Chcete být dobrými rodiči? Neházejte na děti své emocionální závaží

Být dobrým rodičem je tak trochu jako závodit v triatlonovém klání Ironman, jen to děláte denně. Úsilí, které je třeba vynaložit na uvědomování si svých emocionálních „závaží“ a nenechat je proniknout do vztahu s našimi dětmi, je enormní.

Zcela nedávno jsem byla znovu svědkem toho, jak jsou vědomý přístup a rozlišování skvělé pro výchovu. Svého kamaráda Dana (jméno změněno) znám už dlouho. Protože figuruje v mém životě již pár desítek let, znám také jeho děti a vybudovala jsem si i vztah s jeho náctiletou dcerou Kim.

Při nedávné procházce mi Dan rozzlobeně vyprávěl o příhodě, která se mu s Kim stala. Dcera to ráno dělala nějaké fotky a Dan, který toho o fotografování ví hodně, jí chtěl poradit, jak orámovat snímky tak, aby působily zajímavěji a výrazněji.

Kim, která má patnáct, se na otce naštvala a jeho radu odmítla. Řekla mu, ať ji nechá na pokoji a že si chce dělat fotky po svém.

Dana to hodně vytočilo, protože podle něj ho Kim odmítla kvůli tomu, že ho nerespektuje. V jeho mysli byla dcera toho názoru, že její otec je někdo, kdo nic podstatného nezná. Jeho rady ignorovala, protože si myslela, že on není někdo, na jehož názoru záleží.

Poslouchala jsem toho svého kamaráda se smíšenými pocity. Celou tu dobu, co ho znám, mi vypráví o svých zkušenostech s tím, jak si někdo neváží toho, s čím on přijde. Je mi jasné, že Dan se vždy cítil neviditelný a nedoceněný za svou práci.

Tento pocit byl Danovým vlastním emocionálním spletencem – jeho „závažím“. A tento problém v tomto případě obnažila zdravá potřeba jeho dcery sama se rozhodovat a konat po svém.

Bylo mi z toho smutno, že Dan tak zoufale touží po tom, aby ho dcera ocenila za všechno, co ví. Jak se mi tak vypovídával ze svého afektu, vzpomněla jsem si na rozhovory s jeho dcerou.

Svěřila se mi, že se cítí být svým otcem kontrolována a říkala, že ji nenechá dělat věci po svém. Vyprávěla, že ji musí neustále poučovat a ukazovat jí to, co ví. Zoufale ji trápilo, že se ji otec pořád snaží zlepšovat, a nenechá ji být takovou jaká je. Celkově z toho nabyla pocit, že je do ní bez přestání tlačen vzkaz, že není dost dobrá.

Kim také měla pocit, že když dá na radu svého otce, celé to bude o něm. Bylo to pro ni, jakoby byla ona zodpovědná za to, aby se její otec cítil uznávaný, důležitý a viděný.

Dan si mezitím dál vyléval srdce a líčil mi zločiny své dcery a jak schválně odmítá jeho moudrost a znalosti. Když už byl skoro vybouřený a chtěl, abych mu jeho pocity potvrdila jako správné, ocitla jsem se v úzkých.

Ale protože je to dobrý přítel, a protože mám ráda i Kim, sdělila jsem mu svůj vlastní náhled na věc. Vcítila jsem se do jeho frustrace a zloby a vyjádřila pochopení pro jeho pocity neviditelnosti a odmítnutí. Ale pak jsem mu nabídla i alternativní vysvětlení, proč se Kim tak chová, a tento pohled byl hodně odlišný od jeho vidění. Doufala jsem, že to umírní bolest z odmítnutí jeho dobře míněných rad.


foto: Přijmout druhého takového, jaký je, je ten nejlepší dar. (efe/Unsplash)

Připomenula jsem mu, že Kim je už patnáct a potřebuje prostor, aby na věci přišla sama. Ona si nemyslí, že je k ničemu, tak jak si to vykládá on. Jen se snaží stát se osobitým jedincem, a proto má někdy pocit, že jeho rady jdou proti jejímu procesu dozrávání.

Snažila jsem být na něj hodná, a tak jsem nezmiňovala, jak byl omílaný příběh o jeho nedocenění běžným motivem našich debat dlouho předtím, než Kim začala experimentovat s fotoaparátem. Ani jsem nevytahovala svůj názor, že obviňuje dceru ze záměrů, které nemá.

Věděla jsem, že je to pro něj příliš čerstvé a že pocit, že není uznávaný, je jeho hlavní bolístkou. Místo toho jsem se snažila přijít s odlišným vysvětlením dceřiného chování tak, aby měl i jiný pohled než vykonstruované domněnky o své dceři.

Chtěla jsem mu potvrdit, že pocity přehlížení a touha být doceněný a učit svou dceru nové věci jsou zdravá přání. Ale také jsem chtěla potvrdit správnost Kiminy potřeby být brána taková jaká je, aniž by musela cítit povinnost chválit otce za jeho znalosti.

Nemohla jsem sedět se složenýma rukama v klíně a poslouchat, jak můj kamarád hází na svou dceru vinu a své vlastní emocionální závaží. Ano, byla to ona, kdo tuto jeho vnitřní ránu otevřel, ale ne proto, že by mu chtěla ublížit. S ním to nemělo co dělat.

Když jsem Danovi vyjevila, jak to prožívá Kim, což byla radikálně odlišná role od té, kterou jí přidělil on, představovala jsem si, že ho najednou zachvátí vlna otcovského pochopení a lásky. Doufala jsem, že vystoupí ze svého obranného ega a bude schopný procítit pocity své dcery.

Popravdě řečeno jsem však moc nevěřila tomu, že by k tomu došlo, a ono skutečně nedošlo. Dan se rozhodl držet se své verze a vybuchl na mě. Tím, že jsem mu nabídla odlišnou pravdu, resp. verzi jeho dcery, jsem po něm vlastně chtěla, aby se podíval na vlastní „problém“. Zpochybnila jsem jeho verzi reality.

Jenže to nebylo to, co chtěl nebo potřeboval slyšet, a tak jsem se rozhodla vrátit se k tomu, až se uklidní. Díky této zkušenosti jsem si uvědomila, jak důležité je pro nás rodiče oddělit svoje vlastní emocionální závaží od toho, co jako pravdu vnímají naše děti. Je nutné si uvědomit, že je obrovský rozdíl mezi naším prožíváním a tím jejich. Ano, je to těžké, ale musíme je nechat fungovat důstojně a přijmout jejich jinakost.

Všichni jsem někdy byli Danem, a když jsme byli mladší, my všichni jsme byli Kim, a naši rodiče na nás házeli vlastní emoční „závaží“. Sama jsem vyrůstala v domě, který se jevil jako zrcadlový sál, kde se zřídkakdy konverzace točila kolem mé pravdy, a místo toho se na mě vrhaly předpoklady druhých vnucujících mi, jaký motiv nebo názor mám.

A proto jsem se zastala Kim, protože i ona si procházela něčím podobným se svým otcem. On ji obviňoval z něčeho, co nebyla její pravda.

Jako rodiče se často vytočíme kvůli něčemu, co nám dítě řekne nebo co udělá. Pokud si to ihned nebo krátce poté neuvědomíme, snadno spadneme do iluze a skončí to pokřiveným pohledem na naše dítě, který ovlivní vzájemný vztah. Vždyť i oni mají právo na svou vlastní pravdu.

Pokud nedokážeme oddělit vlastní názory a závaží od reality, uvidíme svět zabarvenými čočkami, které nám odepírají šanci na opravdový vztah se svými dětmi.

Když nás něco rozlítí nebo cítíme, že vzplanou emoce nebo nám mysl začne zuřivě okupovat nějaká stará domněnka, můžeme se zastavit, procítit tu emoci, uznat to zranění a vzít tu zkušenost jako příležitost vrátit se zase k soucitu.

Děti nám nabízejí dar sebereflexe a možnost klást na sebe vyšší nároky. Svým reakcím můžeme přece věnovat pozornost, poučit se z nich a svou bolest nahradit laskavostí. Pak uvidíme, co je v nás. Když se díváme, můžeme dosáhnout uvědomění sebe sama, dostat se přes svou nevědomost a touhu bránit se, čímž se vyhneme nechtěnému pošpinění svých potomků vlastní bolestí.

Naše děti objevují, kdo jsou. To samo o sobě je dost tvrdé a není třeba jim házet do cesty další klacky v podobě našich domněnek a nevyřešených emocí. Naší největší zodpovědností jako rodičů je být si vědomi zodpovědnosti za své vlastní „závaží“ a nezatěžovat s ním nikoho druhého, hlavně ne naše potomky.

Tímto přístupem jim nabízíme důstojnost, aby se rozhodly, co je jejich vlastní pravda, a aby tato pravda byla vyslyšena otevřeně a upřímně.

Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Její internetové stránky jsou NancyColier.com

Přeloženo z angličtiny. 

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.