Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem Komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah:

Úvod

1. Komunismus je politika ke zničení lidstva

a) Komunistické režimy používají státní moc k provádění čistek a masového vraždění

b) V Evropě i v USA převažuje socialistická ideologie
c) Levicová politika cílí na ovládnutí politických stran, zákonodárců, vlád a Nejvyšších soudů
d) Levicová vláda USA podporovala socialismus a pokřivené politiky

2. Politika je prosycena kultem komunismu

a) Sbližování politiky a náboženství v kultu Komunistické strany Číny
b) Náboženský charakter liberalismu a progresivismu
c) Současný liberalismus a progresivismus: nové podoby komunismu

* Vzpoura proti klasickému liberalismu
* Podstata progresivismu: morální zvrácenost
* Liberalismus a socialistický proud progresivismu

3. Vyvolávání nenávisti a podpora boje v neměnném průběhu komunistické politiky

Zdroje

Úvod

Téměř všechno v dnešním světě nějakým způsobem souvisí s politikou. Jediný předpis, zákon, incident nebo skandál mohou veřejnost přivést k nepříčetnosti. Zvolení nového představitele státu může vzbudit pozornost lidí na celé zeměkouli.

Většina lidí si spojuje komunistickou politiku se zeměmi, kde vládne komunistická strana, a věří i tomu, že i tyto země už komunismus vlastně opustily. Ale ve skutečnosti se komunismus skrývá pod různými maskami, ať už je to socialismus, neoliberalismus nebo progresivismus. Při bližším prozkoumání lze vidět, že zlý přízrak komunismu vládne celému světu.

Na povrchu to vypadá, že svobodný svět chápe, jaké škody může komunismus napáchat, přesto však za těch 170 let od doby, kdy byl vydán Komunistický manifest, byly vlády na celém světě otevřeně či skrytě ovlivněny marxistickými teoriemi. V jistém ohledu svobodný svět nečekaně předčil otevřeně komunistické státy v zavádění těchto teorií do praxe.

Spojené státy americké jsou lídrem svobodného světa a tradiční baštou antikomunismu. A přesto v roce 2016 málem došlo k tomu, že se prezidentem stal kandidát, který se veřejně hlásí k socialismu. V průzkumech vyšlo najevo, že víc než polovina mladých mužů podporuje socialismus.[1]

V Evropě je již socialismus převažující politickou silou. Jistý evropský politik prohlásil: „Dnes jde o kombinaci demokracie, právního státu a sociálního zabezpečení a řekl bych, že drtivá většina Evropanů to obhajuje – britští konzervativci se nemohou dotknout NHS (systém veřejného zdravotnictví ve Velké Británii, pozn. red.), aniž by je ukřižovali.“ [2]

V komunistických státech se komunistický přízrak těší absolutní politické moci. Využívá stát jako nástroj k páchání masových vražd, ničení tradiční kultury, vyhlazování morálních hodnot a pronásledování věřících s konečným cílem zničit lidstvo.

Komunistická ideologie přežívá i navzdory pádu komunistických režimů ve východní Evropě. Po skončení studené války a desetiletích špionáže a podvratné činnosti přízrak komunismu nadále vzkvétá na celém kontinentu.

Přestože se komunistickému přízraku nepodařilo přivést západní svět pod svou přímou kontrolu, rozvrátil vlády v západních státech prosazováním socialistické politiky, podněcováním k násilí, podkopáváním tradičním morálky a vyvoláváním sociálních nepokojů. S tím, jak usiluje o zničení lidstva, chce svést Západ, aby se vydal cestou ďábla. Vzhledem k tomu, že USA zastávají klíčovou roli vůdce svobodného světa, je tato kapitola věnována především situací v Americe.

1. Komunismus je politika ke zničení lidstva

Komunistická politika se neomezuje pouze na totalitu praktikovanou v komunistických státech. Jak zde zdůrazňujeme, komunismus je přízrak s nadpřirozenou silou. Manipuluje myšlenkami zlých lidí a podvádí důvěřivce, aby působili jako jeho agenti v lidské říši. Pod rouškou alternativních podob zlý přízrak komunismu uzurpoval politické procesy svobodných národů na Západě.

a) Komunistické režimy používají státní moc k provádění čistek a masového vraždění

V řadě východních zemí si komunismus přivlastnil moc přímo, čímž dostal politiku v daných státech pod svoji plnou kontrolu. Ať už pomocí masových vražd nebo interních čistek ve straně či prostřednictvím subverze v zahraničí, politickými cíli komunismu jsou udržení moci a neustálá expanze vlivu. Komunistické režimy využívají zdroje celého národa, včetně policie, armády, justice, školství či médií, aby pronásledovaly a zabíjely vlastní lidi a ničily morálku.

Totalitní komunistické režimy se udržely u moci za pomoci násilí a masových kampaní ke zničení lidí. Zde lze zařadit například gulagy – koncentrační tábory Sovětského svazu, politické čistky a boje o moc uvnitř Komunistické strany Sovětského svazu, nebo nejrůznější politická hnutí v Číně, která připravila o život miliony lidí. Posledním z nich je perzekuce Falun Gongu, kdy bývalý tajemník komunistické strany, Ťiang Ce-min, věnoval přinejmenším třetinu čínského státního rozpočtu na potlačení stoupenců této poklidné meditační disciplíny.

Příznivci komunistické strany jsou si dobře vědomi toho, že moc je v komunistické politice ústředním motivem. Když zakladatelé komunismu, Marx a Engels, hledali ponaučení z Pařížské komuny, zdůrazňovali potřebu nastolení diktatury dělnictva (proletariátu).

Lenin si jejich radu vzal k srdci a při budování první komunistické diktatury použil násilí. Stalin a Mao Ce-tung použili k uzmutí moci a udržení totalitního režimu zbraně, podvádění, propagandu, konspiraci a podobně. Jako držitelé absolutní moci mohli svévolně zabíjet a korumpovat.

b) V Evropě i v USA převažuje socialistická ideologie

Zatímco Evropa je v moci socialistické ideologie a jejích politik již dávno, Spojené státy jejím tlakům dlouho odolávaly. Koncem 19. a začátkem 20. století, když v Evropě zuřilo komunistické hnutí, jeho dopad na USA byl poměrně omezený. Německý učenec Werner Sombart o tom dokonce napsal v roce 1906 knihu s názvem Proč není ve Spojených státech socialismus? [3] Od té doby se však situace drasticky změnila.

Jeden z nadějných kandidátů na prezidenta se ve volební kampani v roce 2016 otevřeně hlásil k socialismu. Ve slovníčku komunisty je socialismus pouze „první fází“ komunismu a většina Američanů na něj dříve pohlížela s despektem. I tento kandidát uvedl, že spousta lidí velmi znervózní, když uslyší slovo „socialista“. Tento politik se nakonec stal jedním ze dvou předních kandidátů ve své straně.

Průzkum realizovaný roku 2016, ke konci volební kampaně, ukázal, že v jedné z hlavních levicových stran mělo 56 procent dotazovaných pozitivní názor na socialismus, což jen vypovídá o rostoucím trendu, potvrzeném v roce 2011 průzkumnou agenturou Pew Research Center. [4] Tento průzkum ukázal, že 49 procent amerických občanů ve věku do 30 let vnímá socialismus pozitivně, přičemž pouze 47 procent pohlíželo kladně na kapitalismus. [5] Tyto výsledky jen potvrzují celkový ideologický posun společnosti doleva, s tím, jak se vytrácí pochopení komunismu.

Iluze, které má dnes o socialismu tolik lidí na Západě, zrcadlí zkušenosti bezpočtu ovlivnitelných mladých lidí v Sovětském svazu, v Číně a jinde, kteří v minulém století uvěřili v komunismus. Mladší generace postrádají hlubší pochopení svých vlastních dějin, kultury a tradic. Socialismus se jim jeví jako mírumilovný a humánní, a proto se proti němu nijak nestaví. Velký komunistický klam 20. století se proto bude opakovat znovu i v 21. století.

Marxovo rčení „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ velmi snadno ošálí mladé lidi, kteří sní o životě se štědrými sociálními dávkami, tak jak je tomu ve skandinávských zemích. Systém sociálního zabezpečení v těchto státech způsobuje řadu společenských problémů, a přesto jsou všichni, kdo se pokusí tento systém nějak výrazněji změnit, pranýřováni těmi, kdo sociální dávky přijímají. Volitelní zůstávají pouze ti politici, kteří dál rozšiřují zdanění a státní zásahy za použití očekávaného rozpočtu.

Je to přesně tak, jak stanovil ekonom Milton Friedman: „Společnost, která upřednostní rovnost před svobodou, nedostane ani jedno. Společnost, která upřednostní svobodu před rovností, docílí ve vyšší míře obého.“ [6]

Socialismus s vysokým sociálním zabezpečením prosazuje neustálou expanzi vlády a vede lidi k tomu, aby si odhlasovali umenšování svých svobod. Jde o důležitý krok v plánu komunistického přízraku, jak si zotročit lidstvo. Jakmile přejdou všechny národy na socialismus, současný skandinávský model socialismu bude jen přechodnou fází od demokracie k totalitě. Jakmile se dovrší socialistická „primární fáze“, političtí vůdci okamžitě zavedou komunismus. Soukromý majetek a demokratické procesy budou opuštěny a sociální stát se promění v jařmo tyranie.

c) Levicová politika cílí na ovládnutí politických stran, zákonodárců, vlád a Nejvyšších soudů

Západní země jsou domovem přetrvávajících demokratických tradic, jakými jsou například oddělení moci v USA. Převzít kontrolu nad státní mocí není tak jednoduché jako na Východě, a proto musí přízrak zla použít k ustavení kontroly různé nepřímé prostředky, kterými obsadí vládní instituce a prodá svou proradnost.

Spojené státy americké mají systém několika stran, z nichž dvě dominují. Aby mohl komunismus vstoupit do hlavního proudu v politice, musí infiltrovat jednu či obě strany a použít je k ovládnutí hlasů v Kongresu. Jeho kandidáti musí zaujmout klíčové pozice ve vládě a na soudech. Ač se to nezdá, rozměr, v jakém komunismus dnes rozvrátil americkou politickou scénu, je dosti závažný.

Aby si levicové strany v USA zajistily stabilní voličskou základnu, zveličují nepřátelství mezi skupinami s nízkým a vysokým příjmem a přitahují stále narůstající počet uprchlíků a „bezbranných“ skupin jako LGBT, žen, menšin a podobně. Levicoví politici udělají cokoliv, aby se zalíbili svým voličům, obhajují komunistické myšlenky, zavrhují základní morální měřítka, která Bůh pro lidi stanovil, a dokonce brání ilegální utečence, aby z nich „naverbovali“ nové levičáky.

Jistý miliardář, který podporuje levicová hnutí, silně dotoval levicové kandidáty, kteří se ucházeli o post prezidenta Spojených států a další důležité pozice. Klíčoví mezi nimi jsou státní činitelé, kteří mají na starosti volební záležitosti a hrají důležitou roli při řešení rozporů. Tento miliardář investoval do kampaní na tyto pozice značné sumy. [7]

Když ilegální přistěhovalci spáchali na americké půdě zločiny, levicové úřady to ignorovaly a místo toho založily útočiště, které takové osoby chrání před státní mocí. Během vlády předchozího levicového prezidenta málem došlo na amnestii pěti milionů ilegálních imigrantů. Návrh rozhodnutí zastavil až Nejvyšší soud.

Levicové strany stojí o hlasy nezákonných přistěhovalců a bojují o ně. Motivem samozřejmě není vždy pomoci imigrantům či veřejnosti, ale posílit levicovou volební základnu. Jedno město na východě USA schválilo 12. září 2017 zákon, který uděluje lidem, kteří nejsou občany Spojených států, právo volit v místních volbách. Zahrnuje to osoby, které vlastní zelenou kartou, studentská a pracovní víza a dokonce i ty, které nemají žádnou dokumentaci o zákonném přistěhovaleckém statusu. Tomuto zákonu se dostalo velké mediální pozornosti kvůli potenciálnímu vlivu na volební systém v jiných částech země. [8]

A tak americké levicové strany, pod vlivem zlého přízraku komunismu, použily nečestné taktiky, aby přilákaly více hlasů a získaly politickou kontrolu. Budoucnost Ameriky proto visí na krajíčku.

d) Levicová vláda USA podporovala socialismus a pokřivené politiky

Předchozí levicová vláda byla silně ovlivněna komunisty a socialisty. Mnoho skupin podporujících bývalého prezidenta mělo jasné vazby na socialistické organizace.

Bývalý prezident je žákem neomarxisty Saula Alinskeho. Po svém zvolení si za poradce zvolil experty z krajně levicových analytických organizací. Jeho politika všeobecné zdravotní péče pokutovala ty, kdo se do ní odmítali zapojit. Schválil zákony, které legalizují marihuanu a homosexualitu, umožnil transsexuálům, aby vstoupili do armády, atd.

Když bylo Státní shromáždění Kalifornie ještě ovládáno levicí, někteří představitelé se pokusili zrušit zákon zakazující komunistické straně, aby se účastnila na vládě. Tento pokus ztroskotal díky silné opozici ze strany Američanů vietnamského původu.

Minulá vláda rovněž zosnovala postupy, jak rozvrátit lidské vztahy. V roce 2016 tehdejší prezident podepsal tzv. „toaletní zákon“, který dovoluje lidem, kteří se identifikují jako transgender, aby si zvolili toaletu podle svého vybraného pohlaví, bez ohledu na jejich fyzické pohlaví. Jinými slovy, muž, který si myslí, že je žena, může vstoupit na ženské WC. Toaletní zákon se začal uplatňovat na státních školách po celé zemi. Školy, které odmítnou tento zákon zavést, přijdou o finance od federální vlády.

2. Politika je prosycena kultem komunismu

Po tisíce let byla hlavní institucí politické moci monarchie, která čerpala svou autoritu od Boha. Nebesa obdařila panovníka božským právem králů. Císaři a králové hráli posvátnou roli prostředníků mezi člověkem a Bohem.

Dnes přešlo mnoho národů k demokracii. Demokracii nelze v praxi vnímat jako vládu lidu, ale spíše jako vládu zástupců zvolených lidem. Volba prezidenta je demokratickým procesem. Prezident ve Spojených státech má ve své funkci široké pravomoci v politické oblasti, ekonomice, obraně, zahraničních vztazích atd.

Demokracie ovšem nezaručí, že budou zvoleni dobří lidé, a s tím, jak upadá celková morálka ve společnosti, mohou ve volbách zvítězit ti, kdo se zaměřují na prázdnou či štvavou rétoriku či protežují své známé. Pokud se demokracie nedokáže postarat o zajišťování morálních měřítek stanovených bohy, společnosti to obrovsky uškodí. Výhody zastupování voličů zmizí a z demokracie se stane součást „stádní“ politiky, která uvrhne společnost do chaosu a roztříštěnosti.

Není naším cílem probírat zde výhody nějakého konkrétního politického systému. Tvrdíme pouze, že morální hodnoty jsou základním kamenem společenské stability a souladu. Demokracie a právní stát jsou pouhým formátem, podle něhož společnost funguje.

a) Sbližování politiky a náboženství v kultu Komunistické strany Číny

Vláda Komunistické strany Číny je politickou sektou, která je plně integrována do státní moci. Ideologie této sekty je přinutit lidi, aby si zničili mravní hodnoty. Společnosti vládne prostřednictvím zločinných metod a vede lidi do záhuby.

Vláda Komunistické strany Číny se často popisuje jako pokračování císařské vlády, ale jde o obrovský omyl. Tradiční čínští panovníci o sobě neprohlašovali, že definují morální hodnoty, nýbrž sami se považovali za někoho, kdo se chová v rámci morálních měřítek, která pro lidi stanovili bohové či nebesa. Komunistická strana si místo toho zmonopolizovala samotný koncept morálky. Bez ohledu na to, kolik zla spáchá, stále se považuje za „skvělou, úžasnou a bezchybnou“, abychom použili její vlastní slova.

Morálku určuje Bůh, ne člověk. Měřítka toho, co je dobré a co ne, pramení z božských přikázání, a ne z ideologické domýšlivosti nějaké politické strany. Uzurpování práva na definování morálky nevyhnutelně vede k prolínání církve a státu, což se v případě Komunistické strany Číny projevuje v podobě typických rysů zlovolné sekty:

Komunistická strana uctívá Marxe jako svého duchovního „Pána“ a považuje marxismus za univerzální pravdu. Komunismus slibuje nebe na zemi a tím vábí své následovníky, aby za něj položili život. Mezi jeho rysy patří mimo jiné: vymyšlená nauka, potlačení opozice, uctívání vůdce, považování sebe sama za jediný zdroj pravdy, vymývání mozků a kontrola myšlení, existence semknuté organizace, do níž lze vstoupit, ale vystoupit z ní už ne, propagace násilí a bažení po krvi, povzbuzování k mučednictví za účelem prosazování komunismu.

Všichni komunističtí vůdci jako Lenin, Stalin, Mao Ce-tung a Kim Ir-sen si vytvářeli svůj vlastní kult osobnosti. Byli vlastně „papeži“ komunistického kultu ve svých zemích, těšili se nezpochybnitelné autoritě a byli to oni, kdo rozhodoval, co je správné a co ne. Ať už zabíjeli nebo lhali, vždy měli pravdu a ospravedlňovali to vysvětlením, že jsou motivováni vyššími zájmy nebo že zvažují věci z dlouhodobé perspektivy. Občané těchto zemí museli opustit své vlastní pochopení mravního dobra. Byli přinuceni lhát a dopouštět se zlých skutků pod vedením strany, což jim způsobilo psychologické i duchovní trauma.

Tradiční pravověrná náboženství učí lidi, aby byli dobří, ale kult komunismu, který je postaven na nenávisti, má přesně opačný přístup. Přestože komunistická strana také hovoří o lásce, její „láska“ vychází z nenávisti. Například proletáři jsou přátelští vůči příslušníkům své třídy, protože čelí společnému nepříteli – kapitalistům. V Číně se vlastenectví projevuje nenávistí k Americe, Francii, Japonsku, Koreji, Tchaj-wanu a k Číňanům v zahraničí, kteří se odváží komunistickou stranu kritizovat.

b) Náboženský charakter liberalismu a progresivismu

Liberalismus a progresivismus (neboli pokrokářství) se dnes staly měřítky „politické korektnosti“ na Západě. Ve skutečnosti se z nich stalo jakési světské náboženství.

Západní levičáci se v průběhu dějin označovali různými způsoby, někdy jako liberálové, jindy jako progresivisté. Tyto dva koncepty se od sebe příliš neliší.

Základní pojetí liberalismu a progresivismu není nepodobné komunistické ideologii. Jejich zastánci volají po „svobodě“ a „pokroku“ jako po absolutním morálním dobru a útočí na každý nesouhlasný názor jako na kacířský.

Podobně jako komunismus, ateismus, evolucionismus a scientismus i liberalismus a pokrokářství nahrazují víru v Boha humanistickým rozumem a v podstatě považují člověka za boha.

S komunisty mají stejné nepřátele a ze sociálních problémů viní domnělou nespravedlnost či nedostatky v kapitalismu, který hodlají rozvrátit nebo přímo svrhnout.

Jejich metody jsou podobné těm, které používají komunisté. Považují svou věc za tak důležitou, že k jejímu dosažení je možné použít jakékoliv prostředky. Neváhají sáhnout po násilí a podvádění, když je třeba.

Kvazináboženskou povahu liberalismu a progresivismu nelze oddělit od historického pozadí jejich původu.

Rychlý vědecký pokrok, který odstartoval v 18. století, značně posílil sebevědomí člověka ve své vlastní schopnosti a dal impulz k intelektuálnímu trendu pokrokářství. Jeho průkopník, francouzský filozof Nicolas de Condorcet, ve svém díle „Náčrt historického obrazu pokroků lidské mysli“ píše, že rozum vede lidi k cestě štěstí a morálky či dobroty. Následně dostalo pokrokářství agresivnější náboj a z rozumu udělalo předmět uctívání.

Progresivní uvažování vidí rozum, svědomí a Stvořitele jako oddělené entity a podporuje tak myšlenku, že člověk spásu Stvořitele nepotřebuje; stačí mu, když použije svou racionalitu a svědomí, aby vymetl zla chamtivosti, strachu, závisti a podobných hříchů. Člověk může založit ráj na zemi a skoncovat s bohem.

Arogance pokrokářství se plně vyjevuje v prohlášení Julese Castagnaryho, francouzského politika a uměleckého kritika 19. století: „Vedle boží zahrady, z níž jsem byl vyloučen, postavím nový Eden … ke vchodu postavím Pokrok … dám mu do ruky planoucí meč a on řekne Bohu: ,Sem nevstoupíš.‘“ [9]

S hlavou plnou takovýchto myšlenek se lidé oddávají iluzi, že dokáží ovládat osud lidstva a ovlivňovat svou budoucnost. Jinými slovy, lidstvo chce hrát roli Boha a vytvořit utopii bez Boha, „ráj na zemi“, což je jedna ze základních myšlenek komunismu. Snaha dosáhnout takového ráje stála lidstvo moře krve a utrpení.

c) Současný liberalismus a progresivismus: nové podoby komunismu

Vzpoura proti klasickému liberalismu

Klasický liberalismus vycházející z filozofie přirozených práv jednotlivce obhajoval ústavní omezení královské či státní moci za účelem ochrany osobních svobod. Práva jednotlivce jsou ustanovena Bohem, zatímco vláda je sestavena občany a jejím jediným úkolem je ochrana občanů. K oddělení církve a státu došlo proto, aby se zabránilo tomu, že vláda bude zasahovat do myšlenek a víry občanů.

Soudobý liberalismus není ničím jiným než komunistickou infiltrací a zrazením klasického liberalismu ve jménu takzvané svobody. Na jednu stranu vyzdvihuje absolutní individualismus, to jest extrémní benevolenci k tužbám jednotlivce a znevažování mravních zásad a sebekázně, na druhou stranu zdůrazňuje rovnost výsledku místo rovnosti příležitostí.

Uveďme příklad. Když se hovoří o přerozdělování bohatství, moderní liberálové se zaměřují na potřeby příjemců místo na práva plátců daní. Když se probírají politické postupy, jak vyřešit diskriminaci, zaměřují se jen na lidi, kterým se děly křivdy v minulosti, a ignorují osoby, které jsou těmito přístupy znevýhodňovány dnes. V právní oblasti brání potřebě potrestat zločin, aby údajně chránili nevinné před nespravedlivým uvězněním. Ve školství ignorují potenciál nadaných studentů s výmluvou, že se musí pomáhat akademicky slabým jedincům a těm ze sociálně znevýhodněných rodin. Používají výmluvu o svobodě slova, aby zrušili překážky k publikování obscénního obsahu.

Ústřední bod současného liberalismu se tiše posunul od obhajování svobody k prosazování rovnosti, i když prozatím se brání označení „rovnostářství“, protože by ho to okamžitě identifikovalo jako formu komunismu.

Tolerance klasického liberalismu je opravdovou ctností, jenže přízrak komunismu zneužil současný liberalismus a používá toleranci jako cestu ke zničení morálky. John Locke, známý jako otec liberalismu, se k náboženské toleranci a oddělení církve a státu vyslovil ve svém „Dopise o toleranci“. Z jeho textu lze vidět, že hlavním aspektem tolerance je, aby stát, jenž má donucovací pravomoci, toleroval osobní přesvědčení. Zda je přesvědčení člověka o své cestě do nebe správné nebo scestné, to ať se nechá na božím posouzení. Každý by měl mít kontrolu nad vlastní duší a stát by neměl zneužívat svoji moc k tomu, aby lidem vnucoval nějakou konkrétní víru.

Současný liberalismus zanedbal opravdový účel tolerance a přetvořil ji do absence soudnosti. Vyvinul politický koncept „bez hodnot“, to jest v žádné situaci nečinit žádné významné či hodnotové soudy. „Bez hodnot“ ve skutečnosti znamená pouze ztrátu morálních zábran a zaměňování dobra a zla a ctnosti a špatnosti. Jde o popření univerzálních hodnot a jejich podrývání. Moderní liberalismus používá atraktivní fráze k tomu, aby otevřel brány démonům, a pod rouškou svobody bojuje proti morálce a tradicím. Duhová vlajka, symbol hnutí LGBT, je typickým odrazem bezhodnotového konceptu. Když se justiční úřady pokoušejí zasáhnout, současní liberálové na ně útočí pod záminkou obrany osobních svobod a rovnosti a boje s diskriminací sociálně znevýhodněných skupin.

Soudobý liberalismus pomíchal pohlaví do absurdních rozměrů. Stát Kalifornie uvedl v roce 2003 do praxe nový zákon (Assembly Bill 196), podle kterého každý firemní zaměstnavatel či nezisková organizace může čelit pokutě až do výše 150 tisíc dolarů za to, když odmítne přijmout kvalifikovaného uchazeče o zaměstnání, protože je transgender či se obléká způsobem neslučitelným s jeho či jejím pohlavím. [10] Kalifornský senát definoval „genderovou identitu“ jako „totožnost osoby podle uváděné genderové identity jedince bez ohledu na to, zda se uváděný gender slučuje s pohlavím jedince při porodu“. [11]

Podstata progresivismu: morální zvrácenost

Dnešní progresivismus je přímou aplikací Darwinovy evoluční teorie na společenské vědy, přičemž výsledkem je neustávající deviace a překrucování tradiční morálky ve jménu „pokroku“.

Je normální, že vedeni tradičními lidskými hodnotami používáme svou inteligenci ke zlepšení životních podmínek, navyšování bohatství a dosažení nových kulturních výšin. Reformy americké vlády za „progresivní éry“ trvající od konce 19. století do začátku 20. století napravily různé zkorumpované praktiky, které se vynořily v procesu ekonomického a společenského vývoje.

Ovšem komunisté poté, co infiltrovali Spojené státy, ukradli výrazy jako „pokrok“ a „pokrokářství“ (progresivismus) a vnesli do nich svou zhoubnou ideologii. Po Velké hospodářské krizi zosnovali tzv. Nový úděl (New Deal) a poté hnutí za občanská práva (viz Kapitola pátá, 1. část), alternativní kulturu, feministické hnutí, ekologické hnutí (viz Kapitola šestnáctá) a jim podobné, čímž v 60. letech minulého století odstartovali v americké společnosti masivní změny.

Podstatou moderního progresivismu je popření tradičního společenského pořádku a hodnot ustanovených Bohem. Z pohledu tradiční morálky pocházejí měřítka pro posuzování dobra a zla a správného a nesprávného od Boha. Ateisté během progresivní revoluce pohlíželi na tradiční mravy jako na překážku bránící pokroku a požadovali přehodnocení všech morálních měřítek. Popřeli existenci absolutních morálních standardů a využili společnost, kulturu, dějiny a současných podmínek k ustanovení vlastního systému relativní morálky. Tento mravní relativismus si získal vliv v politice, ve školství, v kultuře a dalších aspektech západní společnosti.

Marxismus je typickým příkladem mravního relativismu, který se drží názoru, že všechno, co vyhovuje zájmům proletariátu (tedy vládnoucí třídě), je morální, kdežto to, co mu nevyhovuje, je nemorální. Mravní zásady se tak nepoužívají k omezení chování proletariátu, ale jako zbraň pro diktaturu proletariátu, která se používá proti jeho nepřátelům.

Komunismus a progresivismus jsou si ve skutečnosti v mnohém podobné. Je jen logické, že komunismus pokrokářství zneužil, byť se tak stalo, aniž by o tom většina lidí věděla, a i dnes komunismus dál lidi podvádí pod vlajkou pokroku.

Liberalismus a socialistický proud progresivismu

Jak již bylo popsáno výše, liberalismus a progresivismus se odklonily od americké ústavy a od tradičních morálních hodnot, na nichž byla Amerika založena. Cílem je změnit a v principu zničit veškerou tradiční víru, morální hodnoty a stávající společenské instituce Západu.

Marx vyjmenoval v Komunistickém manifestu deset opatření, pomocí nichž lze zničit kapitalismus. Napsal:

Prvním krokem v revoluci pracující třídy je pozvednout proletariát do pozice vládnoucí třídy a vyhrát bitvu o demokracii.

Proletariát využije své politické nadřazenosti, aby pozvolna vybojoval od buržoazie všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje do rukou Státu, tj. proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída, a co nejrychleji zvýšil celkové výrobní síly.

Samozřejmě, ze začátku toho lze docílit pouze despotickým zásahem do majetkových práv a za podmínek buržoazní výroby a učiněním opatření, která se mohou zdát ekonomicky nedostatečná a neobhajitelná, ale která v průběhu tohoto hnutí předčí sama sebe a vynutí si další narušení starého společenského pořádku a nelze se jim vyhnout jako prostředkům k naprostému převrácení výrobního programu.

Tato opatření se budou přirozeně lišit zemi od země.

Nicméně v těch nejpokročilejších zemích bude všeobecně možné zavést následující kroky:

1. Zrušení vlastnictví půdy a použití pozemkové renty na výdaje státu.
2. Silně progresivní nebo odstupňovaná daň z příjmu.
3. Zrušení dědického práva. [Americká vláda začala vybírat daň z dědictví v roce 1916.]
4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
5. Soustředění úvěru v rukou státu tím, že národní banka bude hospodařit se státním kapitálem a bude mít výhradní monopol. [Americká centrální banka – U.S. Federal Reserve – byla založena roku 1913.]
6. Soustředění komunikačních a dopravních prostředků v rukou státu. [USA má dozorčí úřady, státní poštu a státem provozované železnice.]
7. Zvýšení počtu státních továren a výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.
8. Stejná pracovní povinnost pro všechny. Zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství. [USA založily v roce 1935 Úřad sociálního zabezpečení a ministerstvo práce. Affirmative Action Law zaručuje, že ženy mohou vykonávat všechny práce jako muži, včetně pozic v armádě.]
9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby a postupné zrušení veškerých rozdílů mezi městy a venkovem rovnoměrnějším rozdělením obyvatelstva po celé zemi.
10. Bezplatné vzdělání všech dětí ve státních školách. Zrušení dětské práce v továrnách v její současné podobě. Spojení školství s průmyslovou výrobou.

Mezi 10 body uvedenými v Manifestu je jich řada již implementována s cílem zavést Spojené státy a další země doleva a nakonec ustavit komunistickou kontrolu nad politikou.

Na povrchu by se zdálo, že komunisté prosazují některé dobré věci. Jejich cílem však není blaho národa, ale politická moc.

Není nic špatného na tom, když lidé touží po štěstí a pokroku, ale když se jisté „ismy“ stanou politickými ideologiemi a začnou nahrazovat a odmítat tradiční morální hodnoty a přesvědčení, změní se v nástroje, s jejichž pomocí vede přízrak komunismu lidi ke zkaženosti a později do záhuby.

3. Vyvolávání nenávisti a podpora boje je neměnný směr komunistické politiky

Jak bylo vyloženo na začátku této knihy, komunismus je zlý přízrak založený na nenávisti. Boj a zášť jsou proto důležitou součástí komunistické politiky. Zatímco komunismus vyvolává nenávist a rozdělení mezi lidmi, ničí lidské mravy, aby se chopil politické moci a vybudoval diktaturu. K tomu mu jako primární prostředek slouží poštvávání lidí proti sobě.

První kapitola „Vybraných děl Mao Ce-tunga“ s názvem „Analýza tříd v čínské společnosti“ sepsaná roku 1925 začíná větami: „Kdo jsou naši nepřátelé? Kdo jsou naši přátelé? Tato otázka je v revoluci otázkou číslo jedna.“ [12] Komunistická strana svévolně vytváří koncepty třídy, kde předtím žádné nebyly, a pak pobízí tyto skupiny, které svévolně označkovala, aby proti sobě bojovaly. A toto je tajnou zbraní komunistů, kterou využívají k tomu, aby vystoupali k moci.

Aby komunistická strana prosadila svou věc, vybere určité problémy, pramenící z poklesu morálky, a ty pak zveličí. Potom prohlásí, že základní příčinou těchto problémů není morální slabost, ale struktura společnosti. Označí konkrétní třídy ve společnosti za utlačovatele a pohání lidi, aby proti těmto třídám bojovali a tím vyřešili společenské neduhy.

Nenávist a bojování komunistů se neomezují pouze na konflikt mezi dělníky a kapitalisty. Kubánský komunistický vůdce Fidel Castro řekl, že nepřítelem kubánského lidu je korupce Fulgencia Batisty a jeho stoupenců a že údajný útlak ze strany velkých plantážníků je zdrojem nerovnosti a nespravedlnosti. Svržením takzvaných utlačovatelů slibuje komunistická strana rovnostářskou utopii a přesně tak se komunistům podařilo ujmout se moci na Kubě.

Mao Ce-tung přišel v Číně s inovací, když slíbil rolníkům, že budou moci vlastnit půdu, dělníkům, že budou vlastnit továrny, a intelektuálům, že se dočkají svobody, míru a demokracie. To obrátilo rolníky proti vlastníkům půdy, dělníky proti kapitalistům a intelektuály proti vládě, čímž se dostala komunistická strana v Číně k moci.

V Alžírsku vyvolal komunistický vůdce Ahmed Ben Bella nenávist mezi různými náboženstvími a národy: postavil muslimy proti křesťanům a Araby proti Francouzům. To se stalo odrazovým můstkem Ben Belly ke komunistické vládě. [13]

Otcové-zakladatelé ve Spojených státech postavili zemi na principech americké ústavy, kterou musí znát a následovat každý občan. Rodina, církev a komunita tradičně vytvářely v americké společnosti silná pouta, což snižovalo důraz na společenskou třídu a relativně ztěžovalo zosnování třídního boje v USA.

Ale přízrak komunismu využívá každé příležitosti, aby zaséval nejednotnost. Za pomoci odborů zveličil konflikty mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Rasové rozdíly použil k sešikování černochů, muslimů, Asiatů a Hispánců, aby bojovali s bělochy. Podnítil boj mezi pohlavími propagováním hnutí za ženská práva, které bylo namířeno proti tradiční sociální struktuře. Zasel nesváry využitím sexuální orientace a hnutí LGBT, a aby boj zesílil, přišel dokonce s novými pohlavími.

Přízrak rozděluje věřící v různých náboženstvích, a aby zpochybnil tradiční západní kulturu a kulturní odkaz, používá „kulturní diverzitu“. Rozděluje lidi různých národností, aby prosazovali „práva“ nelegálních přistěhovalců a vytvářeli spory mezi cizinci a občany dané země. Staví přistěhovalce a veřejnost proti policistům a s tím, jak se společnost stává čím dál rozdrobenější, jediný chybný krok může vést k boji.

Sociální konflikt je dnes ve společnosti běžným stavem. Do srdcí lidí byla zaseta nenávist a přesně to je zlověstným cílem komunismu.

Komunismus podporuje nejednotnost a zášť. Lenin napsal: „Můžeme, ba musíme psát jazykem, který zasévá mezi masami nenávist, zhnusení, pohrdání apod. vůči těm, kdo s námi nesouhlasí.“ [14]

Politické taktiky používané komunistickým přízrakem na Západě využívají všech možných podob „sociální spravedlnosti“, aby vyvolával nenávist a zesiloval společenské konflikty.

V roce 1931 v případu „Chlapci ze Scottsboro“ bylo devět černošských mladíků obviněno ze znásilnění dvou bílých žen, což odstartovalo vážný rasový rozkol napříč celými Spojenými státy. Komunistická strana USA situace rychle využila a začala volat po spravedlnosti pro černé Američany a podařilo se jí získat mnoho stoupenců, mezi nimi i Franka Marshalla Davise, budoucího rádce jednoho z pozdějších levicových prezidentů. [15]

Podle dr. Paula Kengora měli američtí komunisté v případu „Chlapců ze Scottsboro“ za cíl nejenom navýšit členství z řad černošského obyvatelstva a progresivních aktivistů za „sociální spravedlnost“, ale také vyobrazit Ameriku ve špatném světle jako zemi plnou nerovnoprávnosti a rasové diskriminace.

Tvrzením, že takové podmínky převažují po celých USA, vyzvedli komunismus a levicovou ideologii jako jediný způsob, jak Američany od tohoto údajně patologického a zlého systému osvobodit. [16]

V roce 1935 propukly mezi černošskými komunitami v newyorském Harlemu nepokoje. Příčinou byly zvěsti, že byl k smrti umlácen jistý černošský mladík, který byl dopaden při krádeži v obchodě.

Komunistická strana USA této příležitosti využila a zorganizovala protesty proti útlaku černochů, jak přiznal Leonard Patterson, bývalý černošský člen Komunistické strany USA, který sehrál v celém incidentu svou roli.

Patterson popsal, že komunisté byli speciálně cvičeni v leninistických taktikách, jak vyvolávat a rozněcovat konflikty. Učili se, jak zvrhnout protesty do výtržností a pouličních bojůvek a jak záměrně vykonstruovat konflikt i tam, kde předtím žádný nebyl. [17]

Přesuňme se do současnosti. Komunistické skupiny v Americe jsou zapojeny do každého většího sváru nebo nepokoje. V roce 1992 došlo v Los Angeles k incidentu, kdy bílí policisté zbili černošského občana Rodneyho Kinga za to, že řídil pod vlivem alkoholu. Celá událost byla zachycena na kameru a odvysílala jej televize.

Po verdiktu, zrovna ve chvíli, kdy se demonstrující chystali rozejít, někdo najednou hodil kovovou reklamní ceduli do projíždějícího auta. Protest se okamžitě zvrhl do násilných výtržností a demonstranti rozbíjeli, pálili a rabovali. [18]

Když se místního šerifa Shermana Blocka dotázali, jestli se na incidentu podíleli komunisté, prohlásil, že není pochyb o tom, že se účastnili výtržností, rabování a žhářství. Během celé doby se všude po ulicích a na školách nacházely letáčky různých komunistických skupin, jako Revoluční komunistická strana, Socialistická strana dělnická, Progresivní strana práce a Komunistická strana USA. Na jednom z letáků stálo: „Pomstěte Kingův rozsudek! … Obraťte zbraně proti nim! Vojáci, spojte se s dělníky! ...“ Podle jednoho policejního důstojníka z policejního oddělení Los Angeles lidé rozdávali letáky ještě předtím, než byl rozsudek vůbec oznámen. [19]

Lenin kdysi radil komunistům, že „výbuchy násilností, demonstrace, pouliční šarvátky a jednotky revoluční armády jsou fáze v rozvoji lidového povstání“. [20]

Z té záplavy organizací, které dnes podněcují k výtržnostem a násilí v západní společnosti, ať už si říkají „Nerozdělitelní“, „Antifašisté“, „Stop patriarchátu“, „Black Lives Matter“ nebo „Refuse Fascism“, ti všichni jsou komunisté či zastánci komunistických myšlenek.

Agresivní skupina Antifa se skládá z lidí různého komunistického ražení, od anarchistů, socialistů přes liberály až po sociální demokraty a jim podobné. Refuse Fascism je ve skutečnosti radikální levicové uskupení založené předsedou Revoluční komunistické strany USA. Tito lidé stojí za řadou velkých demonstrací, které se snažily zvrátit výsledek prezidentských voleb v roce 2016. [21]

Tyto skupiny pod záminkou svobody projevu neúnavně pracují, aby ve společnosti vyprovokovaly všemožné spory. Pro pochopení jejich skutečného záměru je nutné podívat se na pokyny Komunistické strany USA, které vydala pro své členy, jak to popsala kongresová zpráva z roku 1956:

Členové a čelní organizace musí bez ustání zahanbovat naše kritiky, diskreditovat je a snižovat. … Když jsou obstrukčníci příliš otravní, označte je za fašisty nebo nacisty nebo antisemity. … Neustále přirovnávejte ty, kdo jsou proti nám, ke jménům, která už zapáchají. Toto spojení se v myslích veřejnosti stane po dostatečném počtu opakování „faktem“. [22]

2. část bude brzy následovat.

Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.

Všechny díly série zde.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.


Zdroje

[1] Emily Ekins and Joy Pullmann, „Why So Many Millennials Are Socialists“, The Federalist, 15. února 2016,  http://thefederalist.com/2016/02/15/why-so-many-millennials-are-socialists/.
[2] Steven Erlanger, „What’s a Socialist?“, New York Times, 30. června, 2012, https://www.nytimes.com/2012/07/01/sunday-review/whats-a-socialist.html.
[3] Werner Sombart, P. M. Hocking, Why is There no Socialism in the United States? Palgrave Macmillan; 1. vydání (edice z roku 1976)

[4] Harold Meyerson, „Why Are There Suddenly Millions of Socialists in America?“ The Guardian,19. února 2016, https://www.theguardian.com/commentisfree/2016/feb/29/why-are-there-suddenly-millions-of-socialists-in-america.
[5] Emily Ekins and Joy Pullmann, „Why So Many Millennials Are Socialists“, The Federalist, 15. února 2016, http://thefederalist.com/2016/02/15/why-so-many-millennials-are-socialists/.
[6] Milton Friedman, Rose D. Friedman, Free to Choose: A Personal Statement, Mariner Books, dotisk. (26. listopadu 1990)

[7] Matthew Vadum, „Soros Election-Rigging Scheme Collapses: The Secretary of State Project’s death is a victory for conservatives“, FrontPage Magazine, 30. července 2012, https://www.frontpagemag.com/fpm/139026/soros-election-rigging-scheme-collapses-matthew-vadum.
[8] Rachel Chason, „Non-Citizens Can Now Vote in College Park, Md.“, Washington Post, 13. září 2017, https://www.washingtonpost.com/local/md-politics/college-park-decides-to-allow-noncitizens-to-vote-in-local-elections/2017/09/13/2b7adb4a-987b-11e7-87fc-c3f7ee4035c9_story.html?utm_term=.71671372768a.
[9] Luo Bingxiang, Western Humanism and Christian Thought, Furen Religious Research.

[10] Brad Stetson, Joseph G. Conti, The Truth About Tolerance: Pluralism, Diversity and the Culture Wars (InterVarsity Press, 2005), 116.

[11] „,Gender’ means sex, and includes a person’s gender identity and gender related appearance and behavior whether or not stereotypically associated with the person’s assigned sex at birth.“ California Penal Code 422.56(c).

[12] Mao Zedong, „Analysis of the Classes in Chinese Society“, Selected Works of Mao Tse-tung: Vol. I, Foreign Languages Press, Peking, Čína.

[13] G. Edward Griffin, Communism and the Civil Rights Movement, https://www.youtube.com/watch?v=3CHk_iJ8hWk&t=3s.

[14] Bilveer Singh, Quest for Political Power: Communist Subversion and Militancy in Singapore (Marshall Cavendish International (Asia) Pte Ltd, 2015).

[15] G. Edward Griffin, „Communism and the Civil Rights Movement“, https://www.youtube.com/watch?v=3CHk_iJ8hWk&t=3s.

[16] Tamtéž.

[17] Leonard Patterson, „I Trained in Moscow for Black Revolution“, https://www.youtube.com/watch?v=GuXQjk4zhZs&t=1668s.  

[18] William F. Jasper, „Anarchy in Los Angeles: Who Fanned the Flames, and Why?“ The New American, 15. června 1992, https://www.thenewamerican.com/usnews/crime/item/15807-anarchy-in-los-angeles-who-fanned-the-flames-and-why.
[19] Chuck Diaz, „Stirring Up Trouble: Communist Involvement in America’s Riots“, Speak up America, http://www.suanews.com/uncategorized/the-watts-riots-ferguson-and-the-communist-party.html.
[20] V. I. Lenin, The Revolutionary Army and the Revolutionary Government, https://www.marxists.org/archive/lenin/works/1905/jul/10.htm.
[21] Blake Montgomery, „Here’s Everything You Need To Know about the Antifa Network That’s Trying To Solidify A Nazi-Punching Movement,” BuzzFeed News, 7. září 2017, https://www.buzzfeed.com/blakemontgomery/antifa-social-media?utm_term=.byGA2PEkZ#.hd4bxVe0B.
[22] 1956 Report of the House Committee on Un-American Activities (Svazek 1, 347), citace z John F. McManus, „The Story Behind the Unwarranted Attack on The John Birch Society“, The John Birch Society Bulletin (březen 1992), https://www.jbs.org/jbs-news/commentary/item/15784-the-story-behind-the-unwarranted-attack-on-the-john-birch-society.