Walter J. Ciszek. (ciszek.com)
Walter J. Ciszek. (ciszek.com)
Roku 1947 byl úředně prohlášen za mrtvého. Jeho jezuitští spolubratři sloužili mše svaté za jeho duši, domnívajíce se, že jejich bratr zemřel v sovětském žaláři. Byl říjen r. 1963, kdy kněz Walter J. Ciszek vystoupil z letadla na newyorském letišti Idlewild a mohl se konečně cítit svobodně.

„Jak jste dokázal to všechno přežít?“ byla nejčastější otázka amerických novinářů. Jeho odpověď byla pokaždé stejná: „Byla to boží prozřetelnost.“

Po návratu napsal nejprve knihu vzpomínek S Bohem v Rusku, později publikoval knihu On mě vede. S tvorbou druhé knihy vzpomínek na pohnuté období mu pomohl otec Daniel L. Flaberty.

Seminary 1930s
Walter J. Ciszek. (ciszek.com)
Ve své knize nesčetněkrát vzpomínal, že vždy důvěřoval Bohu, nikdy se necítil opuštěn, nezůstal bez naděje. A přežil.

„Je těžké zachytit pohyb v nitru druhého člověka a dát artikulovanou podobu jeho pohnutkám.“

Jak se vystudovaný jezuita dostal do Ruska?

Walter, původem z polské rodiny, si velmi si přál si odejít konat apoštolát do Ruska. Naučil se sloužit mši podle východního byzantského obřadu. Zatím byl vyslán do tehdejšího polského Albertyna.

17. října 1939 do Albertyna dorazila Rudá armáda. Vzápětí zde byla zahájena bolševická propaganda. Jeden po druhém pak přicházeli ustaraní farníci za svým mladým knězem a v obavách se ho tázali, co mají dělat. Potom už se odvažovali přicházet do kostela pouze v noci, zatímco jejich vlastní děti byly vedeny k tomu, aby udávaly svoje rodiče.

Mládež byla doslova odtržena od rodičů, přinucena vstoupit do pionýra nebo komsomolské organizace a vedena k tomu, aby „hlásila“ jakékoliv úchylky u nich doma. Propaganda proti církvi a zbožným lidem běžela na plné obrátky.

S něčím tak těžkým se jako věřící dosud nesetkal. A měly přijít horší chvíle. Dostal nabídku k nové misi.

Walter ciszek tomb 2004
Hrob Waltera Ciszeka v am. státě Pensylvánie. (volné dílo)
S nepřestávající tužbou sloužit apoštolát v Rusku a vlivem nedostatku informací se pak spolu s dalším knězem dostali do dřevozpracujícího tábora v Teploj Gore, do primitivních ubikací, aby zjistili, že musí skrývat nejenom svou víru, ale to, že jsou kněží, natož aby sloužili lidem jako duchovní. Někteří Poláci tam také šli za iluzí „komunistického ráje“, a byli silně rozčarováni. Nebylo však úniku.

Při těžké dřině a nedostatku jídla nakonec pochopili, že „na nás bylo, abychom poznali (boží) vůli v realitě dané situace a jednali odpovídajícím způsobem“.

„Okolnosti byly ponižující jen potud, pokud jsme se ponížit dali.“

V červnu 1941 NKVD vtrhla do dřevěných ubikací tábora a Walter byl spolu se svým druhem zatčen a uvězněn v Permu, kde ve špíně, bez možnosti jakékoliv hygieny a důstojnosti docházelo k výslechům a čekání na to, co bude dál.

Když se zde svým spoluvězňům vyjevil jako kněz, seznal, že jím pohrdají. Bolševická propaganda běžela velmi rychle, nepřestával se udivovat nad tím, jaké má výsledky.

Vlakem byl dopraven do Moskvy, do hrůzostrašně proslulého vězení Lubjanka, kde byl podroben tvrdým a stále se opakujícím výslechům coby „vatikánský špion“.

Ve vězení bylo podivné ticho. Stráže v Lubjance nosily speciální textilní obuv, aby jejich kroky byly neslyšné. Když se pak ozvalo skřípění dveří nebo se pohnulo oko špehýrky, vězni se pokaždé lekli. Nikdy nevěděli, kdo se blíží.

Čisté svědomí, které měl vůči nařčení ze špionáže, nebylo knězi nic platné. Hladovění na cele a opakované výslechy pokračovaly po celou dobu války, pět let.

5 let v Lubjance

Vyšetřovatelé se ho stále dokola ptali a zapisovali odpovědi ve znění už jakoby obžaloby. Všiml, si, že pořádně ani neposlouchají, co jim řekl. Když se snažil jejich zápisy vyvracet, vyšetřovatel mu odpovídal, že „popsal fakta, jak se jeví z hlediska sovětských zákonů“.

Tvrdá lekce: „Je to smutný příznak naší lidské křehkosti, že zapomínáme myslet na Boha nebo vidět ho za příznivým průběhem naší každodenní existence.“


Pod tlakem vyšetřovatelů po roce vazby nakonec roztřesený podepsal spolupráci, avšak potom zase odmítl další návrhy, které vůči němu NKVD měla. Strávil další roky na Lubjance, na samotce.

Když odmítl provádět špionáž pro KGB ve Vatikánu, byl bez soudu poslán na 15 let prací na Sibiři.

Už cestou tam v přeplněném nákladním vlaku potkával zločince a kriminálníky, kteří měli svoje „pravidla“ a přežívali díky své brutalitě. Nesnášeli politické vězně. Stačila by nepatrná záminka, a dokázali by ho bez váhání zamordovat. Později pochopil, že i oni byli lidé, jednající ve strachu.

1600px-The fence at the old GULag in Perm-36
Gulag u města Perm, ilustr. foto. (Gerald Praschl/C BY-SA 3.0)

Po pěti letech vazby v Lubjance se ocitl ve vězeňských táborech na Sibiři, nedostatečně oblečen, nedostatečně živen, přinucen dřít v arktických mrazech, ubytován jako tisíce jiných v dřevěných barácích.

Když jej ihned postavili k vykládce uhlí a musel až 15 hodin pracovat, bez kondice po vazbě ve vězení, zažil velmi bolestivé a dlouhé období.

„Žádný stroj by neobstál...“

„Žádný stroj vytvořený člověkem by neobstál den co den v takovém trvalém přetěžujícím pracovním nasazení a nejkrutějších povětrnostních podmínkách,“ konstatoval tehdy, když byl přinucen pracovat o jídlo, o život.

Za to že byl kněz, byl neustále posílán na ty nejtvrdší brigády. Když se snažil potají vykonávat mši nebo jiné katolické obřady, donášeli na něho trestanci a znovu byl znevýhodněn v tvrdé práci

Přesto však pracoval poctivě, takže se druzí divili, proč dělá vše tak důsledně. Během 15 let v sibiřském prostředí otevřeli vězni pracující za trochu jídla několik dolů, postavili továrny, města. Ciszek věřil tomu, že výsledky této práce budou někdy někomu k užitku.

Propaganda místo duchovních věcí

Bez jakékoliv četby nebo duchovního povzbuzení byli při těžké práci vězni navíc „bombardováni propagandou“ o práci ve prospěch budování socialismu, která při své naléhavosti a nelítostnosti se stala další formou neustálého obtěžování.

„Že stále působila síla zla a útočila na lidské mysli, bylo právě takovou skutečností, jako ostnatý drát táborového plotu a propaganda, která nás denně utloukala,“ popisuje Ciszek.

Spoluvězni naznačovali, že výkon trestu pravděpodobně nebude mít konce. Nakonec však přišel ten den, kdy bylo uznáno, že jezuita si svůj „zločin“ odpykal a může být propuštěn z lágru v Kajurkanu. Jako odsouzený „špion“ dostal jen omezující propouštěný průkaz zvaný položenije pasportu. Propuštěný vězeň bývá volný jen do jisté míry. Málem nevěřil, že může opustit tábor, a sednout na vlak a odjet.

Měl povinnost hlásit se v každém místě na „policii“, svůj pas neměl a návrat domů byl v nedohlednu. Dojel do Norilska, kde ve slumech vyhledal další kněze, kteří tam žili namačkání v neutěšených podmínkách. Ale lidé hladovějící po křesťanské víře za nimi přicházeli i do stísněných podmínek, aby vyslechli provizorní mši a přijali přijímání.

Walter zde dostal zaměstnání, při němž se potají věnoval kněžské službě. A místní lidé přicházeli.

„Vaše služba zde není žádoucí,“ vymrštila se najednou NKVD a s vyhrůžkou jej odeslala do Krasnojarsku.

V Krasnojarsku se opět spřátelil s místními lidmi, jak se straníky, tak i s věřícími.

Jak se dá vysvětlit taková víra v zemi, kde vládne ateismus a strach?

Pro místní lidi byla jejich víra realitou, na níž lpěli, byla pro ně doslova otázkou života a smrti. Byli ochotni pro ni obětovat cokoli. Nebyla to záležitost doktrín či obřadů, seznával Ciszek.

„V jejich očích byl Bůh skutečný tak jako členové jejich rodiny. Obraceli se k němu v těžkých chvílích … a byli ochotni raději všechno na této zemi ztratit, než aby se vůči němu dopustili urážky...“

„Pro tyto prosté lidi měla víra příliš velkou cenu, než aby byli ochotni ji vyměnit za společenský postup, za lepší zaměstnání, dokonce lepší dosažitelné vzdělání pro své děti, které velmi milovali.“

Komunisté dali neurčité sliby dokonalé společnosti v budoucnosti, vyšší a lepší etapy lidstva, která nastane ve zlatém věku.

„Je ironií, že budoucí zlatý věk komunismu přijímají průměrní občané se stejným pohrdáním, jaké měli komunisté zpočátku pro ´vzdušné zámky náboženství´,“ povšiml si Ciszek.

Lidé věděli o teroru za Stalina – praktický skoro každý měl přítele nebo příbuzného anebo přinejmenším věděl o někom, kdo otročil v sibiřských pracovních táborech.

Kněz se také pozastavoval nad povolením potratů a jejich množství, které místní ženy podstoupily pod hlásáním ideologie. Navíc – platy v „komunistickém ráji“ byly tak malé, že rodiče mohli stěží uživit 1–2 děti.

„Jestliže se život už v samém počátku bere na tak lehkou váhu, když společnost schvaluje takové zlo, kde to skončí? Jak to společnost může vyřešit?“ ptal se už tehdy.

Walterův apoštolát mezi těmito lidmi skončil opět náhle a záhadně. Návrat do USA se nakonec podařil. V závěru svých vzpomínek sdělil, že každé ráno vzpomíná s láskou a zármutkem na ruské křesťany, na bývalé spoluvězně a přátele z východní oblasti.

Jeho svědectví má velkou výpovědní hodnotu jak pro křesťany, tak všechny ostatní lidi.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.

Čtěte také: 
Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby