistická strana používala víceméně jako synonymum pro „komunismus“. Například termín „pokrokové hnutí“ označoval „komunistické hnutí“ a „pokrokoví intelektuálové“ byli „prokomunističtí jedinci“ nebo neoficiální členové komunistické strany.

Liberalismus se v zásadě příliš neliší od progresivismu, jelikož s sebou nese stejnou konotaci v podobě vysokých daní, rozšířených sociálních dávek, velké vlády, odmítnutí náboženství, morálky a tradic, používání „politické korektnosti“ a „sociální spravedlnosti“ jako politické zbraně a militantní propagování feminismu, homosexuality, sexuální perverznosti a podobně.

Není naším cílem ukazovat prstem na nějakou konkrétní politickou postavu nebo jednotlivce, protože je vskutku obtížné správně zanalyzovat a posoudit složitý historický vývoj. Je zřejmé, že přízrak komunismu působil na Východě i na Západě už od počátku 20. století. Jakmile násilná revoluce uspěla na Východě, šířila vliv komunismu do vlád a společností na Západě a obracela je stále více doleva.

Od konce první světové války a zejména po velké hospodářské krizi Spojené státy čím dál více přijímaly socialistickou politiku, například v podobě státní sociální podpory, zatímco ateismus a materialismus postupně rozkládaly morální strukturu americké společnosti. Lidé se postupně odcizili Bohu a tradiční morálce, což zeslabilo jejich odolnost vůči lstem zlého ducha komunismu.

4. Kulturní revoluce na Západě

60. léta 20. stol., předělový okamžik moderní historie, byla svědkem nevídané vlny namířené proti kultuře, která se převalila z Východu na Západ. Na rozdíl od kulturní revoluce čínských komunistů se západní protikulturní hnutí jevilo chaoticky, protože se zaměřovalo na více různých cílů, či lépe řečeno nemělo žádný konkrétní cíl.

Převážně mladí účastníci hnutí proti kultuře byli v průběhu 60. a 70. let motivováni honbami za různými ideály. Někteří byli proti válce ve Vietnamu, někteří bojovali za občanská práva, někteří obhajovali feminismus a pranýřovali patriarchát a ještě jiní usilovali o práva homosexuálů. Vše završovala oslnivá plejáda hnutí proti tradicím a autoritám, která obhajovala sexuální svobodu, hédonismus (slast jako hlavní cíl života), drogy a rockovou hudbu.

Cílem této západní kulturní revoluce je zničit křesťanskou civilizaci a její tradiční kulturu. Ačkoliv se jeví chaotický a neuspořádaný, má tento mezinárodní kulturní posun kořeny v komunismu.

Mladí účastníci hnutí kontrakultury vyznávali takzvaná „Tři M“ — Marxe, Marcuse a Mao Ce-tunga.

Herbert Marcuse byl klíčovým členem takzvané Frankfurtské školy, skupiny marxistických intelektuálů přidružených k Ústavu pro sociální výzkum na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu. Frankfurtská škola vznikla roku 1923 a její zakladatelé používali koncept tzv. kritické teorie k útoku na západní civilizaci a k aplikování marxismu do kulturní sféry.

Jedním ze zakladatelů školy byl maďarský marxista György Lukács. Roku 1919 se zapsal do dějin svou otázkou: „Kdo nás může zachránit před západní civilizací?“ [20] Tuto otázku dále podpořil prohlášením, že Západ je vinen ze zločinů genocidy vůči každé civilizaci a kultuře, na kterou narazil. Americká a západní civilizace jsou podle Lukácse největším zdrojem rasismu, sexismu, politického nativismu, xenofobie, antisemitismu, fašismu a narcisismu na světě.

V roce 1935 se marxisté z Frankfurtské školy přestěhovali do Spojených států a přidružili se ke Kolumbijské univerzitě v New Yorku. To jim umožnilo šířit své teorie na americké půdě. Za asistence dalších levicových intelektuálů zkazili několik generací americké mládeže.

Marcuseovy teorie, které kombinují marxismus s Freudovým pansexualismem (teorií, že veškeré lidské jednání je založeno na sexu), vyvolaly hnutí za sexuální svobodu. Marcuse věřil, že přemáhání vlastní přirozenosti v kapitalistické společnosti brání osvobození a svobodě. Proto bylo nezbytné vzdorovat všem tradičním náboženstvím, morálce, řádu a autoritám, abychom mohli transformovat společnost na utopii bezmezného potěšení bez námahy.

Marcuseova slavná práce Erós a civilizace zastává významné místo mezi širokým výčtem děl Frankfurtské školy ze dvou důvodů. Zaprvé, kniha kombinuje myšlenky Marxe a Freuda a obrací Marxovu kritiku politiky a ekonomie do roviny kultury a psychologie. Zadruhé, kniha postavila most od frankfurtských teoretiků k mladým čtenářům, čímž umožnila kulturní vzpouru 60. let.

Marcuse prohlásil: „[Protikulturní hnutí můžeme nazvat] kulturní revolucí, poněvadž protest se zaměřuje na celé kulturní zřízení, včetně morálky existující společnosti. …  Jednu věc můžeme říci s naprostou jistotou: tradiční představa revoluce a tradiční revoluční strategie patří minulosti. Tyhle myšlenky už jsou zastaralé. … Co musíme podniknout my, je postupné rozložení systému.“ [21]

Jen hrstka rebelující mládeže byla schopna pochopit tajemné teorie Frankfurtské školy, avšak Marcuseovy myšlenky byly jednoduché: buď proti tradicím, proti autoritám a proti morálce. Bez zábran se oddávej sexu, drogám a rock-and-rollu. „Miluj se, neválči.“ Dokud říkáš „ne“ všem autoritám a společenským normám, jsi považován za účastníka „vznešené revoluce“. Stát se revolucionářem bylo velice jednoduché a snadné. Není divu, že to v té době přitahovalo tolik mladých lidí.

Je třeba zdůraznit, že ačkoli mnozí z rebelujících mladých lidí jednali sami od sebe, mnozí z nejradikálnějších studentských vůdců hnutí byli vycvičeni a řízeni zahraničními komunisty. Například vůdci Studentů pro demokratickou společnost (SDS) byli vycvičeni na Kubě.

Studentské protesty byly přímo organizovány a podníceny komunistickými skupinami. Od Studentů za demokratickou společnost se oddělila extrémně levicová frakce Weathermen, která v prohlášení z roku 1969 uvádí: „Rozpor mezi revolučními národy Asie, Afriky a Latinské Ameriky a imperialisty v čele se Spojenými státy je hlavním rozporem současného světa. Vývoj tohoto rozporu podporuje boj lidí celého světa proti americkému imperialismu a jeho lokajům.“ Tato slova napsal Lin Piao, tehdejší druhý nejmocnější vůdce komunistické Číny a pocházejí z jeho série článků „Ať žije vítězství lidové války!“. [22]

Tak jako kulturní revoluce přinesla nenávratné škody tradiční čínské kultuře, hnutí kontrakultury způsobilo kolosální převrat v západní společnosti. Zaprvé, normalizovalo mnoho subkultur, které původně náležely spodnímu okraji společnosti nebo byly odchýlenými variacemi hlavního proudu kultury. Sexuální osvobození, drogy a rock-and-roll rychle rozkládaly morální hodnoty mládeže a přeměňovaly ji na dřímající zhoubnou sílu, která se stavěla proti Bohu, tradicím a společnosti.

Zadruhé, protikulturní hnutí nastavilo precedens pro chaotický aktivismus a podpořilo širokou škálu protispolečenských a protiamerických způsobů myšlení, které připravily půdu pro revoluci v ulicích, která přišla později.

Zatřetí, poté, co mladí lidé 60. let skončili s aktivistickým životním stylem, nastoupili na univerzity a výzkumné instituty, obhájili své doktoráty a magisterské tituly a vstoupili do hlavního proudu americké společnosti. Přinesli si s sebou marxistické vidění světa a jeho hodnoty a vnesli je do vzdělávání, médií, politiky i podnikání, čímž pomáhali prosadit nenásilnou revoluci po celé zemi.

Od 80. let levice z velké části obsadila mainstreamová média, akademický svět a Hollywood, a udělala si z nich své bašty. Prezidentství Ronalda Reagana tento trend krátce zvrátilo, ale v 90. letech se znovu vynořil a v nedávných letech dosáhl svého vrcholu.

5. Protiválečná hnutí a hnutí za občanská práva


V Orwellově románu 1984 se jedno ze čtyř hlavních ministerstev Oceánie jmenuje Ministerstvo míru a dohlíží na vojenské záležitosti strany. Převrácený význam jeho názvu ve skutečnosti obsahuje hluboký smysl: když je něčí síla menší než síla nepřítele, je nejlepší strategií vyhlašovat svoji touhu po míru. Ohánět se olivovou ratolestí je nejlepší způsob, jak zakrýt válku, která je na spadnutí. Sovětský svaz a další komunistické země byly a jsou zběhlými vykonavateli této strategie, kterou uplatňují při infiltrování Západu.


V roce 1948 vznikla Světová rada míru. Její první předseda byl francouzský fyzik Joliot-Curie, člen francouzské komunistické strany. Druhá světová válka zrovna skončila a Spojené státy byly stále ještě jedinou zemí na světě, která vyrobila a odzkoušela atomovou bombu.

Poté, co Sovětský svaz utrpěl ve válce obrovské ztráty, agresivně propagoval světový mír jako lest, kterou chtěl odvrátit tlak Západu. Světová rada míru byla přímo řízena Sovětskou mírovou komisí, což byla organizace přidružená k sovětské komunistické straně. Tato komise po celém světě šířila příběh o tom, že Sovětský svaz je mírumilovnou zemí, a odsuzovala Spojené státy jako hegemonického válečného štváče.

Vysoce postavený sovětský úředník a ideologický lídr Michail Suslov propagoval „boj za mír“, který se stal trvalou součástí sovětské rétoriky.

„Současné protiválečné hnutí je dokladem vůle a připravenosti nejširších mas střežit mír a bránit agresorům, aby strhli lidstvo do propasti dalších jatek,“ napsal Suslov ve svém propagandistickém pojednání z roku 1950. „Nyní je úkolem proměnit tuto vůli mas do aktivních, konkrétních akcí ke zmaření plánů a kroků anglo-amerických válečných štváčů.“ [23]

Sovětský svaz sponzoroval množství organizací a skupin, jako byla Světová federace odborových svazů, Světový svaz mládeže, Mezinárodní federace žen, Mezinárodní federace novinářů, Světový svaz demokratické mládeže, Světový svaz vědců a podobně, aby podpořil tvrzení Světové rady míru. „Světový mír“ stanul v předních liniích komunistické války o veřejné mínění, namířené proti svobodnému světu.

Vladimir Bukovskij, přední sovětský disident, napsal roku 1982, že „členové starší generace si stále ještě pamatují pochody, manifestace a petice 50. let… Není už žádným tajemstvím, že celá kampaň byla organizována, řízena a financována z Moskvy skrze takzvaný Mírový fond a Sověty ovládanou Světovou radu míru …“. [24]

Generální tajemník Komunistické strany USA Gus Hall prohlásil: „Je třeba rozšiřovat boj za mír, eskalovat ho, zapojit do něj více lidí a udělat z něj horké téma v každé komunitě, každé skupině lidí, každém odborovém svazu, každém kostele, každé rodině, na každé ulici a na každém místě, kde se lidé scházejí. …” [25]

Sověti protlačovali hnutí „boje za mír“ v průběhu studené války ve třech vlnách. První vlna začala v 50. letech. Druhá vlna vyvrcholila protiválečným hnutím 60. a 70. let. Podle výpovědi Stanislava Luneva, bývalého úředníka sovětské vojenské rozvědky GRU, který v roce 1992 dezertoval z Ruska do Spojených států, obnos peněz, který Sovětský svaz utratil na protiválečnou propagandu v západních zemích, dvakrát převýšil výdaje na jeho vojenskou a ekonomickou podporu Severního Vietnamu. Dodal také, že „GRU a KGB financovaly téměř všechna protiválečná hnutí a skupiny ve Spojených státech a dalších zemích“. [26]

Ronald Radosh, bývalý marxista a aktivista během hnutí proti válce ve Vietnamu, připustil, že cílem aktivistů „nikdy nebylo až tak ukončení války, jako spíše použití protiválečného sentimentu k vytvoření nového revolučního socialistického hnutí doma [v USA]“. [27]

Třetí důležité protiválečné hnutí se odehrálo na začátku 80. let, kdy Spojené státy rozmístily nukleární rakety středního doletu v Evropě. Odpůrci války požadovali, aby obě strany, jak Sovětský svaz, tak Spojené státy, omezily svůj nukleární arzenál. Ale Sovětský svaz nikdy žádné mezinárodní smlouvy nedodržel.

Justiční výbor amerického Senátu ve své studii z roku 1955 došel k závěru, že během 38 let od založení sovětského režimu Sověti podepsali téměř tisíc bilaterálních a multilaterálních dohod s různými zeměmi celého světa, ale téměř všechny sliby a dohody porušili. [28] Autoři studie poznamenali, že Sovětský svaz byl ze všech velkých národů v historii pravděpodobně tím nejméně důvěryhodným.

Trevor Loudon se zmiňuje o tom, že během 80. let bylo novozélandské protijaderné hnutí skrytě podporováno Sovětským svazem, který k tomu využíval agenty se speciálním výcvikem. Ve výsledku Nový Zéland odstoupil od Bezpečnostní smlouvy mezi Austrálií, Novým Zélandem a Spojenými státy (ANZUS), což tuto malou zemi s populací o méně než čtyřech milionech lidí vystavilo přímé hrozbě komunismu. [29]

Po útocích z 11. září se ve Spojených státech v širokém měřítku odehrály série protiválečných demonstrací a protestů. Za těmito demonstracemi stály organizace úzce navázané na komunisty. [30]

Dokonce i vysoce uznávané hnutí za občanská práva v USA bylo ovlivněno duchem komunismu. Při srovnání komunistických revolucí v Číně, na Kubě a v Alžírsku americký myslitel G. Edward Griffin zjistil, že hnutí za občanská práva v USA následovalo stejný všeobecný vzorec. V prvním stadiu byli lidé rozděleni do různých navzájem konfliktních skupin. Ve druhém stadiu byla založena společná fronta, aby se vytvořilo zdání všeobecné podpory, a ve třetím stadiu byl přijat postup proti opozici. Ve čtvrtém stadiu bylo podníceno násilí. Páté stadium bylo určeno ke spuštění převratu a převzetí moci pod rouškou revoluce. [31]

Koncem 20. let objevila komunistická Dělnická strana velký revoluční potenciál mezi černošskými Američany. Začala proto požadovat založení sovětské „Černošské republiky“ na středním Jihu, který byl domovem mnoha černochů. [32] Komunistická propagandistická příručka, publikovaná roku 1934 a nazvaná „Černoši v Sovětské Americe“, navrhovala zkombinovat rasovou revoluci na Jihu s celkovou proletářskou revolucí. [33]

Hnutí za občanská práva ve Spojených státech v 60. letech získalo podporu od sovětské i čínské komunistické strany. Když Leonard Patterson, černoch a bývalý člen Komunistické strany USA vycvičený Moskvě, vystoupil ze strany, svědčil o tom, že povstání a nepokoje mezi americkými černochy měly silnou podporu Komunistické strany USA. Výcvikem v Moskvě prošli on i generální tajemník americké komunistické strany Gus Hall. [34]

Eskalace hnutí za občanská práva se také časově shoduje s kampaní čínských komunistů na vyvážení revoluce. V roce 1965 Komunistická strana Číny přišla se sloganem o „mezinárodní revoluci“ , který vyzýval „široký venkov“ Asie, Afriky a Latinské Ameriky, aby obklíčil „mezinárodní města“ západní Evropy a Severní Ameriky, tak jako Komunistická strana Číny napřed zabrala venkov a potom, během čínské občanské války, porazila Kuomintang ve městech.

Nejagresivnější organizace uvnitř hnutí za práva černochů, jako Revoluční akční hnutí a maoističtí Černí panteři, byly všechny podporovány nebo přímo ovlivněny Komunistickou stranou Číny. Revoluční akční hnutí požadovalo násilnou revoluci a bylo hlavním proudem společnosti považováno za nebezpečnou extremistickou organizaci. Roku 1969 bylo rozpuštěno.

Černí panteři se svou formou i doktrínou zhlíželi v Komunistické straně Číny jako ve svém vzoru a přebrali i její slogany jako „politická moc vychází z hlavně pušky“ a „všechna moc patří lidu“. Citáty předsedy Mao Ce-tunga byly povinnou četbou všech jejich členů. Stejně jako čínští komunisté i Černí panteři žádali násilnou revoluci. Jeden z jejich vůdců, Eldridge Cleaver, předpověděl v roce 1968 vlnu teroru, násilí a partyzánských válek. Na mnoha černošských shromážděních účastníci mávali Rudou knížkou (Citáty předsedy Maa). Toto rudé moře se nápadně podobalo scénám pozorovaným ve stejnou dobu v Číně. [35]

Ačkoli mnohé požadavky, které hnutí za občanská práva vzneslo, byly hlavním proudem společnosti akceptovány, radikální černošská revoluční ideologie nezmizela. V poslední době se znovu zviditelnila ve formě hnutí Black Lives Matter (v překladu „Na životech černochů záleží“). [36]

Lidé po celém světě si přejí mír, a pacifismus je ideálem přetrvávajícím od dávných dob. Ve 20. století se velcí myslitelé se soucitem snažili o zmírnění nepochopení a sporů mezi národy. Kvůli historickým okolnostem ve Spojených státech a dalších západních zemích opravdu existuje rasová diskriminace. Lidé se snaží odstranit tuto diskriminaci prostřednictvím osvěty, médií a protestů, což je všechno pochopitelné.

Ale zlý duch komunismu těchto ideologických trendů a společenských konfliktů v západních zemích využívá pro své cíle. Zasévá nesváry, podněcuje nenávist a vyvolává násilí, zatímco podvádí a manipuluje masy lidí, kteří původně nepřechovávali žádné špatné úmysly.


Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku Epoch Times.

Pokračování...

Pokud se vám náš článek líbil, podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.



Odkazy


[1] „An Interview With Trevor Loudon“ („Rozhovor s Trevorem Loudonem“), Capital Research Center, https://capitalresearch.org/article/an-interview-with-trevor-loudon/.


Světová dělnická strana byla založena v roce 1959 a „věnuje se organizování a bojování za socialistickou revoluci ve Spojených státech a po celém světě“. Více informací naleznete v následujícím odkazu: „Kdo je to Světová dělnická strana, skupina, která pomohla zorganizovat stržení sochy Konfederace v Durhamu“:
http://abc11.com/politics/who-are-the-workers-world-party-and-why-durham/2314577/.

[2] Karl Marx, Manifesto of the Communist Party (Manifest Komunistické strany), https://www.marxists.org/archive/marx/works/1848/communist-manifesto/ch04.htm.

[3] A.M. McBriar, Fabian Socialism and English Politics (Fabiánský socialismus a anglická politika), 1884–1918. (Cambridge: Cambridge University Press, 1966), s. 9.

[4] Mary Agnes Hamilton, Sidney and Beatrice Webb: A Study in Contemporary Biography  (Sidney a Beatrice Webbovi: Nástin současné biografie) (Sampson Low, Marston & Co. Ltd.). https://archive.org/stream/in.ernet.dli.2015.81184/2015.81184.Sidney-And-Beatrice-Webb_djvu.txt

[5] Vladimir I. Lenin, „Left-Wing“ Communism: an Infantile Disorder (Levičáctví – dětská nemoc komunismu), (Marxists.org).

[6] Bernard Shaw, The Intelligent Woman’s Guide to Socialism and Capitalism (Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu) (Brentanos Publishers New York), https://archive.org/details/TheIntelligentWomensGuideToSocialismAndCapitalism.

[7] Citováno z: „The Truth about the American Civil Liberties Union“ („Pravda o unii amerických občanských svobod“), Kongresové záznamy: Protokoly a jednání 87. kongresu, 1. zasedání. https://sites.google.com/site/heavenlybanner/aclu.

[8] M. Stanton Evans a Herbert Romerstein, „Introduction“, Stalin’s Secret Agents: The Subversion of Roosevelt’s Government („Úvod“, Stalinovi tajní agenti: Podvracení Rooseveltovy vlády) (New York: Threshold Editions, 2012).

[9] Tamtéž.

[10] Thomas Schuman, Love Letter to America (Milostný dopis pro Ameriku) (Los Angeles: W.I.N. Almanac Panorama, 1984), s. 21–46.

[11] Ion Mihai Pacepa, Ronald J. Rychlak, Disinformation (Dezinformace) (WND Books).

[12] Wang Tseng-tsai, Modern World History (Moderní světová historie) (San Min Book Co., Ltd. Taipei, 1994), s. 324–329.

[13] Dinesh D’Souza, The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left (Velká lež: Odhalení nacistických kořenů americké levice) (Chicago: Regnery Publishing, 2017), Kapitola 7.

[14] Jim Powell, FDR’s Folly: How Roosevelt and His New Deal Prolonged the Great Depression (Pošetilost FDR: Jak Roosevelt a jeho Nový úděl prodloužili Velkou depresi) (New York: Crown Forum, 2003).

[15] Tamtéž, zadní strana.

[16] G. Edward Griffin, More Deadly than War (Vražednější než válka), https://www.youtube.com/watch?v=gOa1foc5IXI.

[17] Nicholas Eberstadt, “The Great Society at 50” („Velká společnost má 50 let“) (American Enterprise Institute), http://www.aei.org/publication/the-great-society-at-50/. Dalším odkazem, jenž pojednává o důsledcích politiky zvýšeného sociálního zabezpečení, je kniha od téhož autora: A Nation of Takers: America’s Entitlement Epidemic (Národ příjemců: Americká epidemie nároků) (Templeton Press, 2012).

[18] Elmer T. Peterson, “This is the Hard Core of Freedom” („Tohle je tvrdé jádro svobody“) (The Daily Oklahoman, 1951). Citát bývá také připisován francouzskému historikovi A. de Tocquevilleovi.

[19] William L. Lind, Kapitola VI., „Further Readings on the Frankfurt School“ („Podrobnější čtení Frankfurtské školy“), in William L. Lind, ed., Political Correctness: A Short History of an Ideology (Politická korektnost: Krátká historie této ideologie) (Free Congress Foundation, 2004), s. 4–5. Viz odkaz: http://www.nationalists.org/pdf/political_correctness_a_short_history_of_an_ideology.pdf

[20] William S. Lind, “What is Cultural Marxism?” („Co je to kulturní marxismus?“), http://www.marylandthursdaymeeting.com/Archives/SpecialWebDocuments/Cultural.Marxism.htm.

[21] Raymond V. Raehn, Kapitola II., „The Historical Roots of ‘Political Correctness“ („Historické kořeny politické korektnosti“), in: William L. Lind, ed., Political Correctness: A Short History of an Ideology (Politická korektnost: Krátká historie této ideologie) (Free Congress Foundation, 2004), s. 10.

[22] Shen Han, Huang Feng Zhu, “The Rebel Generation: The Western student movement in the 1960s” („Generace rebelů: Studentské hnutí na Západě v 60. letech“) (Viz přeložený text Lin Piaa na https://www.marxists.org/reference/archive/lin-biao/1965/09/peoples_war/ch08.htm).

[23] Mikhail Suslov, „The Defense of Peace and the Struggle Against the Warmongers“ („Obrana míru a boj proti válečným štváčům“), (New Century Publishers, February 1950).

[24] Vladimir Bukovsky „The Peace Movement & the Soviet Union“ („Mírové hnutí a Sovětský svaz“), (Commentary Magazine, 1982). Více k tématu na tomto odkaze: https://www.commentarymagazine.com/articles/the-peace-movement-the-soviet-union/

[25] Jeffrey G. Barlow, „Moscow and the Peace Movement“ („Moskva a mírové hnutí“), The Backgrounder (The Heritage Foundation, 1982), s. 5.

[26] Stanislav Lunev, Through the Eyes of the Enemy: The Autobiography of Stanislav Lunev (Očima nepřítele: Autobiografie Stanislava Luneva), (Washington D.C.: Regnery Publishing, 1998), s. 74, s. 170.

[27] Robert Chandler, Shadow World: Resurgent Russia, the Global New Left, and Radical Islam (Stínový svět: Znovuvzkříšené Rusko, globální Nová levice a radikální islám), (Washington, D.C.: Regnery Publishing, 2008), s. 389.

[28] Anthony C. Sutton, „Conclusions“, The Best Enemy You Can Buy (Ten nejlepší nepřítel, kterého si lze koupit), (Dauphin Publications, 2014).

[29] Trevor Loudon, The Enemies Within: Communists, Socialists, and Progressives in the U.S. Congress (Nepřátelé uvnitř: Komunisté, socialisté a progresisté v americkém Kongresu) (Las Vegas: Pacific Freedom Foundation, 2013), s. 5–14.

[30] „AIM Report: Communists Run Anti-War Movement“ („Zpráva AIM: Komunisté rozjíždějí protiválečné hnutí“), Accuracy in Media (19. února 2003), https://www.aim.org/aim-report/aim-report-communists-run-anti-war-movement/.

[31] G. Edward Griffin, Anarchy U.S. A.: In the Name of Civil Rights (DVD) (Anarchie USA: Ve jménu občanských práv), John Birch Society.

[32] John Pepper (Joseph Pogani), American Negro Problems (Problémy amerických černochů) (New York: Workers Library Publishers, 1928), https://www.marxistsfr.org/history/usa/parties/cpusa/1928/nomonth/0000-pepper-negroproblems.pdf.

[33] James W. Ford and James Allen, The Negroes in a Soviet America (Černoši v Sovětské Americe) (New York: Workers Library Publishers, 1934), s. 24–30.

[34] Leonard Patterson, “I Trained in Moscow for Black Revolution” („Jak jsem se v Moskvě cvičil pro černošskou revoluci“),  https://www.youtube.com/watch?v=GuXQjk4zhZs.

[35] G. Louis Heath, ed., Off the Pigs! The History and Literature of the Black Panther Party (Pryč s prasaty! Historie a literatura strany Černých panterů), s. 61.

[36] Thurston Powers, “How Black Lives Matter Is Bringing Back Traditional Marxism”(„Jak Black Lives Matter zavádí zpět tradiční marxismus“), The Federalist, http://thefederalist.com/2016/09/28/black-lives-matter-bringing-back-traditional-marxism/.