Pasačka husí, Václav Brožík 1855. (Národní galerie Praha)
Nejen Gauguin, ale již od počátku 19. století navštěvovali čeští malíři a výtvarníci Bretaň, západní pobřeží Francie, a okouzleni jeho malebností a divokou krásou vrhali barvy a tvary na svá plátna. Na počátku 19. století prvním malířem, který maloval v Bretani, byl Evžen Jettel, ten však je považován spíše za ve Vídni usazeného Rakušáka než za Čecha.
Následovali další čeští umělci, kteří mířili do oblasti. Wilhelm Riedel, Soběslav Pinkas, Jaroslav Čermák, Václav Brožík, Otakar Lebeda a další, jejichž díla z Bretaně zde naleznete. Neobvyklé obrazy z oblasti vytvořil také František Kupka. Malovali nejen pobřeží a mořský příboj, ale také obyvatele těchto rozeklaných útesů nebo drobných políček.
Bretaňské bárky od Jana Zrzavého. (Zdenka Danková / ET ČR)
Návrat domů – chudoba čiší z tohoto výjevu, je zde také vidět typická skříňová postel, útočiště prostých bretonských domácností. (Zdenka Danková / ET ČR)
Po nich následovali další, jako Kremlička, Kubín, Zrzavý. Jak uvádí František Kožík, Zrzavý Bretaň vlastně objevil pro nás. Jeho barevné bárky, spící lodi, kamenná stavení, kostelíky byly a jsou jedinečné – žádný z francouzských ani jiných vlivů na Zrzavého nezapůsobil, šel výlučně svou cestou
Překvapivé je, že lidi v bretonských krojích působivě znázornil také Alfons Mucha ve svých panó. Ženy decentně oděné v tmavém, ale každá bělostný čepeček na hlavě, navíc střihy čepců se měnily, jiné podle každé oblasti.
Vyšívané čepce, krajky, kroje, keltské zpěvy a přímořská kuchyně přitahovaly pozornost cestovatelů i výtvarníků, dnes turistů i fotografů. Náboženská procesí zvané pardony se konají i dnes a jsou v široké míře navštěvované.
Nosička vody od fr. autora Julese Bretona. (Zdenka Danková / ET ČR)
Přístav Ploumanac´h, Jan Zrzavý. (Zdenka Danková / ET ČR)
Tvrdé palice
Profesor Václav Patera, cestující ještě jako student počátkem 20. století pěšky po Bretani, konstatoval, že místní ženy jsou spíše škaredé, ale občas se dá potkat výjimka, krásná jako Maud z Lotiho románu Islandský rybář.
Bretonci jako lidé prostí, zpočátku nedůvěřiví, když posléze otevřou srdce, navážou přátelství s příchozími. Některé hlasy, zejména ze samotné Francie, opakovaly cosi o zaostalosti a nevzdělanosti Bretonců na pobřeží, avšak možná právě díky tomu tam zůstal zachován původní kámen na kameni, kamenná stavení, políčka, pastviny, rybářské přístavy až doposud pro dnešní zájemce o turistické výlety a místní zvyklosti.
Jako malý národ, jenž prošel těžkými dějinnými událostmi, a tamní specifické podnebí a životní podmínky zformovaly Bretonce podle jejich vlastního úsloví „jako žulu, která je podložím bretaňského pobřeží, a spíš se rozlomí, než by se ohnula“, tedy národ hrdý, odolný až tvrdohlavý.
Další obrázek z Bretaně, Jan Zrzavý. (Zdenka Danková / ET ČR)
Na účet Bretonců…
Cestou ve vlaku, když Václav Patera ještě v r. 1912 cestoval do Bretaně, slyšel vtipy o Bretoncích:
„Je třeba dvou Auvergnanů, aby se udělal jeden Bretonec.“
Ale J. Křička vyprávěl Fr. Kožíkovi, že roku 1926 cestou vlakem viděli poblíž francouzského nápisu vzkaz v bretonštině: „Nechte toho poučování, páni Francouzi.“
Také malíř Vojtěch Prassig se nechal „vidět“ cyklem kreseb o zaostalosti Bretonců, kterak „jí a spí se svými prasaty“, ale současně se satiricky kresebně trefoval i do ostatních umělců, kteří bretonský venkov přicházeli malovat.
Bratři Křičkové s sebou do Bretaně přitáhli Silvestra Hipmana, Jana Zrzavého, Věru Jičínskou.
Bretonský ženský kroj. (Zdenka Danková / ET ČR)
Jičínská se tam od r. 1926 vícekrát vracela a napsala: „Kroje bretaňské jsou trochu smutné (jen černá s bílým a sem tam barevná zástěra), ale tak hezkých typů a milých lidí, že bych se byla s velkou chutí usadila někam do pravé primitivní Bretaně, kde lidé místo talířů mají ve stole vyřezané vyhloubeniny...“
Malíř Jaroslav Čermák, kterého známe spíše z portrétů Černohorců, žil v Bretani dlouhý čas a kromě malování Bretonců se díky své fyzické kondici stal členem záchranného týmu, za což si ho Bretonci vážili možná více než pro jeho obrazy.
„Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo nemůže vymyslit, kdo tu zemi druidů a dubů, skřítků a menhirů vlastníma očima nespatřil.“ Julius Zeyer, Pont-Aven, 1889
V 21. století zhodnotila kraj Marta Davouze : „Skoro každá vesnička tu má svůj příběh, skoro každý hřbitov desku vzpomínající na statečného, co nepřežil. Ne kdysi, v minulém století, ale včera nebo před týdnem.“ A dodává: „… až v Bretani jsem pochopila, jak velký je rozdíl mezi slovy pýcha a hrdost. ...Hrdost na rozdíl od pýchy není, nepotřebuje být předváděna. Je žita.“
Průřez stoletím malování bretaňského pobřeží, kraje tak podobného Vysočině u nás, jak jej popisoval Zrzavý, vás obohatí nesmírně mnoha pohledy, jak je podali čeští umělci během sta let, ze kterých vystavovaná díla pocházejí. Ocitnete se na chvíli v kraji milovaném pro jeho barvy a nepomíjející krásu.
Mladá Bretonka na pobřeží, Jaroslav Čermák 1876. (Zdenka Danková / ET ČR)
Alfons Mucha, reklama pro nanteské sušenky, 1897. (Národní galerie Praha)
Alfons Mucha, reklama pro nanteské sušenky, 1897. (Národní galerie Praha)
Ráda bych ohodnotila, že Národní galerie zde umístila zejména Zrzavého dávná díla, která odpočívala v depozitářích pro tuto výstavu. A Zrzavého jas a barvy září z jeho děl jako jeho vlastní království.
Návštěvníci mohou být okouzleni, přeneseni na okamžik do samotné Armoricy.
Jako bychom se ocitli v na pobřeží – schází již jen zášlehy majáků, křik racků a hukot (gul) mořského příboje.
Vojtěch Preissig, z cyklu Le Paysan, 1902. (Národní galerie Praha)
Výstava v Paláci Kinských potrvá do 17. 3. 2019.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
